Případ Sacco a Vanzetti: Dva italští přistěhovalci čekali na popravu 7 let. Přimlouval se i Einstein

Atmosféra strachu

Ve dvacátých letech Spojenými státy otřásaly stávky, bombové útoky anarchistů a obavy z bolševické revoluce po vzoru Ruska. Politici i noviny varovali před „rudou hrozbou“ a tisíce přistěhovalců se ocitly pod drobnohledem úřadů. Do této výbušné atmosféry smolně vstoupili dva italští dělníci – Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti.

Sacco byl švec, Vanzetti prodával ryby. Do Ameriky přišli za lepším životem. Zároveň se hlásili k anarchistickému hnutí, které tehdy usilovalo o radikální změnu společnosti. Nebyli to však obyčejní přistěhovalci, účastnili se stávek, četli anarchistickou literaturu a sympatizovali s radikálními aktivisty. To z nich v očích mnoha Američanů činilo podezřelé už dávno před jejich zatčením.

Zabití účetního, zatčení a vyšetřování

Dne 15. dubna 1920 přepadli dva ozbrojení muži mzdového účetního Fredericka Parmentera a jeho ochranku Alessandra Berardelliho v South Braintree ve státě Massachusetts. Oba byli zastřeleni a lupiči odvezli výplaty továrních dělníků. O několik týdnů později policie zatkla právě Sacca a Vanzettiho. Měli u sebe zbraně, při výslechu lhali o některých skutečnostech a snažili se zatajit své anarchistické kontakty. To však samo o sobě ještě neznamenalo, že byli vrahy.

Vyšetřování od začátku provázely pochybnosti. Přímé důkazy byly slabé, svědecké výpovědi si často odporovaly a balistické expertizy nebyly jednoznačné. Přesto se případ rychle stal symbolem boje proti radikalismu. Veřejnost byla rozdělena, jedni byli přesvědčeni o jejich vině, druzí tvrdili, že jsou souzeni hlavně proto, že jsou Italové a anarchisté.

Proces, který rozdělil Ameriku

V květnu 1921 začal před Nejvyšším soudem státu Massachusetts soudní proces. Nešlo už jen o vyšetřování loupežné vraždy. Ve vzduchu visela mnohem větší otázka: dokáže americká justice soudit nestranně dva chudé přistěhovalce, kteří otevřeně vyznávají nepopulární politické názory?

Proces vedl soudce Webster Thayer, muž, který se později stal jednou z nejkontroverznějších postav celé kauzy. Ještě před vynesením rozsudku měl podle svědectví několika lidí v soukromí pronášet výroky o tom, že „ty anarchistické bastardy dostane“. Přestože byla pravost některých těchto výroků později zpochybňována, pochybnosti o jeho nestrannosti provázejí případ dodnes.

Obžaloba tvrdila, že právě Sacco zastřelil pokladníka Fredericka Parmentera i strážného Alessandra Berardelliho a že Vanzetti byl jeho spolupachatelem. Klíčovou roli hrály výpovědi očitých svědků. Jenže právě zde se začaly objevovat velké trhliny.

Řada svědků si nebyla jistá, koho vlastně viděla. Někteří vypověděli, že pachatelé byli Italové, jiní si nebyli národností vůbec jistí. Popisy jejich vzhledu se často lišily a několik svědků během vyšetřování své výpovědi změnilo. Obhajoba upozorňovala, že policie mohla svědky nevědomky ovlivnit a že identifikace probíhala způsobem, který by dnešní soudy jen stěží připustily.

Velkou roli sehrály také zbraně nalezené při zatčení. Nicola Sacco měl u sebe pistoli Colt ráže 32, stejnou ráži, jaká byla použita při vraždách. Prokuratura tvrdila, že jedna z nalezených střel byla vystřelena právě z této zbraně. Jenže tehdejší balistika byla teprve v začátcích a odborníci se mezi sebou neshodli. Někteří podporovali závěry obžaloby, jiní upozorňovali, že důkazy nejsou dostatečně přesvědčivé.

