Článek
Když se v roce 1875 v jihofrancouzském Arles narodila Jeanne Louise Calmentová, byl světem stále obdivován Napoleon III., na ulicích svítily plynové lampy a ženy nosily těžké korzety. Městečko ležící na řece Róně žilo svým poklidným provensálským tempem. Malá Jeanne vyrůstala v zámožné rodině obchodníka se dřevem a textilního magnáta, což jí od dětství zajišťovalo komfort, jaký byl pro většinu jejích vrstevníků nedosažitelný.
Právě v otcově a strýcově obchodě s látkami se v roce 1888 odehrálo setkání, které se o sto let později stalo jednou z nejrozšířenějších anektod. Do obchodu vstoupil zanedbaný, zrzavý muž s divným výrazem. Přišel si koupit plátno pro své obrazy. Byl to tehdy neznámý a chudý holandský malíř Vincent van Gogh.
O více než století později se jí novináři zeptali, jak na ni slavný umělec působil. „Byl škaredý, špinavý, nevychovaný a páchl,“ odpověděla.
Jeanne v té době bylo třináct let a ani v nejmenším ji nenapadlo, že muž, kterého právě odbyla, bude jednou považován za jednoho z největších géniů výtvarného umění a že ona sama se stane jediným žijícím člověkem na světě, který ho viděl na vlastní oči a mluvil s ním.
Jak mohla malá Jeanne vědět, že jde o van Gogha? On se jí snad představil? Tehdy to přece byl anonymní "nýmand"…?
Uvědomila si to až zpětně. Trh se šicími potřebami a malířskými plátny v Arles nebyl velký. Obchod vlastníka Fernanda Calmenta (pozdějšího manžela Jeanne) byl jedním z mála míst ve městě, kde se daly koupit malířské potřeby a plátna.
Majitelé obchodu věděli, o koho jde. Minimálně znali jeho jméno z účetních knih nebo z městských klepů, protože podivínský malíř, který žil ve „Žlutém domě“, byl v malém Arles nepřehlédnutelnou figurkou. Třináctiletá Jeanne u toho asistovala.
V roce 1890 Vincent spáchal sebevraždu a o pár let později se z něj začala stávat světová legenda. V Arles se zpětně velmi dobře vědělo, kde tenhle „bláznivý malíř, co si odřízl ucho“ nakupoval a žil.
Jeanne si ho tedy v roce 1888 nezaškatulkovala jako slavného umělce, kterým ještě v té době ani nebyl, ale jako konkrétního podivného zákazníka, o kterém se v rodinném obchodě mluvilo a jehož jméno se v rodině i ve městě po jeho smrti opakovaně připomínalo.
Jeanne o van Goghovi dlouho v médiích nemluvila, nikdo ji totiž neznal. Až v roce 1988, kdy se v Arles slavilo 100. výročí příchodu Vincenta van Gogha do města, začali lokální novináři a historici pátrat, zda ve městě ještě žije neteř nebo příbuzná tehdejších obchodníků s plátnem.
A objevili Jeanne, které bylo v té době 113 let. Když se jí ptali, zda si na něj pamatuje, propojila se její mlhavá vzpomínka z dětství na ryšavého zákazníka, o kterém se v rodině mluvilo, s legendou, kterou z něj udělal svět.
Byla to pravda, nebo si to vymyslela? Historici se kloní k tomu, že základ příběhu je reálný, ale Jeanne si ho (vědomě či nevědomě) přikrášlila. Van Gogh v obchodě její rodiny prokazatelně nakupoval plátna. Jeanne jako třináctiletá dívka v obchodě pomáhala, takže ho fyzicky téměř jistě viděla.
Když vám je 113 let a do pokoje vám vtrhnou televizní kamery s tím, že jste „poslední žijící člověk, co viděl Van Gogha“, je lidsky přirozené, že si vzpomínku trochu upravíte. Její slavná charakteristika („ošklivý, špinavý, nevychovaný“) tak či onak odpovídala tomu, jak Van Gogha tehdy vnímali obyvatelé Arles: jako nepřátelského podivína z holandského venkova, se kterým nikdo nechtěl nic mít.
Mladá Jeanne
Sladký i hořký život
V roce 1896, ve věku jednadvaceti let, se Jeanne provdala za svého vzdáleného příbuzného Fernanda Calmenta. Šlo o sňatek z rozumu i z lásky, který zajišťoval finanční stabilitu. Fernand byl bohatý a mohl si dovolit dopřát své ženě luxus, který zásadně ovlivnil celý její následující život. Jeanne nikdy v životě nemusela pracovat.
