Článek
V roce 1914, kdy na starém kontinentu propukla první světová válka, stála sedmiletá dcera německého imigranta na dřevěném molu v Highlands v New Jersey. Její otec, manhattanský řezník Henry Ederle, ji držel za ruku a sledoval, jak dívka fascinovaně zírá na vlny Atlantiku. Malá Gertrude, pro rodinu jednoduše „Trudy“, tehdy ještě neuměla plavat. O pár týdnů později ji otec po nehodě, kdy málem utonula ve valníku s vodou, uvázal na provaz a hodil do rybníka, aby ji naučil základním tempům.
Začala se rodit legenda. Trudy krátce nato prodělala spalničky, které jí trvale poškodily sluch. Lékaři rodinu varovali, že vystavení vodě a změny tlaku mohou její sluch zásadně zhoršit a vést k úplné hluchotě. Nedbala toho. Pro mladou dívku z New Yorku nebylo plavání pouhým koníčkem, byla to vášeň, která překonávala vše.
V patnácti letech vstoupila do Women’s Swimming Association (WSA), ženské plavecké asociace vedené Charlotte Epsteinovou, jež bojovala za to, aby ženy mohly sportovat bez omezujících korzetů a mravnostních předsudků.
Ederle nebyla typickou atletkou své doby. Měla robustní stavbu těla, silná ramena a neuvěřitelnou kapacitu plic. Co však bylo nejdůležitější: její styl byl revoluční. Zatímco většina ženských plavkyň té doby stále spoléhala na tradiční prsa nebo klasický znak, Trudy do dokonalosti dovedla nově se rodící kraul – takzvaný American crawl. Tento agresivní, rychlý a rytmický styl jí umožnil překonávat světové rekordy ještě dříve, než dosáhla plnoletosti.
Mezi lety 1921 a 1925 vytvořila 29 národních a světových rekordů. V roce 1924 odcestovala na olympijské hry do Paříže jako horká favoritka. Ačkoliv byla zklamaná, že si odvezla „pouze“ jednu zlatou medaili ze štafety na 4×100 metrů volný způsob a dvě bronzové z individuálních závodů, Paříž byla jen předehrou. Skutečná výzva teprve čekala. Výzva, o které většina expertů tvrdila, že je pro ženské tělo fyzicky nemožná: Kanál La Manche.
Hořká pachuť zrady
Lamanšský průliv v 20. letech 20. století představoval pro dálkové plavce to, čím byl pro horolezce Everest. Nešlo jen o vzdálenost, vzdušnou čarou zhruba 34 kilometrů mezi francouzským Cap Gris-Nez a anglickým Doverem, skutečným nepřítelem byla voda. Nemilosrdně studená, s teplotami pohybujícími se mezi 10 až 15 stupni Celsia, plná medúz a především zrádných přílivových proudů, které dokázaly trasu pěkně prodloužit.
Do roku 1925 překonalo tento kanál pouze pět mužů. Prvním byl v roce 1875 Matthew Webb, kterému to trvalo téměř 22 hodin. Názor tehdejší sportovní i lékařské veřejnosti byl jednoznačný: žena nemá dostatečnou fyzickou konstituci, sílu ani vytrvalost, aby takový nápor zvládla.
Dne 18. srpna 1925 se Gertrude Ederle poprvé rozhodla tento mýtus vyvrátit. Její trenér, Brit Jabez Wolffe, který sám kanál neúspěšně zkoušel přeplavat dvacetkrát, zvolil opatrnou taktiku. Po devíti hodinách plavání Trudy odpočívala, když čelila nevolnosti z mořské nemoci a velkým vlnám. Udělala chybu a do úst se jí dostala slaná voda. Wolffe, v obavě o její život (nebo možná kvůli neochotě vidět ženu uspět tam, kde on mnohokrát selhal), nařídil doprovodnému plavci, aby ji vytáhl na loď.
