Článek
Když se řekne jméno Einstein, většina lidí si okamžitě vybaví rozcuchané bílé vlasy, jazyk vyplazený na slavné fotografii a převratné objevy, které změnily fyziku. Jen málokdo si ale uvědomuje, že za obrazem génia se skrývá rodinný příběh plný zklamání, rozpadlých vztahů a tragédií. Největší z nich se jmenovala Eduard Einstein.
Jeho život připomíná antickou tragédii. Narodil se jako mimořádně inteligentní, citlivý a vzdělaný mladík, který chtěl studovat medicínu a pomáhat lidem s psychickými nemocemi. Nakonec sám strávil v psychiatrické léčebně většinu dospělého života coby pacient. Jeho otec mezitím získal Nobelovu cenu a stal se asi nejslavnějším vědcem planety. Čím slavnější Albert Einstein byl, tím více jeho syn mizel ze světa.
Slavná fotka Alberta Einsteina s vyplazeným jazykem
Seznámení rodičů
Na konci 19. století byla švýcarská Curyšská polytechnika jednou z mála evropských vysokých škol, které přijímaly ženy ke studiu přírodních věd. Právě tam se roku 1896 setkali dva mimořádně nadaní studenti – Albert Einstein a Srbka Mileva Marićová.
Mileva byla výjimečná. Pocházela z dobře situované rodiny v dnešním Srbsku a už jako dítě vynikala matematickým talentem. V době, kdy většina žen studovat vůbec nemohla, se pustila do fyziky, tedy jednoho z nejtěžších oborů své doby. Byla o čtyři roky starší než Albert, klidnější, disciplinovanější a podle vzpomínek spolužáků také mnohem systematičtější.
Albert byl naopak bouřlivák. Nerad respektoval autority, často se přel s profesory a více než přednášky ho zajímaly vlastní myšlenky. Přesto mezi nimi vzniklo silné intelektuální pouto. Hodiny společně diskutovali o Maxwellových rovnicích, elektromagnetismu i filozofii vědy.
Dochované dopisy ukazují, že jejich vztah nebyl založen jen na lásce, ale i na společné práci. Einstein například v jednom z dopisů píše o „naší práci na teorii pohybu“. Dodnes se historici přou, zda Mileva pouze pomáhala s výpočty, nebo se skutečně podílela na některých raných myšlenkách svého budoucího manžela. Přímé důkazy neexistují, ale debata trvá více než sto let.
Ještě před svatbou přišla první tragédie. V roce 1902 se narodila jejich dcera Lieserl. Dodnes nikdo přesně neví, co se s ní stalo. Některé prameny tvrdí, že zemřela krátce po narození na spálu. Jiné naznačují, že byla dána k adopci. Albert ji pravděpodobně nikdy osobně neviděl. Zmizela z historie stejně záhadně, jako se v ní objevila.
Tato ztráta poznamenala především Milevu. Krátce nato se s Albertem vzali a doufali, že začnou nový život. V roce 1904 se narodil jejich první syn Hans Albert. O šest let později přišel na svět Eduard.
Rodina tehdy žila v Curychu. Albert už získával vědecké uznání, ale zdaleka ještě nebyl světovou celebritou. Domácnost byla skromná a oba rodiče se snažili skloubit péči o děti s vědeckou prací. Podle vzpomínek přátel byl Albert doma často zasněný. Když přemýšlel o fyzice, přestával vnímat okolní svět. Dokázal zapomenout na čas i na běžné rodinné povinnosti.
Eduard byl od narození fyzicky slabší než jeho starší bratr. Často trpěl různými nemocemi, horečkami a záněty. Lékaři tehdy nedokázali přesně určit příčinu jeho opakovaných zdravotních obtíží. Matka se o něj starala téměř nepřetržitě. Přezdívku „Tete“ získal už v raném dětství od matky. Vycházela z francouzského slova petit (v překladu malý či drobounký), které se v tehdejším vícejazyčném švýcarském prostředí běžně používalo. Mileva syna takto oslovovala kvůli jeho velmi křehké konstituci a časté nemocnosti. Chlapec slovo v dětství komolil jako „Tete“ a rodina tuto přezdívku přejala. Jako „Tete“ ho v soukromé korespondenci po celý život tituloval i jeho otec Albert.
