Článek
Jdu tam a vidím pár set až tisíc lidí, ale rychle přibývají další. Stojíme čelem ke sloupu Nejsvětější Trojice, odkud z improvizovaného pódia hovoří Mikuláš Pánek, olomoucký herec. Je vysoký a má silný hlas. Říká cosi o svobodě, demokracii, názorové pluralitě, a tak dál. Do hodiny je náměstí skoro plné. Pozoruji odhodlání, odvahu, opravdovost, naději, ale ze všeho nejvíc asi strach.
Z informací, které jsem dostal ve škole, moc chytrý nejsem. Že se právě dává do pohybu revoluce, to mi dojde až později. Kdy přesně, to zpětně nedokážu říct. Možná v momentě zvolení Václava Havla prezidentem (29. 12. 1989), možná až po volbách v červnu 1990.
Václav Havel, mistr absurdního dramatu. Ještě 16. 11. 1989 je oficiálním vyvrhelem a zaprodancem, aby o nějakých 43 dní později nakráčel do Vladislavského sálu Pražského hradu v jeho pověstných „šortkách“ coby prezident, který byl jednohlasně zvolen „komunistickým“ parlamentem. Revoluce bývají takové.
Na gymplu, kam chodím, se slovo REVOLUCE zatím moc neskloňuje, protože nikdo neví, jak to celé dopadne, ale každopádně se dějí věci. Díky Gorbačovovi a jeho „přestavbě a novému myšlení“ by to mohlo vyjít. V NDR, Maďarsku a Polsku se už nějaký čas lámou ledy.
Co chvíli s úzkostí hledím do ulic, které vedou z/na náměstí, jestli odtamtud nevyjíždějí antony s vodními děly, z nichž vzápětí vyskáčou esenbáci a začnou nás rozhánět pendreky. Je to v pohodě, k žádnému mlácení jako v Praze nedochází.
Mikuláš Pánek předává slovo hostům, kteří přijeli vyburcovat apatickou hanáckou metropoli ze všech koutů země. Jedním z nich je i populární herec Petr Haničinec.
Když pan Haničinec barytonem promluví k plnému náměstí, chvějou se i panáčci na orloji. Poté předá mikrofon nějakému muzikantovi, jenž nám zahraje a zazpívá Kryla nebo možná Hutku. Moc lidí se k němu nepřidá, neznají text, ale zato mocně otevírají pusu a chrastí klíči.
Kdyby se tahle masa lidí dala do pohybu, ubijí se navzájem čepicemi, ale naštěstí jedeme na vlně opilosti z toho, že slyšíme něco jiného, než oficiální propagandu, které už beztak nevěří ani kovaní soudruzi. Nahlas a veřejně se mluví o všem, o čem se doteď nesmělo, a rostou nám křídla. Některým později narostou až moc, ale to už je zase jiný příběh.
Provolávají se hesla jako SVOBODNÉ VOLBY, DEMOKRACII, KONEC VLÁDY JEDNÉ STRANY (pro mě do té doby vcelku abstraktní pojmy), nad náměstím burácejí fráze typu NEJSME JAKO ONI, rozdělují se úkoly na další dny, předávají se zprávy a řeší se stávky. Rudá barva se před očima mění v modrou a všechno, co bylo doteď svaté, dostává na frak.
Už tehdy, ve svých 15, si však s hrůzou všímám, jak jednoduché je zmanipulovat dav a jak mocný a nebezpečný je tlak okolí. Když totiž pan Haničinec chvíli plamenně hovoří o jakémsi Valtru Komárkovi, o kterém jsem v životě neslyšel, protože v televizi ani v rozhlase (natož ve škole) o něm nikdy nic neříkali (a internet přijde cca až za 6 let), lidé mu nadšeně fandí a tleskají. Přitom 99 procent z nich vůbec netuší, kdo je Valtr Komárek. Toho tehdy zná pražská kavárna, disent a jisté lepší kruhy, ale určitě ne běžný Olomoučan, který se náhodou přichomýtne k demonstraci, o které neměl valného ponětí.
Docent Komárek je jak chodící encyklopedie a tou dobou šéfuje Prognostickému ústavu, což je jakýsi socialistický think-tank, v němž mimo jiné působil i Václav Klaus a Miloš Zeman. Komárkův syn Martin později dlouhá léta šéfuje komentátorům v MF Dnes.
Otec Valtr chrlí informace a má obrovský přehled. Oproti socialistickým papalášům, které známe, vypadá jak z jiné inteligenční planety. Tohle všechno ale drtivá většina z nás zjišťuje až v následujících dnech.
V tuto chvíli pan Haničinec na olomouckém náměstí navrhuje Valtra za premiéra. Nad davem vyroste les zvednutých rukou na Komárkovu podporu. Pouze několik málo odolných jedinců ruku nezvedne, protože proč by přece hlasovali pro někoho, koho vůbec neznají, což dává smysl. Já ale mezi těmito odvážlivci nejsem. Stydím se nezvednout ruku PRO VALTRA. Mám strach, že v tom případě by mě dav zabil opovržením. Ten samý dav, který na 1. máje z průvodu povinně mával soudruhům na tribuně. Pan Haničinec nám vzápětí s uspokojením oznamuje, že do Prahy přiveze radostnou zvěst, že Olomouc JE pro Valtra. Jenže na tom náměstí nebyla celá Olomouc. Možná tak desetina.
Proč jsem si na to vzpomněl a proč o tom vůbec píšu? Protože mi to přijde silně aktuální. Protože se už nějaký čas cítím podobně jako tehdy v listopadu 1989 na tom náměstí. Tlačen davem někam do kouta. Hnán k tomu, abych stál na té správné straně barikády.
Když v průběhu života zjistíte, že vám autority a mocní neustále lžou, najednou vám nezbyde, než spolehnout se na vlastní úsudek, rozum, cit, intuici a rozhodnutí. Jestliže mocní manipulují už i s vědci, jestliže se nedá věřit vůbec nikomu a ničemu, pak prostě musíte přejít na morálního autopilota. Vzdorovat tlaku okolí (a nevolit naslepo) pak možná bude o něco snazší. Možná tím nedosáhnete nejlepších výsledků svého života, ale aspoň zůstanete autentičtí, což vůbec není málo. Díky tomu nakonec možná s překvapením zjistíte, že žijete mnohem lepší a svobodnější život a to i navzdory tomu, že se příliš nemáte o koho nebo o co opřít.
Autorský text