„Nesahejte na mě!“ křičela Trudy, ale bylo pozdě. Jakmile se doprovodný plavec dotkl jejího těla, byla podle přísných pravidel dálkového plavání okamžitě diskvalifikována.
Tato porážka ji nesmírně zasáhla. Byla přesvědčena, že z vody vytažena být neměla a že měla dostatek sil pokračovat. Návrat do New Yorku bez triumfu byl drsný, avšak vnitřně ji zocelil. Věděla, že pokud má uspět, musí převzít plnou kontrolu nad celou akcí. Wolffa propustila a nahradila ho Thomasem Burgessem – mužem, který kanál úspěšně přeplaval v roce 1911. Burgess rozuměl jejímu odhodlání a věděl, že nepotřebuje někoho, kdo ji bude brzdit, ale někoho, kdo jí pomůže najít ideální rytmus.
Dvoudílné plavky a vana plná sádla
Léto roku 1926 strávila Trudy na francouzském pobřeží v Cap Gris-Nez. Přípravy na druhý pokus byly technickou i logistickou operací. Trudy a její tým věděli, že tradiční vlněné plavky té doby nepřicházejí v úvahu, ve vodě nasákly, zťěžkly a působily obrovské problémy.
Trudy proto navrhla revoluční řešení: dvoudílné hedvábné plavky. Na svou dobu šlo o odvážný až skandální model, ale pro dálkovou plavkyni byl otázkou přežití. Hedvábí nebylo těžké a střih umožňoval plný rozsah pohybu v ramenou. Aby ochránila své oči před pálivou slanou vodou, utěsnila si plavecké brýle parafínem.
Nejvýraznějším rituálem byla příprava pokožky. Než vstoupila do vody, její sestra Margaret a trenéři ji pokryli silnou, nevábně zapáchající vrstvou směsi vazelíny, sádla, lanolínu a olivového oleje, což mělo jediný účel: chránit tělo před ledovou vodou a pálením medúz.
Gertrude a její sestra Margaret
Dne 6. srpna 1926 v 7:08 ráno byla voda na francouzské straně klidná, ale předpověď počasí neslibovala nic dobrého. Sponzoři z amerického deníku Chicago Tribune a New York Daily News naléhali na odložení pokusu. Povětrnostní podmínky se měly během dne výrazně zhoršit.
Trudy však věděla, že další šanci už mít nemusí. Podívala se na šedivý horizont, upravila si brýle a vrhla se do příboje. Za ní vyrazila doprovodná loď Alsiron, na jejíž palubě seděli novináři, rodina, trenér Burgess a dechová kapela, která měla plavkyni udržovat v dobré náladě.
14 hodin a 31 minut
Začátek byl slibný. Ederle nasadila svůj charakteristický kraul s neuvěřitelnou frekvencí 28 až 30 záběrů za minutu. Na palubě doprovodné lodi hrál gramofon i živá kapela populární šlágry jako „Yes! We Have No Bananas“ a její bratr s otcem zpívali, aby přehlušili hučení moře. Každou hodinu jí na provazu podali láhev s teplým kuřecím vývarem nebo kousky čokolády. Trudy se nesměla dotknout lodi ani lidské ruky.
Kolem poledne se však předpovědi naplnily. Počasí v kanálu se dramaticky zhoršilo. Zvedl se severovýchodní vítr, nebe ztmavlo a klidnou hladinu vystřídaly několikametrové vlny. Mořské proudy začaly plavkyni strhávat z přímého směru, který se změnil v jedno velké cik-cak. Trudy musela uplavat téměř 35 mil, aby překonala vzdálenost 21 mil.
Kolem šesté hodiny večer byla bouře v plném proudu. Kapitán lodi Alsiron varoval, že podmínky jsou nebezpečné i pro plavidlo a naléhal na ukončení pokusu. Trenér Thomas Burgess se naklonil přes zábradlí a zakřičel do řevu vln:
„Trudy, musíme tě vytáhnout! Je to moc nebezpečné!“
Ederleová vyndala hlavu z vody, vyplivla slanou pěnu, podívala se na něj a odvětila legendární větou:
„A proč jako?“
Pokračovala dál. Každé tempo bylo bojem proti proudu, který ji tlačil zpět do Francie. Její tělo znecitlivělo chladem, oči ji pálily od soli pod již netěsnícími brýlemi a uši trpěly neustálým tlakem. Přesto se odmítla vzdát. V temnotě srpnové noci viděla na obzoru světla anglického pobřeží.