Rodina u něj velmi brzy začala pozorovat něco mimořádného. Byl neobyčejně zvídavý. Zajímal se o knihy dříve než většina jeho vrstevníků. Měl výbornou paměť a překvapoval dospělé otázkami, které neodpovídaly jeho věku. Zatímco Hans Albert rozebíral technické hračky, Eduard raději seděl s knihou nebo poslouchal hudbu.
Albert Einstein jednou přátelům napsal, že mladší syn je možná dokonce intelektuálně nadanější než starší. Současně však dodával, že je také mnohem citlivější a zranitelnější. Právě tato mimořádná citlivost se později stala jedním z hlavních rysů jeho osobnosti.
Roku 1914 Albert přijal nabídku prestižní univerzity v Berlíně. Stěhování mělo znamenat začátek nové etapy jeho vědecké kariéry. Pro rodinu ale představovalo katastrofu. Manželství Alberta a Milevy se už několik let rozpadalo. Albert se stále více soustředil na vědu a stále méně na rodinný život. Dochovaly se dokumenty, v nichž Milevě předložil seznam podmínek společného soužití. Požadoval mimo jiné, aby mu nosila jídlo do pracovny, udržovala jeho oblečení v pořádku, nemluvila na něj, pokud si to nebude přát, a kdykoliv bez námitek opustila místnost, pokud o to požádá. Pro malého Eduarda byly podobné spory něčím, čemu nerozuměl.
V Berlíně rodina vydržela jen několik měsíců. Mileva nakonec sbalila oba syny a odjela zpět do Curychu. Albert zůstal v Německu. Čtyřletý Eduard tak přišel o každodenní kontakt s otcem. Odloučení pak trvalo téměř celý život.
Rodiče Eduarda Einsteina - realistická kresba přes ChatGPT
Chtěl léčit lidskou duši, začal ztrácet tu vlastní
Albert se později oženil se svou sestřenicí Elsou Einsteinovou a jeho vědecká hvězda stoupala stále výš. O několik let později se jeho jméno objevovalo na titulních stranách novin po celém světě. V roce 1919 přineslo pozorování zatmění Slunce první přesvědčivé potvrzení obecné teorie relativity a z Alberta se přes noc stala světová celebrita. Pro Eduarda to ale znamenalo něco jiného – otec byl stále vzdálenější.
Přesto jejich vztah úplně nezanikl. Dochovala se řada dopisů, které si posílali. Albert se snažil synům radit, zajímal se o jejich školní výsledky a posílal peníze na jejich vzdělání. Eduard však vyrůstal především pod vlivem matky. Právě ona v něm podporovala lásku ke knihám, hudbě i vzdělání.
Učitelé si brzy všimli, že mladší Einstein není obyčejným dítětem. Vynikal nejen inteligencí, ale především neobvyklou hloubkou přemýšlení. Tam, kde ostatní děti řešily běžné starosti, Eduard četl filozofii. Fascinovali ho Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche nebo Johann Wolfgang Goethe. Miloval poezii Rainera Marii Rilka a zajímal se o klasickou hudbu. Hrál na klavír a podle přátel měl mimořádně vytříbený kulturní vkus.
Jeho otec kdysi poznamenal, že Eduard zdědil spíše matčinu citlivost než jeho technické myšlení. Byla to vlastnost, kterou obdivoval, ale zároveň se jí obával. Ve své korespondenci několikrát naznačil, že mladší syn vše prožívá mnohem intenzivněji než ostatní lidé.
V dospívání se Eduard začal zajímat o tehdy revoluční obor – psychoanalýzu. Sigmund Freud měnil pohled na lidskou psychiku a jeho knihy se stávaly předmětem vášnivých debat po celé Evropě. Eduarda fascinovala myšlenka, že lidské chování ovlivňují procesy ukryté hluboko v nevědomí. Četl Freudovy práce, diskutoval o nich s přáteli a rozhodl se, že bude studovat medicínu. Jeho cílem bylo stát se psychiatrem.
