Článek
Co je to podle vás šikana?
Pokud bych to měla shrnout svými slovy, šikana je pro mě patologické chování jedince, které negativně ovlivňuje prostředí, ve kterém se nacházíme. Může jít jak o zaměstnání, tak o domácí prostředí, ale i různé kolektivy.
V kolektivu zdravotníků takové patologické chování vypadá jak?
Nejčastěji se setkáváme spíše s psychickou šikanou. Nejčastěji agresoři používají prvky zesměšňování, pomluvy, urážky, naschvály, ale i různé intriky, které mohou vést až opravdu k tvrdým obviněním… například, že sestřička ukradla léky. Ta psychická šikana se pak podepisuje na psychickém stavu té oběti, ale často i na fyzické stránce, kdy sestřičky začnou mít zdravotní problémy v podobě bolesti břicha, problémy s trávícím ústrojím, problém se spánkem, hubnutím, apod.
Vidíte to jako častý jev ve zdravotnictví?
Nemyslím si, že se to odehrává v úplně každém zdravotnickém zařízení, ale je to jev poměrně rozšířený. Nejvíce jsou zasažené velké nemocnice, kde je velké množství zaměstnanců. Jsou tam různé věkové kategorie, které se v jeden okamžik setkají a ne vždy si všichni sednou. Menší zařízení mají asi v tomto výhodu, protože ty situace jde mnohem lépe vypozorovat a následně řešit.
Jak konkrétně ubližovali vám, a kde to bylo?
Nechci být konkrétní kde. V jednom případu to bylo před X lety. Byla jsem trnem v oku dvěma sestrám, které odcházely na mateřskou, a já měla jejich ordinaci na dobu určitou převzít. Měly pocit, že jim beru to jejich teritorium, alespoň tak to na mě působilo. Nechovaly se ke mně kolegiálně, snažily se mě od sebe izolovat. Zavíraly se přede mnou s lékařkou v ordinaci. Nevysvětlovaly mi postupy, nechtěly mi předávat informace, dívaly se na mě skrz prsty. Necítila jsem se tam komfortně. Vše jsem řešila s vedením a dostala jsem jinou pracovní nabídku, která se nakonec ukázala pro mě ve všech směrech lepší. Další situace nastala nedávno. Dala jsem šanci státnímu sektoru a nemocnici. Narazila jsem na vedoucí sestru, která se rozhodla po půl roce, co jsem na oddělení byla, že se mě zbaví. Ukončila jsem řádně adaptační proces, výhrady ke mně neměla ještě žádné. Začalo to až později. Začala s narážkami na mou osobu, pak pomluvami před lékaři a urážkami před kolegyněmi. Řešila jsem situaci s její nadřízenou a právníkem nemocnice. Nakonec jsem odešla, protože kolegyně na oddělení chtěly mít klid a nikdo by se mě veřejně nezastal, i když všechno viděly a věděly. Tohle je právě dost častý problém, že ti svědci nechtějí nic řešit. Takže jsem si řekla, že ze státního sektoru opravdu odejdu a vrátila jsem se zpět do soukromého, kde je mi nejlépe. Já jsem v životě zažila mnohem horší životní situace, takže mám psychiku poměrně vytrénovanou čili se na mojí osobě tyhle zkušenosti naštěstí zásadním způsobem neotiskly. Ale ne každý má psychiku vytrénovanou a na pevných základech, proto chci pomáhat těm, kteří se cítí sami, neví kudy kam a potřebují podporu.
Proč k takovýmto situacím dochází? Je to přetížením zdravotníků, nebo čím?
Nemyslím si, že je to přetížením v zaměstnání. Myslím si, že je to o tom člověku jako takovém. Člověka zásadním způsobem ovlivňuje to, v jakém rodinném zázemí vyrůstal, jak se k němu chovali rodiče, v jakém prostředí fungoval nebo funguje v dospělosti, jakými lidmi se obklopuje a jaké přejímá jejich vzorce chování. Pak jestli je sám se sebou spokojený po všech stránkách - jak po fyzické, tak psychické. Myslím si, že člověk, který není sám se sebou spokojený, se snaží tohle všechno kompenzovat právě touto formou na druhých lidech. Nemůžeme takové chování a jednání svalovat na systém. To jsou podle mě pouhé výmluvy.
No dobře, ale pokud by platilo, co jste právě řekla, znamenalo by to, že ve zdravotnictví pracuje více frustrovaných a nevychovaných lidí - alespoň podle vyznění vaší knihy. Není to spíše tím, že nehezké chování se nám tak nějak rozbujelo všude?