Ve 21:39 hodin, po 14 hodinách a 31 minutách nelidského vypětí, ucítila Gertrude pod nohama písek pláže v Kingsdownu poblíž Doveru.
Trudy zdraví čtenáře Média na Seznamu
Americká královna vln
Když vystoupila ze tmy na anglický břeh, přivítal ji dav úředníků britské imigrační kontroly a zaskočených diváků, kteří se o tom, že se blíží, dozvěděli z telegrafních zpráv. Britský imigrační úředník se prý podle dobových anekdot podíval na zmrzlou, vazelínou pokrytou dívku v dvoudílných plavkách a požádal ji o pas.
Gertrude nejenže jako první žena v historii překonala Lamanšský průliv, ale udělala to v čase 14 hodin a 31 minut. Tento výkon překonal předchozí mužský světový rekord Enriqua Tirabocchiho o téměř dvě hodiny. Její rekord mezi ženami vydržel neuvěřitelných 35 let.
Svět byl v extázi. Dne 27. srpna 1926 se New York proměnil v dějiště jedné z největších oslav v historii města. Více než dvěma miliónům lidí v ulicích Broadwaye kropily hlavy konfety z oken mrakodrapů při tradiční ticker-tape parade. Prezident Calvin Coolidge ji přijal v Bílém domě a nazval ji „Nejlepší americkou dívkou“. Tisk ji překřtil na „Královnu vln“.
Trudy urvala víc než jen sportovní rekord. V éře, kdy se ženy teprve nedávno dočkaly volebního práva a stále čelily mýtům o své méněcennosti, poskytla světu nezvratný důkaz o ženské síle, vytrvalosti a odhodlání. Skládaly se o ní písně, prodávaly se klobouky s jejím jménem a tisíce mladých dívek po celých Spojených státech začaly navštěvovat plavecké kurzy.
Ticho po bouři
Sláva však byla stejně prchavá jako vlny v Lamanšském průlivu. Gertrude byla skromná dívka, která netoužila po záři reflektorů Hollywoodu, ačkoliv krátce vystupovala v zábavním divadle a natočila krátký film. Bohužel, nenechaly na sebe čekat osobní problémy. Neseriozní manažeři ji připravili o většinu finančních zisků.
Největší daň si však vybralo samo plavání. Jak lékaři v dětství varovali, hodiny strávené v chladné slané vodě kanálu dokončily to, co začaly spalničky. Do svých třiceti let Gertrude téměř zcela ohluchla. V roce 1933 navíc utrpěla vážné zranění páteře při pádu ze schodů v domě své sestry a lékaři jí tvrdili, že už nikdy nebude chodit.
Gertrude se nevzdala ani tentokrát. Po letech rehabilitace se znovu postavila na nohy. Odmítla hořkost i sebelítost. Místo toho našla nový smysl života v newyorské škole pro sluchově postižené. Desítky let pěstovala u hluchých dětí lásku k plavání a učila je, jak vnímat vodu celým tělem a duší.
Gertrude Ederle žila tichým a skromným životem v New Yorku až do své smrti 30. listopadu 2003. Odešla v úctyhodném věku 97 let.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Gertrude-Ederle
https://ishof.org/honoree/honoree-gertrude-ederle/?hl=cs-CZ
https://www.ebsco.com/research-starters/history/ederle-swims-english-channel?hl=cs-CZ
https://www.swimmingworldmagazine.com/news/what-gertrude-ederle-can-teach-us-about-grit/?hl=cs-CZ
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gertrude_Ederleov%C3%A1