Na Curyšské univerzitě patřil mezi nejbystřejší studenty. Nebyl jen pilný, měl mimořádný rozhled. Vedle medicíny studoval filozofii, literaturu i psychologii. Spolužáci později vzpomínali na mladého muže, který dokázal celé hodiny debatovat o smyslu života, umění nebo lidské duši. Měl vytříbený humor, ale zároveň působil zamyšleně a někdy až melancholicky.
Právě tehdy se začaly objevovat první varovné signály. Nejprve šlo o drobnosti. Eduard býval stále častěji uzavřený do sebe. Vyhýbal se společnosti. Trpěl dlouhými obdobími smutku a úzkostí. Přátelé si všimli, že někdy mluví velmi rychle a jindy celé hodiny mlčí. Měl pocit, že mu okolí nerozumí.
Dnes by podobné příznaky vedly k důkladnému psychiatrickému vyšetření. Ve dvacátých letech však medicína o schizofrenii věděla jen velmi málo. Samotný pojem zavedl švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, který působil právě v Curychu a nahradil starší označení dementia praecox. Schizofrenie tehdy byla považována za záhadnou nemoc, jejíž příčina nebyla známá.
První vážné zhroucení
Eduard přestal zvládat studium. Objevily se poruchy myšlení, silné deprese a změny chování. Podle některých svědectví se pokusil o sebevraždu, i když historici upozorňují, že dochované prameny nejsou v tomto směru zcela jednoznačné. Jisté však je, že jeho stav byl natolik vážný, že musel být hospitalizován.
Krátce nato lékaři stanovili diagnózu – schizofrenie. Pro dnešní medicínu jde o onemocnění, které lze často léčit a stabilizovat pomocí moderních léků. Ve třicátých letech ale podobná možnost neexistovala. Antibiotika byla teprve na začátku svého vývoje a první účinná antipsychotika měla přijít až o více než dvacet let později. Lékaři byli téměř bezmocní.
Eduard byl přijat do Psychiatrické univerzitní nemocnice Burghölzli v Curychu. Šlo o jedno z nejslavnějších psychiatrických zařízení na světě. Právě zde působil Eugen Bleuler, který definoval schizofrenii jako samostatnou nemoc, a také Carl Gustav Jung, jenž zde rozvíjel své psychologické teorie.
Ani nejlepší odborníci své doby však nedokázali Eduardovi pomoci tak, jak by si přáli. Léčba spočívala především v dlouhodobém pobytu v léčebně, podávání sedativ, klidovém režimu a později také v elektrokonvulzivní terapii. Ta byla tehdy považována za moderní postup, přestože měla řadu vedlejších účinků a její výsledky byly velmi rozdílné.
Albert Einstein zprávu o synově diagnóze nesl nesmírně těžce. V dopisech blízkým přátelům se svěřoval s pocitem bezmoci. Přemýšlel, zda nemoc není dědičná, zda ji Eduard nemohl zdědit po některém z předků, a také zda svou nepřítomností po rozvodu nepřispěl k synovým psychickým problémům.
V jednom z dopisů napsal, že právě Eduard byl ze všech lidí, které miloval, tím, jehož osud ho bolel nejvíce. Zatímco Albert cestoval po světě a setkával se s prezidenty i králi, jeho mladší syn trávil dny za zdmi psychiatrické léčebny. Kontrast mezi jejich životy byl téměř nepředstavitelný. A to nejhorší mělo teprve přijít.
Největší oporou zůstávala matka
Kdysi ambiciózní fyzička, která snila o vědecké kariéře, trávila většinu času péčí o nemocného syna. Přicházela za ním do léčebny, vodila ho na procházky, četla mu a snažila se udržet alespoň část jeho dřívějšího života. Současníci později vzpomínali, že právě péče o Eduarda ji psychicky i fyzicky zcela vyčerpala.
Albert Einstein mezitím čelil jinému nebezpečí. V lednu 1933 se v Německu stal říšským kancléřem Adolf Hitler. Einstein byl nejen světově proslulým vědcem, ale také Židem a otevřeným kritikem nacismu. Nacisté začali jeho knihy veřejně pálit, jeho majetek byl zabaven a v tisku se objevily výzvy k jeho likvidaci. Na jeho hlavu byla dokonce vypsána odměna.