Ano, ono se rozbujelo opravdu ve velkém měřítku. Možná je to i tím, že ti lidé na sobě nepracují. Mnoho lidí nemá jiné zájmy, nevěnují se ničemu jinému. Chodí jen do práce a domů. A pokud nemají doma optimální prostředí, tak ani do té práce nemohou jít v pozitivně naladěném duchu. Kolik lidí se věnuje osobní psychohygieně? Hodně sester řeší mladou generaci, studia, apod. A atmosféra ve společnosti tomu v posledních letech taky hodně přispěla. Sílí negativní projevy na sociálních sítích, lidé se neumí vzájemně pochválit za maličkosti.
Jak vás to vůbec napadlo napsat knihu? Vy jste měla už předtím nějaké literární sklony?
Mě baví psát o všem možném, co se mi v životě děje. Snažím se psát realisticky, ale i trochu s nadsázkou. Statusy na mém osobním profilu na Facebooku sklízely poměrně velký ohlas a vlastně mi všichni říkali, že bych měla začít psát. Psala jsem hodně o cestování a psala jsem taky o tom, co dělám, kde jsem a co je tam zajímavého nebo zvláštního. Na základce a na střední jsem si psala básničky do šuplíku. Ale to, že by mohla nějaká kniha vzniknout, mě napadlo opravdu až před rokem. Přemýšlela jsem, čemu bych se mohla věnovat a dát tomu ten prostor a čas. Vzhledem k tomu, co se odehrávalo v životě mojí kamarádky, téma šikany ve zdravotnictví z toho samovolně vyplynulo. Její příběh mě k tomu inspiroval asi ze všeho nejvíc a byl to ten spouštěč, že jsem se tomuto tématu začala více věnovat.
Jak se proti šikaně na pracovišti bránit?
Tohle je těžká otázka. Řekla bych, že nejdůležitější je komunikace. Najít v sobě odvahu, a pokud nastane nějaká nepříjemná situace, tak se s ní někomu svěřit. Ať už je to kolegyně nebo nadřízená, ve které máme důvěru. V nemocnicích by měli fungovat už i ombudsmani nebo mediátoři, kteří ty krizové situace na pracovišti řeší. V prvotní fázi se ale pokusit řešit ty věci s chladnou hlavou s tím, kdo se k nám nechová slušně. Zjistit, proč se k nám takhle chová. Oni si to někteří totiž nemusí uvědomovat, že nějaké jejich jednání ubližuje.
Projevují se nekolegiální vztahy na chování zdravotníků vůči pacientům?
Určitě ano. Pacienti dokáží vycítit a vypozorovat, že se v tom kolektivu něco děje. Někteří zdravotníci se dokáží šikanovat i před pacienty, s čímž se mi i někteří pacienti svěřili, že byli svědky toho, jak jedna sestra ponižovala druhou přímo před jejich zraky. Do takové nemocnice už pacienti ani nechtějí chodit.
Jaký je ohlas na knihu?
Ohlas na knihu je výborný, lepší, než jsem čekala. Kniha se opravdu dostala tam, kam jsem zamýšlela při jejím vzniku. Nejen k rukám zdravotníků, ale i k laické veřejnosti. Mnozí lidé vůbec netušili, že šikana se v našem oboru vyskytuje. Z lidského hlediska kniha pomáhá k tomu, aby se lidé odhodlali a začali svůj problém skutečně řešit. Z profesního hlediska za největší úspěch považuji asi to, že knihu „Pod rouškou šikany“ začlenily již některé vysoké školy do svých univerzitních knihoven. Mezi tyto školy se řadí například Univerzita Karlova, Univerzita Tomáše Bati, Masarykova univerzita či Technická univerzita v Liberci.
A jak to nyní vypadá se zamýšleným pokračováním?
Druhý díl jsem chtěla. Měl být zaměřen na všechny profese skrz zdravotnictví, ale i sociální služby a další. Ale nakonec jsem od druhého dílu popravdě upustila, protože mě přátelé navedli na myšlenku zkusit prozkoumat, jestli šikana ve zdravotnictví přecejen částečně nevyplývá ze samotného systému práce. Ale uvidí se, jak to bude pokračovat, protože na všechno jsou potřeba peníze, bez nichž to nelze realizovat.
A něco jiného teď nepíšete?
Měla jsem rozepsané dvě knihy, ale vymazala jsem je. Chtěla jsem něco trochu pozitivnějšího a ne takovou depku. Takže jsem teď začala psát knihu, která se týká mileneckých vztahů. A zase ty mezilidské vztahy, ale bude v tom od všeho něco. Příběhy jsou smyšlené, ale budou tam situace podle skutečných událostí, které jsem zažila já nebo někdo z mých známých a přátel. Život sám je mojí největší inspirací.
Tak hodně štěstí a děkuji za rozhovor!
Anketa
Zdroj: https://www.databazeknih.cz/knihy/pod-rouskou-sikany-529992