Článek
Rozvod jen pro vyvolené, právo patřilo bohatým
Na počátku 18. století byla Anglie zemí, kde bylo manželství svaté, nikoli však nezrušitelné, pokud jste disponovali dostatečným jměním. Právní systém nabízel lidem v nešťastném svazku jedinou oficiální cestu k plnému rozvodu: soukromý výnos parlamentu.
Tato cesta však byla pro běžného člověka stejně nedostupná jako cesta na Měsíc. Proces vyžadoval předchozí církevní rozlukové řízení, případnou žalobu na milence či milenku za „zločinné obcování“ a následně schválení oběma komorami parlamentu. Náklady se běžně pohybovaly mezi 200 až 1 000 liber, což v tehdejší době představovalo roční až několikaletý příjem vysoce postaveného šlechtice.
„Právo v Anglii je otevřeno každému, stejně jako hotel Ritz,“ poznamenal s trpkou nadsázkou o mnoho let později soudce Sir William Mathew. Pro chudé zemědělské dělníky, tkalce či kováře tak byl oficiální rozvod absolutní utopií. Pokud se manželství rozpadlo, zbývaly jen dvě možnosti: opuštění domácnosti s rizikem obvinění z bigamie, nebo hledání neoficiálního lidového řešení.
Trh jako soudní síň a vznik lidového zvyku
Právě z této socioekonomické nouze se zrodil zvyk prodeje manželek (wife selling). Nejstarší zaznamenané případy pocházejí z konce 17. století, avšak vrcholu tento fenomén dosáhl v průběhu 18. a v první polovině 19. století. Nebyla to absence morálky, co vedlo lidi k tomuto jednání, ale naopak touha po řádu v prostředí, kde oficiální řád selhával.
Lidové pojetí práva se v mnohém rozcházelo se psaným zákonem. Běžní lidé věřili, že pokud se dodrží správný veřejný rituál, má stejnou váhu jako rozhodnutí soudu. Tržiště, dobytčí trhy a vesnické návsi se tak staly improvizovanými soudními síněmi pod širým nebem.
Když se manželství stalo neúnosným a oba partneři se shodli, že společný život pozbývá smyslu, zorganizovali veřejnou dražbu. Veřejnost neplnila roli senzacechtivého davu, ale svědků. Pokud celá komunita viděla, že manžel ženu prodal a kupující ji převzal, bylo manželství v očích sousedů definitivně ukončeno.
Provaz kolem krku
Prodej manželky nebyl zbrklý čin nějakého opilce, ale velmi přesně strukturovaný rituál plný symboliky. Každý detail měl svůj právní a společenský význam, který museli všichni zúčastnění dodržovat.
Manžel odvedl svou ženu na veřejné místo, nejčastěji v den konání trhu. Žena měla kolem krku, pasu nebo paže uvázaný provaz či ohlávku z provazu, kůže či stuhy. Ačkoliv z dnešního pohledu působí ohlávka jako prvek hlubokého ponížení a degradace na úroveň dobytka, v tehdejším lidovém vnímání šlo o nezbytný právní symbol předání „vlastnického nároku“ a převzetí odpovědnosti novým partnerem.
„Dnes dopoledne vedl John Hovell svou ženu na trh v Smithfieldu s ohlávkou kolem krku a nabídne ji nejvyšší nabídce. Byla prodána za pět šilinků kupci, s nímž již nějakou dobu žila,“ uvádí zpráva v deníku The Times z roku 1790.
Aukce probíhala hlasitým vyvoláváním. Manžel popsal přednosti i chyby ženy a přítomní přihazovali. Jakmile padla konečná nabídka, manžel předal provaz kupci, což symbolizovalo dokončení transakce.
Byla žena jen zbožím?
Při pohledu na samotný název zvyku se nabízí otázka: šlo o brutální formu obchodu s lidmi? Historické prameny a analýzy moderních historiků, jako byl E. P. Thompson, ukazují podstatně složitější obraz. Ve většině dochovaných případů žena s prodejem nejen souhlasila, ale často jej přímo vyžadovala.