Obhajoba předložila také alibi. Sacco tvrdil, že byl v den vraždy na italském konzulátu v Bostonu kvůli vyřizování pasových dokumentů. Vanzetti uváděl, že prodával ryby v Plymouthu. Několik svědků jejich výpovědi podpořilo, ale porota jim příliš nevěřila. Obžaloba naopak zdůrazňovala, že oba muži při prvních policejních výsleších lhali. Sacco i Vanzetti vysvětlovali, že se báli přiznat své anarchistické aktivity, protože v době takzvaného „Rudého zděšení“ hrozilo radikálům zatčení nebo deportace.

Proces se postupně měnil v politické divadlo. Prokurátor i soudce často připomínali jejich anarchistické přesvědčení, přestože s loupežnou vraždou přímo nesouviselo. Kritici později tvrdili, že porota neposuzovala jen důkazy, ale také jejich původ, názory a národnost.

Po několikatýdenním jednání přišel verdikt. 14. července 1921 porota uznala oba muže vinnými z vraždy prvního stupně. Trest byl jediný možný – smrt na elektrickém křesle.

Svět žádal milost

Jakmile byli Sacco a Vanzetti odsouzeni k smrti, začal boj, který neměl v amerických dějinách obdoby. Případ už dávno nebyl jen záležitostí jednoho soudu v Massachusetts. Stal se mezinárodní kauzou, symbolem sporu o spravedlnost, předsudky a práva přistěhovalců.

Obhájci odsouzených podávali jedno odvolání za druhým. Tvrdili, že proces byl nespravedlivý, že soudce Webster Thayer byl vůči obžalovaným zaujatý a že porota byla ovlivněna tehdejší protiimigrační a protianarchistickou náladou. Soud však všechny žádosti postupně zamítal.

Pak přišel zlom. V roce 1925 se ve vězení objevil portugalský zločinec Celestino Madeiros, který čekal na popravu za jinou vraždu. Madeiros napsal Saccovi vzkaz, v němž tvrdil, že loupež v South Braintree spáchali členové známého Morelliho gangu, zločinecké skupiny působící v oblasti Bostonu. Uvedl, že o případu ví z přímého prostředí pachatelů.

Obhájci okamžitě požádali o nový proces. Upozorňovali, že Morelliho gang používal podobné zbraně, několik jeho členů se vzhledově podobalo Saccovi a policie tuto stopu nikdy důkladně neprověřila. Přesto soudce Thayer nové svědectví odmítl jako nevěrohodné a proces neobnovil.

Mezitím se rozjela celosvětová kampaň za záchranu odsouzených. Demonstrace probíhaly v New Yorku, Paříži, Londýně, Berlíně, Římě, Buenos Aires, Mexiku i Tokiu. V některých městech přerostly protesty ve střety s policií.

Za nový proces se postavily desítky významných osobností. Mezi nimi byli fyzik Albert Einstein, spisovatel H. G. Wells, filozof Bertrand Russell, dramatik George Bernard Shaw, spisovatel John Dos Passos, básník Edna St. Vincent Millay nebo profesoři z prestižních amerických univerzit. Ne všichni tvrdili, že Sacco a Vanzetti jsou nevinní. Mnozí však byli přesvědčeni, že si zaslouží nový, spravedlivější proces.

V roce 1927 vytvořil guvernér státu Massachusetts Alvan T. Fuller zvláštní tříčlennou komisi, která měla celý případ znovu přezkoumat. Veřejnost doufala, že komise odhalí chyby soudu a doporučí milost.

Nestalo se. Po několika týdnech oznámila, že nenašla důvod ke zrušení rozsudku. Poslední právní možnosti byly vyčerpány.

Večer 22. srpna 1927 byli Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti odvedeni do popravčí komory ve věznici Charlestown. Podle svědků se oba chovali rozdílně. Sacco byl zlomený a myslel především na svou ženu Rosinu a dvě malé děti. Vanzetti působil překvapivě klidně. Jeho závěrečná řeč se stala v dějinách americké justice legendární.

