Článek
V roce 1962 medicína na lidi s těžkými vrozenými vadami pohlížela jinak než dnes. Diagnóza spastické kvadruparézy způsobené nedostatkem kyslíku během porodu byla pro tehdejší lékaře jasným verdiktem. Doporučili umístit chlapce do ústavu , což pramenilo z přesvědčení, že život s takovým postižením rodině přinese jen utrpení.
Judy a Dick Hoytovi to nedopustili. Zatímco ústavy byly plné dětí, o které se nikdo nezajímal, táta Dick nechtěl uznat, že by jeho syn byl pouhou „schránkou bez duše“. Sledoval jeho bystré oči, vnímal jeho pozornost a pochopil, že uvnitř nehybného těla je plnohodnotná lidská bytost. Vzal synův osud do svých rukou, což byla oběť, jaké je schopna jen hrstka lidí.
Jedním z největších mýtů, kterým rodiče čelili, byla domněnka, že synův mentální vývoj odpovídá jeho tělesnému stavu. Léta nebyl schopen vyjádřit své myšlenky, emoce nebo přání. Rodina s ním komunikovala pomocí primitivních signálů, ale to zdaleka nestačilo na hlubší lidský kontakt.
Zlom nastal v roce 1972, kdy se Dickovi a Judy podařilo dostat Ricka do specializovaného centra v dětské nemocnici v Bostonu. Odtud vedla cesta k inženýrům z Tufts University, kteří pro Ricka zkonstruovali unikátní počítačový přístroj. Zařízení, které umožňovalo Rickovi ovládat kurzor a psát věty pomocí nepatrného pohybu hlavy. Když Rick poprvé sestavil větu a na obrazovce se objevilo: „Ahoj, tati,“, v místnosti nezůstalo jedno oko suché. Klíč k Rickově duši byl na světě a ukázalo se, že je neuvěřitelně vtipný, inteligentní a má obrovský přehled.
Team Hoyt
V roce 1977 se Rick dozvěděl o charitativním běhu na pět mil, jehož výtěžek měl pomoci zraněnému lakrosovému hráči Edwardu „Paulymu“ Gagnonovi, který ochrnul po nehodě. Rick nechtěl jen přispět, chtěl být u toho a řekl: „Tati, chci to zkusit taky.“ Táta nebyl žádný sportovec, spíš čtyřicátník s mírnou nadváhou, který si občas zahrál squash. Přesto bez váhání souhlasil.
Sehnal starý, těžký invalidní vozík a dotáhl celou věc do konce. Tým Hoyt se postavil na start. Pět mil v dubnovém větru bylo pro oba fyzickým utrpením. Dick zvracel, bolelo ho celé tělo, ale když dotlačil syna do cíle a zanechali za sebou několik soupeřů, Rick pronesl slova, která dojala všechny: „Tati, když závodím, vůbec necítím své postižení.“
Železní muži
Posunout se od běžných běžeckých závodů k extrémnímu triatlonu Ironman nevzešlo z touhy po slávě, ale z Rickovy neukojitelné touhy posouvat hranice. Poté, co spolu s tátou úspěšně absolvoval stovky maratonů a běžných závodů, začal vnímat, co všechno ti dva dokážou, a jednoho dne přišel s výzvou největší jménem Ironman. Chtěl vyzkoušet plnohodnotný triatlon.
Pro tátu Dicka to znamenalo překonat obrovský problém, protože v té době neuměl pořádně plavat a triatlonová trať s vozíkem je prostě nepředstavitelná makačka, jenže on by se svou vůlí šel snad do všeho. A taky chtěl určitě znovu slyšet: „Tati, když závodím, vůbec necítím své postižení.“ Prostě zlatý chlap.
Bronzová socha odhalená 8. dubna 2013 na počest Hoytových poblíž startu Bostonského maratonu v Hopkintonu v Massachusetts. Socha se nachází před školou Center School na adrese 11 Ash Street v Hopkintonu.
Tréninky a závody Teamu Hoyt" byly podloženy železnou disciplínou. Dick musel vyvinout zvláštní techniku běhu i tlačení speciálního karbonového vozíku, aby nezranil syna a zároveň neztrácel rychlost. Později, když se pustili do triatlonů, nabraly fyzické nároky šílených rozměrů.
Představte si plavání na 3,8 kilometru v rozbouřeném oceánu: Dick táhl Ricka v gumovém člunu připevněném lanem kolem pasu, zatímco čelil vlnám a divoké vodě. Následovalo 180 kilometrů na speciálním tandemovém kole. Rick seděl vepředu a Dick šlapal za ním. Na závěr přišel maraton – 42,2 kilometru tlačení vozíku v potu, krvi a slzách.
Média po celém světě Team Hoyt oslavovala a lidé se ptali: „Jaký je váš cílový čas? Kolikátí jste skončili?“ Pro Dicka a Ricka však tyto otázky postrádaly smysl. Jejich snahou nebylo porážet soupeře ani lámat rekordy.
Skutečným smyslem bylo bourání bariér. Dick chtěl ukázat, že postižení neznamená konec života a že lidé s handicapem mají právo na vášeň, vítr ve vlasech, adrenalin a plnohodnotné zážitky. Pokaždé, když projeli cílovou rovinkou a Rick se usmál, byla to pro oba ta největší medaile.
Boston a Ironman
Bostonský maraton a havajský Ironman představují vrcholy tohoto sportu v USA. Když Dick a Rick poprvé požádali o účast na Bostonském maratonu, pořadatele to zaskočilo. Tlačit účastníka závodu na vozíku nebylo povoleno.
Hoytovi se však nenechali odradit. Běželi neoficiálně, v davu běžců, a jejich přítomnost vyvolala obrovskou vlnu podpory. Pořadatelé nakonec ustoupili a upravili pravidla tak, aby umožnila účast divizi handicapovaných sportovců. Celkem proťali cílovou pásku v Bostonu 32krát.
Obdobný příběh se opakoval na Havaji při závodě Ironman. Když v nelidském horku a extrémní vlhkosti absolvovali plavání, jízdu na kole i běh, stali se ikonami.
Vliv Dicka a Ricka Hoytových daleko přesáhl hranice sportovních tratí. Zásadně proměnili pohled veřejnosti na možnosti lidí s těžkým kombinovaným postižením. V roce 2013 byla na jejich počest odhalena bronzová socha v životní velikosti nedaleko startovní čáry Bostonského maratonu v Hopkintonu.
Hoytovi také založili nadaci, která dodnes pomáhá handicapovaným mladým lidem zapojovat se do každodenního života a sportovních aktivit. Stali se vzorem pro tisíce dalších rodin po celém světě, které díky nim našly odvahu vybřednout z izolace a začít žít lépe bez ohledu na překážky.
„Yes You Can“
Dick Hoyt bohužel navždy odešel v roce 2021 a jeho syn Rick ho následoval o dva roky později. Jejich příběh však nekončí. Mnozí běžci dodnes nastupují na starty závodů s nápisem na trikotu: „Yes You Can“ (Ano, dokážeš to). A to je jejich hlavní poselství, inspirace, povzbuzení i přínos pro lidstvo.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Team_Hoyt?hl=cs-CZ
https://www.ironman.com/stories/culture-inspiration/yes-you-can-remembering-rick-hoyt-triathlon-legend?hl=cs-CZ
https://www.teamhoytne.org/story?hl=cs-CZ
https://teamhoytcda.com/the-story-of-team-hoyt/
