Článek
Josefa jsem poznal na blogu iDnes a okamžitě jsem si ho zamiloval. Stačí si přečíst kterýkoliv z jeho geniálních článků a okamžitě pochopíte proč. Nad ostatní blogery vyčníval až do nebe, kde nyní odpočívá. Koho má Bůh rád, toho si k sobě bere brzy. Josef odešel náhle a nečekaně ve věku 66 let.
Jen několik měsíců poté, co se rozhodl, že si po celoživotní práci užije zaslouženého důchodu, a zvolnil své tvůrčí aktivity, aby se ve svém vysněném dřevěném domě za Prahou mohl věnovat převážně rodině a svým koníčkům, nás navždy opustil. Nemine den, abych si na něj aspoň nevzpomněl.
Před rokem jsem v úvodu zmíněného rozhovoru napsal, že bych si pana Prouzu dokázal představit na místě prezidenta této země. A v žádném případě nešlo o servilní lichotku ani o nadsázku. Josef totiž patřil (a vždy bude) k intelektuální a morální elitě tohoto národa.
Významný novinář, rozhlasový a televizní moderátor, spisovatel, bloger, choreograf, dramaturg, lektor tance, kreativní producent, projektový manažer (a mnoho dalšího) se narodil v roce 1957 v Olomouci a po studiích zakotvil v Praze. Vedle ekonomie vystudoval i taneční konzervatoř a následně spolupracoval s předními českými tvůrci - podílel se například na choreografii filmu Šakalí léta v režii Jana Hřebejka. Nedávno si dokonce v Hřebejkově detektivním seriálu Boží mlýny, který shodou okolností v těchto dnech reprízuje Česká televize, i zahrál. Účinkoval tam ve středně velké roli policajta-záporáka v prvních třech dílech a jako neherec si vedl mistrovsky.
V poslední době také textoval písně svého kamaráda Chorcheho, které i krásně nazpíval. Pracoval a žil naplno, a přestože nás mohl svým uměním a krásnou duší obšťastňovat ještě dlouho, stihl toho tomuto světu a lidem odevzdat víc, než by jiný dokázal za 10 životů.
Josef byl také úžasně vtipný. Jeho zábavná tvorba na blogu iDnes patří k tomu nejlepšímu z českého humoru. S výjimkou Jonase Jonassona mě literaturou ještě nikdo nikdy tak nepobavil a nerozesmál jako Josef. Je také autorem rozsáhlého trojgeneračního románu „V některém z příštích žraloků“ a věnoval se i básnické tvorbě.
Renesanční člověk, „poslední polyhistor“ a duševní aristokrat. Talent a výjimečný muž (v tom nejlepším slova smyslu), jakých se rodí zoufale málo. Kdyby měl svět více takových osobností, žilo by se v něm mnohem lépe, tím jsem si jist. A v neposlední řadě chlap s obrovským srdcem a nadpozemským charismatem. Přesně takto budu na Josefa, mého drahého přítele, do smrti vzpomínat. Bolí to, Josefe, a moc mi chybíš!
Čest tvojí památce