Albert se tehdy nacházel na přednáškovém turné ve Spojených státech. Do Německa už se nikdy nevrátil. Přijal místo v nově založeném Institutu pro pokročilé studie v Princetonu a zbytek života strávil v Americe.
Toto rozhodnutí bylo z hlediska jeho bezpečnosti správné. Pro Eduarda však znamenalo definitivní konec naděje, že bude s otcem znovu žít. Od roku 1933 se už osobně nikdy nesetkali.
Albert se snažil pomáhat alespoň na dálku. Pravidelně posílal peníze na Eduardovu léčbu i na živobytí Milevy. Dochované dopisy ukazují, že o synův zdravotní stav měl nepřetržitý zájem. Žádal zprávy od lékařů i od bývalé manželky a opakovaně se ptal, zda se Eduardův stav alespoň trochu zlepšil.
Z dopisů je patrné také něco jiného – hluboký pocit bezmoci. Albert Einstein dokázal řešit nejobtížnější matematické rovnice své doby, ale nedokázal pomoci člověku, kterého miloval. Přátelům se svěřoval, že právě Eduardův osud považuje za jednu z největších životních tragédií.
Eduard střídal období, kdy mohl krátce pobývat doma u matky, s dalšími hospitalizacemi. Lékaři doufali, že se jeho stav stabilizuje natolik, aby mohl vést alespoň částečně samostatný život. To se však nikdy nepodařilo.
Další rána
V roce 1948 zemřela Mileva Marićová. Byla jediným člověkem, který při Eduardovi stál prakticky každý den. Její smrt znamenala konec posledního pevného pouta s běžným světem. Eduard zůstal téměř úplně sám.
Bratr Hans Albert žil už řadu let ve Spojených státech jako uznávaný profesor hydrauliky na Kalifornské univerzitě. S mladším bratrem udržoval kontakt jen omezeně. Albert Einstein zůstával v Princetonu a kvůli věku, zdraví i poválečné situaci už cestu do Evropy nepodnikl.
Eduard tak vstoupil do poslední etapy svého života – dlouhých let strávených převážně v psychiatrické léčebně. Za zdmi nemocnice mezitím ubíhal svět, který se dramaticky měnil. Skončila druhá světová válka, vznikla Organizace spojených národů, začala studená válka a medicína udělala obrovský pokrok. Právě v padesátých letech se objevila první antipsychotika, například chlorpromazin, která změnila léčbu schizofrenie po celém světě.
Pro Eduarda však přišla příliš pozdě. Po více než dvaceti letech těžké nemoci už byly její následky hluboce zakořeněné. Když 18. dubna 1955 zemřel v Princetonu Albert Einstein, jeho mladší syn byl stále pacientem léčebny Burghölzli. Otcovu smrt přežil o deset let.
Zemřel v Curychu 25. října 1965 ve věku pětapadesáti let po mozkové mrtvici. Ve světových médiích se jeho úmrtí téměř neobjevilo. Pro většinu lidí byl pouze „Einsteinovým synem“, nikoli člověkem s vlastním příběhem.
Nezaložil rodinu, nezanechal vědecké práce ani knihy. Dochovalo se jen několik fotografií, část korespondence a vzpomínky těch, kteří ho znali jako mimořádně inteligentního, vzdělaného a velmi laskavého člověka.
Zdroje:
https://magazin.aktualne.cz/na-einsteina-vzpominame-jako-na-genia-jeho-syn-ale-prozil-zivot-v-ustavu-pro-choromyslne/r~aaa292efab063b067132943ae31a9528/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Einstein
https://www.lifee.cz/tragicky-osud-nejmladsiho-syna-alberta-einsteina-eduard-otci-nikdy-neodpustil-ze-odesel-od-rodiny-e1563
https://zpravy.tiscali.cz/tragicky-osud-einsteinova-syna-ukazuje-jak-tenka-hranice-je-mezi-uspechem-a-zkazou-621151
https://allthatsinteresting.com/eduard-einstein