Ženy v 18. století neměly v Anglii téměř žádný samostatný právní status (tzv. doktrína coverture podřizovala ženu pod právní ochranu a existenci manžela). Žena nemohla vlastnit majetek ani se sama rozvést. Prodej na trhu tak pro mnohé představoval jedinou možnost, jak opustit násilnického nebo neschopného manžela a legitimizovat vztah s novým partnerem.
„Slibuji, že budu řádnou ženou tomu, kdo mě koupí, ale k tomuto muži už se nevrátím,“ prohlásila podle svědectví z roku 1815 žena na trhu v Yorkshire, když odmítla nabídku jednoho z přihazujících a počkala na kupce, s nímž byla předem domluvena.
Žena měla v rituálu právo vetovat kupce. Pokud se na aukci objevil cizí muž, který se jí nelíbil, mohla prodej odmítnout. Drtivá většina „prodejů“ byla ve skutečnosti předem domluvenou transakcí mezi manželem a milencem ženy.
Od pinty piva po krávu
Ačkoliv se jednalo o „dražbu“, finanční stránka věci byla druhořadá. Cílem nebylo na manželce zbohatnout, ale uzavřít transakci. Ceny za ženy tak byly často symbolické až recesistické.
Dochované účetní zápisy a novinová oznámení z té doby uvádějí ceny pohybující se od několika penny přes pár šilinků až po drobné předměty denní potřeby. Často byla součástí platby konzumace alkoholu v místním hostinci.
V roce 1773 byla manżelka v Birminghamu prodána za 1 šilink a džbán piva, což bylo předem domluveno se sousedem. V roce 1797 v Sheffieldu za 6 pencí a láhev ginu a kupec byl dlouholetý přítel rodiny. V Ashbourne v roce 1819 za 20 šilinků a štěně a v roce 1832 v Carlisle za 5 šilinků a krávu, což byla výjimečně vysoká cena.
Pivo nebo gin zakoupený za „prodanou“ ženu byl následně vypit společně, pily obě strany i svědci na znamení smíru a uzavření dohody.
Chudý manžel prodává svou ženu za pintu piva a štěně
Lidová byrokracie
Aby byl akt právně platný v očích komunity, lidé si často potrpěli na písemné doklady. Přestože oficiální soudy tyto dokumenty neuznávaly, pro obyčejné lidi měly váhu posvátné smlouvy.
Po dokončení aukce se všichni aktéři odebrali do nejbližšího hostince, kde místní gramotný člověk – často hostinský nebo písař – sepsal tzv. Bill of Sale (Prodejní účtenku).
„Já, Thomas Smith, tímto potvrzuji, že jsem dnešního dne prodal svou manželku Mary Smithovou panu Henrymu Jonesovi za sumu pěti šilinků. Tímto se zříkám všech práv a nároků na jmenovanou Mary a pan Henry Jones přebírá veškerou odpovědnost za její obživu a dluhy,“ stálo v lidové smlouvě z roku 1804.
Tento papír si nová dvojice pečlivě uschovala. Sloužil jako ochrana před tím, aby se původní manžel v budoucnu domáhal svých práv, nebo aby byla žena obviněna, že žije v hříchu.
Zákon versus lidová praxe
Z pohledu oficiálního anglického práva byl prodej manželky jednoznačně nelegální. Jednalo se o narušení veřejného pořádku a z právního hlediska byl akt absolutně neplatný. Proč tedy úřady nezakročily rázněji?
Odpověď leží v pragmatismu tehdejší správy. Místní smírčí soudci a konšelé dobře věděli, že pokud by chudým lidem vzali i tento neoficiální ventil, vedlo by to k sociálnímu chaosu, opouštění dětí a nárůstu chudinských nákladů pro farnosti.
