Článek
Vedle toho mě pobavil i inzerát, jehož zadavatel hledá práci „ideálně v menším obchodě typu zdravá výživa nebo jako pomoc nutriční propočítávat jídelníčky“.
Screenshot z autorova Facebooku
Za nás tedy měly brigády mnohem větší šmrnc. Já jsem například jako 15letý makal na stavbě, kde jsme plynovým hořákem nahřívali gumové izolační pásy a lepili je na podlahu. Za 8 korun na hodinu, což bylo směšně málo i na tehdejší dobu, se mi do toho moc nechtělo, ale kamarád mě ukecal, že už to pár dní dělá a že se u toho zrovna nepřetrhne. Jede si prý svoje tempo a nikdo ho nijak extra nekontroluje ani nebuzeruje. Tak jsem do toho šel a mám krásnou památku na smrad spálené gumy a hořícího propan-butanu.
Zaučoval mě kamarád, spolužák z gymplu, který tu práci dělal o tři dny déle než já. Žádné školení ani instruktáže jsme neabsolvovali a ochranné pomůcky a oděvy jsme nevyfasovali. Možná tak rukavice, ale ohledně nějakého respirátoru by se nám nejspíš vysmáli. Tehdy to nikdo neřešil. Bylo sice už krátce po revoluci, ale pracovní morálka i kultura stále jely po socialisticku. Na nějakou bezpečnost práce a ochranu zdraví se moc nehrálo. To, že jsme pracovali s tlakovou nádobou, která mohla při neopatrné manipulaci bouchnout a utrhnout nám ruce nebo hlavu, jsme věděli i bez 14denního školení, protože nám to šéf několika větami vysvětlil a popsal.
Moje pracovní smlouva obsahovala jeden list papíru A4 bez příloh a to včetně mzdového výměru. Výplata hotově za měsíc a půl a to jsme si ještě museli vystát frontu v mzdové účtárně. Ne jako dnes, kdy prachy leckdy cinknou na účet už po týdnu. Zato jsme ale měli jiné výhody a benefity.
Například takovou, že šéfík se na stavbě objevil jednou za den, aby zkontroloval, jestli jsme živí a jestli podlahová lepenka, zvaná tuším IPA, na podlaze drží, a tím to pro něj haslo. Spolužák měl pravdu, pracovali jsme skutečně velmi nerušeně. A ani jsme to bez dozoru kupodivu příliš neflákali. Samostatnost a zodpovědnost, které nám byly svěřeny, z nás učinily bezmála „pilné a svědomité“ brigádníky. Měli jsme přece na starost veledůležitou věc - dobře izolovat podlahu! Což bylo pro 15leté kluky dobrodružství a bojový úkol v jednom. Propočítávat jídelníčky by nás stejně nebavilo a tehdy ještě ani něco jako nutriční terapeut/poradce neexistovalo, natož aby tím někdo uživil sebe plus brigádníka.
Když jsme u té výživy, vzpomínám si, že sezónu poté, co jsem pokládal IPU, jsem přes léto brigádničil v čokoládovnách Zora Olomouc. Tam už to nebylo ono. Práce sice čistá, suchá, v teple a relativně bez smradu, ale strašně monotónní. Skládal jsem cukrovinky z pásu do krabic. Dělat to osm hodin denně je značně otupující, tak jsem se aspoň snažil vykládat si se ženskými, jichž v Zoře pracovalo cca 90 procent, což se mi jako adolescentovi velmi zamlouvalo, ovšem jen do chvíle, než jsem zjistil, že ženský kolektiv má i své mouchy masařky.
Zpočátku jsem byl nadšený, že zaměstnanci Zory mohou čokolády a cukrovinky konzumovat neomezeně a zdarma (mimo továrnu jsme samozřejmě sladkosti vynášet nesměli, to by podnik brzy zkrachoval). První den jsem tedy za směnu spořádal dvě Studentské pečetě, tři banánky v čokoládě a kýbl lentilek, druhý den už to tak horké nebylo a na konci brigády jsem se na sladké nemohl ani podívat a z toho čokoládového odéru, co se kolem Zory táhl na kilometry, se mi dělalo šoufl.
Po celý čas jsem se činil v bílém pracovním oděvu a na hlavě jsem měl povinně takovou síťovanou čepičku, v níž jsem vypadal jako retard, to aby se nikam nedostaly moje vlasy. Přece jen jsme dělali s potravinami a hygiena se dodržovat musela. Za socialismu jsme dokonce v Československu měli jedny z nejpřísnějších hygienických norem na světě. Jak se to u nás tehdy s předpisy ve stavebnictví a jinde dost flákalo, tak v potravinářství určitě ne. V Zoře jsem hákoval již za krásných 14 kaček na hodinu, byl jsem tedy v balíku a toho léta jsem si pak koupil novou tenisovou raketu.
A jak jsme tehdy brigády sháněli? Ponejvíc asi na ústní doporučení od známých. Nebo později pak na Olomoucku existoval inzertní časopis Profit s nabídkami práce a brigád. Taktéž bylo něco vyvěšeno na Úřadu práce nebo přímo v sídlech a vrátnicích jednotlivých firem a podniků. Hledání výdělku v době předinternetové a předsociální každopádně nebyla taková brnkačka jako dnes, kdy člověk v příslušné FB skupině vyvěsí „scháním brygádu“ a i s takto nemožným dvouslovným inzerátem má šanci, že se mu někdo ozve. Protože práce je zatím stále ještě dost.
Což za mých mladých let také nebývalo pravidlem, takže jsme leckdy byli rádi i za to, když jsme mohli ve vedru házet lopatou, nebo holky mohly jít okopávat zeleninu či nosit zboží ve skladu. S přístupem na způsob „scháním brygádu“ by neuspěl asi nikdo.
Autorský text
