Článek
Pro obyvatele nejnižších kast z chudé osady Gehlaur neznamenala okolní příroda romantickou kulisu. Skalnatý masiv byl jako vysoká zeď oddělující jejich chatrče od okolního světa. Na jedné straně hory ležel chudý domov bez elektřiny, vody a pořádného lékaře, na druhé straně, ve městě Wazirganj, se nacházela nemocnice, tržiště a školy.
Vzdálenost obou míst vzdušnou čarou činila pouhých pár kilometrů, jenže kdo se chtěl dostat do civilizace, musel horu zdlouhavě a nebezpečně obejít po prašných, kamenných stezkách, což prodloužilo cestu na více než padesát kilometrů.
V tomto odlehlém koutě žil Dashrath Manjhi. Jako příslušník kasty Musaharů, historicky přehlížených a utlačovaných lidí, znal od dětství jen těžkou práci za mizernou mzdu. Lámání kamene, kácení dřeva, dřinu na cizích polích.
Název Musahar se tradičně vykládá z bhojpurských slov mūs („krysa“) a ahar („jídlo“, případně „pojídač“), tedy přibližně „ten, kdo jí krysy“. Je ale důležité dodat, že jde o silně stigmatizující označení. Musaharové jsou dalitská komunita, historicky žijící především v Biháru, Uttarpradéši a Džhárkhandu. Chytání krys bylo tradičně spojeno s jejich obživou a v dobách velké bídy je také jedli.
Dashrathův život neměl velké ambice, opíral se však o pevný bod, kterým byla jeho žena Falguni Devi. Existence pro něj měla smysl jen díky tomu, že na něj na konci dne čekala s teplou plackou a trochou vody.
Den, kdy se mu rozpadl svět
Jednoho dne v roce 1959 pracoval na druhé straně skalního hřebene. Jeho žena se vydala na cestu, není jasné kam. Každopádně v hornatém terénu spadla a zranila se. Nejbližší lékařská péče byla nedostupná. Než se podařilo zajistit pomoc, Falguni svým těžkým zraněním podlehla.
V roce 1960 Dashrath dospěl k zásadnímu rozhodnutí. V důsledku tragické události se rozhodl prorazit cestu přes hřeben, aby byla jeho vesnice dostupnější. Cítil, že ztrátě milované manželky se dalo předejít, a také si přál ušetřit podobného osudu sousedy.
Prodal své tři kozy, aby si mohl koupit nářadí, a pustil se do práce. Měl jen obyčejné kladivo, ocelové dláto a sochor. Postavil se pod mohutný skalní masiv a začal.
Proti stovkám tisíc tun tvrdého křemence a žuly stál jediný vyhublý muž. Kámen odletoval jen v drobných střepinách. Když se vesničané dozvěděli, co Manjhi dělá, mnozí si klepali na čelo.
„Zbláznil ses?“ říkali mu s lítostí i posměchem. „Trpíš žalem. Hora tu stojí věky, nemůžeš ji zničit.“ Místní ho začali nazývat bláznem. Jeho vlastní rodina se obávala o jeho rozum. Manjhi však na posměšky nereagoval, místo toho pokračoval ve svém životním díle.
Průsmyk, který Dashrath Manhji vysekával 22 let
Tváří v tvář samotě a přírodě
Jeho denní režim byl mnohdy takový, že ráno odešel ke skále, kde pracoval několik hodin, pak se vydal do práce, aby si vydělal alespoň na trochu jídla na přežití, a večer se znovu vrátil ke skále, kde tloukl do kamene až do vyčerpání. Skála byla neústupná, jeho dlaně mozolnaté a rukojeť kladiva se lámala. On však nakoupil další nářadí a zarytě pokračoval.
Roky plynuly a počáteční posměch vesničanů pozvolna přecházel v úžas. Z prvotního rýpnutí do skály se začal rýsovat skutečný zářez. Manjhi však nebojoval pouze s kamenem. Jeho největším soupeřem se stala samota, chudoba a drsné přírodní podmínky.
V létě dosahovaly teploty přes čtyřicet stupňů Celsia. Skála se rozpálila jako pec a odrážela nesnesitelné horko. V období monzunů se zase prach z odtesaného kamene měnil v husté bahno.
Když zasáhlo kraj obrovské sucho a hlad, většina obyvatel Gehlauru odešla do měst za prací. Dashrath odmítl odejít. Živil se kořínky, listy a pil špinavou vodu, jen aby nemusel opustit svou skálu.
Někteří lidé v něm postupně začali vidět svatého muže, jiní vnímali jeho práci jako oběť. Čas od času mu někdo přinesl trochu jídla nebo mu koupil nové dláto. Dashrath viděl, že svého protivníka postupně, milimetr po milimetru, přemáhá.
Cesta přes byrokracii
Zatímco průsek v hoře rostl, uvědomil si, že bojuje s dalším soupeřem, kterým byla indická byrokracie. Chtěl, aby vláda jeho úsilí oficiálně uznala, stavbu dokončila a postavila přes proražený průsmyk řádnou asfaltovou silnici, která by spojila vesnici se světem.