Pokud prodej proběhl klidně, bez rvaček a se souhlasem obou stran, úřady většinou přivíraly oči. K zatčení a trestnímu stíhání docházelo zřídka – obvykle jen tehdy, pokud byl rituál příliš hlučný, nebo pokud žena po čase podala na manžela stížnost pro týrání. Trestem bývalo krátké vězení nebo veřejná důtka, ale ani to komunitu od pokračování tradice neodradilo.
Tisk a veřejný skandál
S rozvojem novinového tisku na počátku 19. století se zpravodajství o prodejích manželek stalo populární senzací. Městské noviny pravidelně publikovaly krátké, často satirickým tónem zabarvené zprávy o událostech na venkovských trzích.
Pro střední a vyšší vrstvy viktoriánské společnosti byl tento zvyk důkazem „barbarství“ a zaostalosti chudiny. Tisk využíval tyto příběhy k morálnímu apelování, ale zároveň jimi plnil své stránky, neboť čtenáři tyto bizarní příběhy milovali.
„Je s podivem, že v tomto věku osvícení se v našem městě ještě mohou odehrávat takto odsouzeníhodné výjevy, které patří spíše do temného středověku než do křesťanské země,“ rozhořčoval se týdeník Manchester Guardian v roce 1838.
Právě díky tomuto novinovému pokrytí dnes mají historici k dispozici stovky detailně zdokumentovaných případů z různých koutů Anglie a Walesu.
Když zvyk přešel do literatury
Fenomén prodeje manželek nezanechal stopu jen v soudních kronikách, ale otiskl se i do klasické světové literatury. Nejznámějším příkladem je slavný román Thomase Hardyho Starosta casterbridgeský (The Mayor of Casterbridge) z roku 1886.
Hned v úvodní kapitole románu opilý mladý obilnář Michael Henchard na vesnickém trhu v dražbě prodá svou ženu Susan a malou dceru námořníkovi za pět guinejí. Když vystřízliví, procitne v něm hluboké pokání, odpřísáhne abstinenci a vypracuje se ve váženého starostu, avšak stín tohoto mladického činu ho dostihne o dvacet let později.
Hardy ve svém románu nevycházel z pouhé fantazie; studoval reálné novinové výstřižky z počátku 19. století. Jeho dílo ukázalo tragický rozměr tohoto rituálu a zpopularizovalo téma po celém světě.
Zpřístupnění rozvodů
Konec 19. století přinesl zásadní proměnu britského zákonodárství. Klíčovým milníkem se stalo schválení zákona o manželských příčinách z roku 1857 (Matrimonial Causes Act). Tento zákon odebral rozhodování o rozvodech parlamentu a církvi a zřídil specializovaný civilní rozvodový soud.
Ačkoliv byl rozvod i nadále finančně náročný a pro nejchudší vrstvy stále těžko dostupný, proces se výrazně zjednodušil. Následné reformy v právech vdaných žen postupně přiznaly ženám majetková práva a právní subjektivitu.
S tím, jak rostla dostupnost právního systému a měnilo se společenské vnímání morálky, zvyk prodeje manželek postupně mizel. Poslední zaznamenané případy v Anglii pocházejí z počátku 20. století, kdy už šlo o naprosto ojedinělé výstřelky.
Historie prodeje manželek je kuriózním dokladem toho, jak si lidé v historii dokázali vytvořit vlastní, paralelní systém spravedlnosti, když jim ten oficiální odepřel základní lidské právo na nový začátek.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Wife_selling_(English_custom)?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/Matrimonial_Causes_Act_1857?hl=cs-CZ
https://jvc.oup.com/2015/08/03/lauren-padgett-the-british-scandal-victorian-spouse-selling/?hl=cs-CZ
https://www.hungerfordvirtualmuseum.co.uk/?view=article&id=1613&catid=10
https://reginajeffers.blog/2018/01/10/moral-ramifications-of-wife-selling/?hl=cs-CZ