Řekl mimo jiné:

„Nikdy v životě jsem nikomu vědomě neublížil… Některé věci, které jsem prožil, byly krásné. Ale tento okamžik je nejkrásnější, protože mohu odpustit lidem, kteří mě odsoudili.“

Krátce po půlnoci byli oba popraveni na elektrickém křesle. Jejich smrt však případ neuzavřela. Naopak. V následujících desetiletích se objevovaly nové expertizy, nové důkazy i nové otázky. A o padesát let později učinil guvernér Massachusetts gesto, které znovu rozvířilo debatu o tom, zda se Amerika v roce 1927 nedopustila osudové justiční chyby.

Vinni, nebo nevinní?

Popravou Nicoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho v noci z 22. na 23. srpna 1927 celý příběh neskončil. Naopak. Okamžitě se rozběhla další kapitola – snaha zjistit, zda Spojené státy neposlaly na smrt dva nevinné muže. Ani po téměř sto letech neexistuje odpověď, na které by se historici, právníci a kriminalisté shodli.

V následujících desetiletích byly znovu studovány tisíce stran soudních spisů, fotografie z místa činu, výpovědi svědků i balistické posudky. V době procesu byla balistika v plenkách, ale v 60. a 80. letech byly zbraně i střely znovu přezkoumány modernějšími metodami. Některé expertizy dospěly k závěru, že jedna z kulek, označovaná jako „Bullet III“, byla s vysokou pravděpodobností skutečně vystřelena z pistole Nicoly Sacca. Jiní odborníci však upozorňovali, že důkazy mohly být během let znehodnoceny a že kolem manipulace s exponáty existují nejasnosti. Definitivní shoda nikdy nevznikla.

Gesto nápravy

K pochybnostem přispěl také slavný americký spisovatel Upton Sinclair. Když v roce 1928 připravoval svůj román Boston, prostudoval obrovské množství materiálů a hovořil s lidmi zapojenými do případu. Ve svých soukromých poznámkách naznačoval, že Sacco mohl být do loupeže zapleten, zároveň ale tvrdil, že celý proces byl natolik zaujatý a nespravedlivý, že rozsudek smrti nemohl být považován za spravedlivý.

Padesát let po popravě přišlo významné gesto. Dne 23. srpna 1977 vydal guvernér státu Massachusetts Michael Dukakis oficiální prohlášení, v němž uvedl, že se Sacco a Vanzettimu během procesu nedostalo spravedlivého zacházení. Neprohlásil je za nevinné ani nezrušil rozsudek, k tomu totiž neměl právní pravomoc, přesto vyzval, aby z jejich jmen byla navždy odstraněna hanba spojená s nespravedlivým procesem. Tento krok byl vnímán jako symbolické uznání toho, že americká justice tehdy selhala.

Kauza se stala součástí světové kultury. Vznikly desítky knih, divadelních her i dokumentů. V roce 1971 natočil italský režisér Giuliano Montaldo oceňovaný film Sacco a Vanzetti. Jeho ústřední píseň Here's to You, kterou nazpívala Joan Baez a složil Ennio Morricone dodnes reprezentuje boj proti justičním omylům.

Případ Sacco a Vanzetti se dodnes vyučuje na právnických fakultách jako varování před tím, jak snadno může být spravedlnost ovlivněna veřejnou náladou, politikou a strachem.

Asi se už nikdy s jistotou nedozvíme, kdo 15. dubna 1920 zastřelil dva muže při loupeži v Massachusetts. Jisté však je, že kauza změnila pohled na americkou justici a stala se jedním z nejslavnějších a nejdiskutovanějších soudních procesů 20. století.

Zdroje:

https://time.com/4895701/sacco-vanzetti-90th-anniversary/?utm_

https://cs.wikipedia.org/wiki/Af%C3%A9ra_Sacco-Vanzetti

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/sacco-a-vanzetti-anarchiste-kteri-omylem-skoncili-na-elektrickem-kresle-283544

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-sacco-a-vanzetti-mozna-vrazi-mozna-mucednici-kazdopadne-byli-bez-sance-251184

Borovička, Václav Pavel: Procesy, které vzrušily svět