Úředníci však jeho žádosti ignorovali, nebo se mu vysmívali, a tak se rozhodl pro nevídaný krok. Vydal se pěšky po železničních kolejích z Biháru až do Nového Dillí, což znamenalo cestu dlouhou více než 750 kilometrů. Bez peněz, jen v jednoduchém oděvu a s neochvějnou vírou kráčel podél tratě týdny, aby doručil svou prosbu přímo do hlavního města.
Když po vyčerpávajícím pochodu dorazil do Dillí, u mocných narazil na zeď nezájmu. Oblečen jako žebravý vesničan byl ochrankou a úředníky vyveden. Nikdo nevěřil jeho příběhu, nikdo nechtěl naslouchat muži, který tvrdil, že sám seká horu.
Tento nezdar Dashratha nezlomil. Vrátil se zpět do Gehlauru, vzal do ruky své kladivo a dláto a vrátil se ke svému dílu. Pochopil, že pokud má být práce dokončena, musí spoléhat výhradně na sebe.
Památník Dashratha Manhjiho
Dvaadvacet let, které změnily mapu
V roce 1982, dlouhých dvaadvacet let od prvního úderu, Dashrath Manjhi dílo dokončil. Tam, kde dříve stála skalní hradba, se nyní nacházela impozantní průrva. Manjhi vlastnoručně prorazil v hoře kaňon dlouhý přibližně 110 metrů, široký přes 9 metrů a v nejhlubších místech zaříznutý až do hloubky 8 metrů.
Výsledek jeho letité dřiny byl fascinující. Cesta mezi obcemi Atri a Wazirganj, která dříve měřila pětapadesát kilometrů, se zkrátila na pouhých patnáct kilometrů. Děti z Gehlauru mohly poprvé snadno navštěvovat školu, zemědělci mohli vozit své produkty na trh a především – lékařská péče byla najednou dostupná během desítek minut. Jediný muž dokázal změnit geografii celého regionu a zachránil lidské životy před osudem, který potkal jeho ženu.
Lidé z okolních vesnic, kteří se mu dříve vysmívali, k němu nyní přicházeli s úctou. Dashrath se však nezměnil. Zůstal prostým, skromným mužem, který nenašel uspokojení ve slávě, ale v tom, že cesta byla otevřená pro všechny.
S přibývajícími lety se příběh „Muže, který pohnul horou“ začal šířit daleko za hranice bihárského venkova. O Dashrathu Manjhim začala psát celostátní média a novináři přijížděli do Gehlauru, aby viděli neuvěřitelný průsmyk i muže, který ho stvořil.
Oficiální uznání přišlo pozdě, ale přece. Bihárská vláda nabídla Manjhimu finanční odměnu a pocty. On sám však peníze nepřijal pro sebe; požádal, aby byly použity na rozvoj jeho vesnice, stavbu školy a přivedení pitné vody. Když se setkal s předsedou vlády státu Bihár, premiér v gestu hluboké úcty vstal a posadil Dashratha na své křeslo.
V roce 2007 Dashrath Manjhi onemocněl rakovinou žlučníku. Byl převezen do vyhlášeného lékařského ústavu AIIMS v Novém Dillí, tedy do stejného města, kam se dříve vydal pěšky jako opovrhovaný chudák.
Dne 17. srpna 2007 ve věku 73 let zemřel. Vláda státu Bihár mu vystrojila státní pohřeb se všemi poctami, což bylo u člověka z jeho kasty nesmírně vzácné.
Dědictví vytesané do skály
Dnes je průsmyk v Gehlauru známý jako Cesta Dashratha Manjhiho. Cesta, kterou vysekal obyčejným dlátem, byla později zpevněna a vyasfaltována, přesně tak, jak si to celý život přál. U vstupu do průsmyku stojí jeho památník, který připomíná neuvěřitelnou sílu lidské vůle.
Jeho životní příběh se stal námětem pro řadu knih, dokumentů a v roce 2015 i pro celovečerní indický film Manjhi - The Mountain Man (Manjhi - horal), který jeho odkaz představil milionům diváků po celém světě.
Příběh Dashratha Manjhiho je permanentní připomínkou toho, co dokáže jednotlivec poháněný nezlomným odhodláním. Jak sám s oblibou říkal lidem, kteří pochybovali o svých schopnostech: „Nečekejte, až za vás věci udělají jiní. Možná, že Bůh čeká, až je uděláte vy.“
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dashrath_Manjhi
https://www.google.com/amp/s/timesofindia.indiatimes.com/life-style/people/the-man-who-moved-mountains-for-love-how-dashrath-manjhi-carved-an-entire-road-with-just-a-hammer/amp_articleshow/128706220.cms
https://www.kredx.com/blog/the-story-of-the-man-who-moved-a-mountain-dashrath-manjhi/
https://allthatsinteresting.com/dashrath-manjhi
https://beyonder.travel/india/dashrath-manjhi-the-mountain-man/