Zatímco Evropa promlouvala do dvacátého století skrze průmyslovou revoluci a sociální nepokoje, Jeanne žila životem klasické buržoazní dámy z přelomu století. Její dny byly naplněny koníčky, o kterých většina tehdejších žen mohla jen snít. Intenzivně sportovala v době, kdy to u žen nebylo obvyklé. Věnovala se šermu, plavání, tenisu a jízdě na kole. Hrála na klavír a pravidelně navštěvovala operu.
Lékaři a gerontologové později poukazovali na to, že absence jakéhokoliv existenčního stresu a fyzického vyčerpání z manuální práce mohla být jedním z hlavních klíčů k její dlouhověkosti.
Pohled na Jeanne Calmentovou jako na bytost, kterou život jen hýčkal, má trhlinu. Byla sice obdařena genetickým zázrakem dlouhověkosti, ale tento dar se stal zároveň neštěstím. Osud jí vyměřil čas tak štědře, že musela přihlížet postupné smrti všech svých nejbližších.
V roce 1898 se Jeanne a Fernandovi narodila jejich jediná dcera Yvonne. Yvonne vyrůstala v luxusu, vdala se za důstojníka a porodila syna Frédérica. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. V roce 1934 podlehla ve věku pouhých šestatřiceti let zápalu plic. Pro Jeanne to byla první obrovská rána – ztratila své jediné dítě.
O osm let později, v roce 1942, uprostřed druhé světové války, přišla další tragédie. Její manžel Fernand snědl dezert ze špatně zavařených třešní a podlehl otravě jídlem. Jeanne zůstala sama s vnukem Frédéricem, kterého po smrti dcery pomáhala vychovávat a přijala ho prakticky za vlastního syna.
Frédéric vyrostl, vystudoval medicínu a oženil se. Jeanne vkládala všechny své naděje do něj. V roce 1963 však přišel šok: tehdy třiatřicetiletý Frédéric zahynul při tragické autonehodě. Jeanne tak ve věku 88 let zůstala na světě úplně sama. Přežila svou dceru, svého manžela i svého jediného vnuka. Všechny rodinné vazby byly přetrhány a jí zůstalo jen prázdné místo a neuvěřitelná vůle žít dál.
Alej platanů u nádraží v Arles od Vincenta van Gogha
Byt za všechny peníze
V roce 1965 bylo Jeanne Calmentové devadesát let. Zůstala sama, neměla žádné přímé dědice a žila ve velkém bytě v centru Arles. Rozhodla se proto využít ve Francii oblíbený právní institut zvaný viager, což byl jakýsi druh reverzní hypotéky, kdy jako majitelka nemovitosti prodala svůj byt kupujícímu s tím, že v něm smí dožít. Kupující neplatil jednorázovou částku, ale vyplácel původnímu majiteli měsíční rentu až do jeho smrti. Teprve po smrti majitele mu připadla nemovitost.
Obchod uzavřela s tehdy čtyřicetiletým právníkem André-François Raffrayem. Z finančního hlediska se pro něj zdál jako sázka na jistotu. Devadesátiletá žena pravděpodobně nebude žít déle než pár let. Raffray souhlasil, že Jeanne bude vyplácet 2 500 franků měsíčně. Hodnota bytu odpovídala přibližně deseti letům vyplácení renty.
To, co následovalo, vstoupilo do dějin jako jeden obchodní propadák. Jeanne žila dál. Uběhla dekáda, pak druhá. Když paní Calment slavila 110. narozeniny, právník Raffray už za byt zaplatil dvojnásobek jeho reálné tržní hodnoty a renta běžela dál. V roce 1995, po třiceti letech vyplácení renty, André-François Raffray podlehl rakovině ve věku 77 let. Jeanne v té době bylo 120 let.
Podle francouzských zákonů musela povinnost vyplácet rentu přejít na Raffrayovu vdovu. Rodina nakonec za byt zaplatila více než dvojnásobek jeho hodnoty, aniž by v něm právník jediný den žil.
Víno, čokoláda a cigarety
Kdyby Jeanne Calmentová žila v dnešní době, byla by noční můrou všech výživových poradců, osobních trenérů a propagatorů zdravého životního stylu. Porušovala téměř všechna známá pravidla pro udržení pevného zdraví.
Její největší vášní byla čokoláda. Běžně zkonzumovala kolem jednoho kilogramu čokolády týdně. Dále nedala dopustit na portské víno a tučná jídla, přičemž vše štědře zalévala kvalitním panenským olivovým olejem. Ten nepoužívala jen v kuchyni, ale vtírala si ho také do kůže, což považovala za jediný důvod, proč byla její pleť i ve velmi pokročilém věku v relativně dobrém stavu.
Nejskandálnějším aspektem jejího životního stylu však bylo kouření. Jeanne začala kouřit v roce 1896 po svatbě a cigarety se nevzdala bezmála století. Kouřila ale jenom dvě cigarety denně.
Příběh o tom, jak v roce 1992, ve věku 117 let, s kouřením skoncovala, je legendární. Nepřestala kvůli varování lékařů ani kvůli obavám z rakoviny plic. Důvod byl čistě praktický, kvůli zhoršujícímu se zraku už nedokázala bezpečně škrtnout zápalkou a zapálit si cigaretu sama. A protože byla příliš hrdá na to, aby žádala ošetřovatelky v domově důchodců, rozhodla se, že kouřit přestane.
Světová senzace s černým humorem
Až do svých 110 let žila samostatně ve svém bytě. Teprve po drobném požáru, který nechtěně způsobila, když si svíčkou svítila na jídlo, souhlasila s přesunem do pečovatelského domu Maison de Lac. Právě tam ji objevil vědecký svět a potažmo i světová média.
V souvislosti se stým výročím návštěvy Van Gogha v Arles se z ní zrodila globální celebrita. Novináři z celého světa se sjížděli do malého města na jihu Francie, aby viděli ženu, která si pamatovala 19. století, stavbu Eiffelovy věže i první světovou válku.
Jeanne si pozornost médií neuvěřitelně užívala. Byla pohotová, vtipná a její černý humor fascinoval miliony lidí. Když se s ní jeden z novinářů při odchodu loučil slovy „Tak zase za rok, madam!“, Jeanne si ho změřila pohledem a odpověděla: „Proč ne? Nejste na tom zdravotně tak špatně, abyste se toho nedožil.“
Na otázku, jaké je tajemství její dlouhověkosti, odpovídala s úsměvem: „Vždycky se usmívám. Takhle vysvětluji svůj dlouhý život. Myslím, že zemřu smíchy.“ A na narážky týkající se stárnutí a pleti prohlašovala: „Mám za celý život jen jednu jedinou vrásku. A právě na ní sedím.“
Byl rekord podvodem?
Jeanne Calmentová zemřela 4. srpna 1997 ve věku 122 let a 164 dní. Její rekord byl oficiálně zapsán do Guinnessovy knihy rekordů a ověřen špičkovými francouzskými gerontology. Příběh se zdál být uzavřen až do roku 2018.
Toho roku publikoval ruský matematik Nikolaj Zak a gerontolog Valerij Novosjolov studii, která způsobila ve vědeckém světě poprask. Přišli s šokující teorií, že Jeanne Calmentová ve skutečnosti zemřela už v roce 1934 na zápal plic. Žena, která se vydávala za Jeanne a stala se světovou celebritou, byla podle nich ve skutečnosti její dcera Yvonne.
Podle ruských výzkumníků rodina podvrhla identitu proto, aby se vyhnula likvidační dědické dani, kterou by po smrti Jeanne museli zaplatit. Yvonne pak měla převzít identitu své matky a žít pod jejím jménem zbytek života. Ruský tým poukazoval na nesrovnalosti v barvě očí, výšce a tvaru brady na fotografiích z mladšího a pokročilého věku.
Teorie vyvolala obrovskou vlnu kontroverze. Francouzská vědecká komunita reagovala okamžitě a velmi tvrdě. Tým francouzských demografů a vědců pod vedením Jean-Marie Robina vypracoval detailní analýzu, v níž krok za krokem ruskou hypotézu vyvrátil.
Předložili stoh dobových dokumentů, matrik, sčítání lidu, pasových fotografií a svědectví sousedů z Arles. Bylo prakticky nemožné, aby v tak malém městě, kde se všichni znali, dcera nahradila matku, aniž by si toho někdo všiml. Výzkum tak pravost rekordu obhájil.
Hranice lidských možností
Dnes, téměř tři dekády po její smrti, zůstává Jeanne Calmentová i nadále nepřekonaným fenoménem. Od té doby sice věda a medicína pokročily mílovými kroky, přesto se žádnému dalšímu člověku na planetě nepodařilo její věkový rekord pokořit.
Žena, která zažila zrození moderního světa, od prvních automobilů až po přistání na Měsíci a vznik internetu, prošla tímto neuvěřitelným obdobím s elegancí, klidem a neochvějným smyslem pro humor.
Zdroje:
https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/oldest-person?hl=cs-CZ
https://fr.wikipedia.org/wiki/Jeanne_Calment?hl=cs-CZ
https://academic.oup.com/biomedgerontology/article/74/Supplement_1/S13/5569844?hl=cs-CZ
https://www.google.com/amp/s/www.flowee.cz/civilizace/17398-jeanne-calment/amp
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-nejstarsi-zena-historie-pry-byla-podvodnice-vydavala-se-za-svou-matku-tvrdi-vedci-40266544
