Článek
Šampion, který překonal fyzikální zákony
Psalo se září 1976 a čtyřiadvacetiletý Šavarš Karapetjan patřil k absolutní světové špičce v ploutvovém plavání. V Sovětském svazu byl sportovní legendou: sedmnáctinásobný mistr světa, třináctinásobný mistr Evropy a držitel jedenácti světových rekordů.
Ploutvové plavání bylo extrémně náročné, vyžadovalo plicní kapacitu a sílu, které se vymykaly běžným lidským možnostem. Karapetjan byl známý svým drsným tréninkovým režimem. Běžně trénoval s dvacetikilovou vestou a běhal desítky kilometrů denně kolem Jerevanské přehrady v Arménii.
Jeho tělesná stavba a plicní objem byly výsledkem tisíců hodin drilu. Tento monstrózní trénink byl mimo jiné nečekanou přípravou na záchrannou akci, která navždy změnila jeho život a zničila jeho kariéru.
Černý čtvrtek na břehu jerevanské přehrady
Dne 16. září 1976 Šavarš Karapetjan se svým bratrem Kamem a trenérem dokončoval rutinní dvacetikilometrový běh kolem Jerevanské přehrady. Bylo chladné odpoledne a hladina nádrže byla neklidná.
Po hrázi přehrady jel plně obsazený trolejbus linky č. 15. Vezl 92 cestujících, kteří se vraceli z práce a ze škol. Řidič po potyčce s jedním z cestujících ztratil nad vozidlem kontrolu a trolejbus prorazil svodidla, sjel po kamenitém břehu a potopil se do přehrady.
Skončil v hloubce asi 10 metrů přibližně 25 metrů od břehu. Voda byla studená, plná odpadních vod a zvednutého bahna, které snižovalo viditelnost na nulu. Cestující byli uvězněni v plechové pasti.
Rozhodnutí v řádu sekund
Karapetjan neváhal. Během několika sekund svlékl tréninkovou vestu a vrhl se do ledové vody. Věděl, že v takové situaci mají lidé uvnitř trolejbusu k dispozici jen několik minut života.
Když se dostal k potopenému vozidlu, narazil na zásadní problém: dveře byly tlakem vody pevně zavřené a okna byla z tvrzeného skla.
„Viditelnost byla nulová. Všechno jsem dělal po hmatu. Nejdůležitější bylo dostat se dovnitř,“ popisoval Karapetjan.
Bez jakéhokoliv potápěčského vybavení se ponořil do desetimetrové hloubky, nohama rozbil zadní sklo trolejbusu a těžce se při tom poranil. Bolest však nevnímal, byl to adrenalinový boj s časem.
Šavarš Karapetjan
20 sekund mezi životem a smrtí
Karapetjan zahájil sérii šílených ponorů. Každý ponor trval zhruba 25 až 30 sekund. Ponořil se, nahmatal v temnotě tělo, protáhl ho rozbitým oknem a vynořil se na hladinu, kde oběť předal svému bratrovi Kamovi. Kamo pomáhal vytaženým lidem na břeh, kde se k nim postupně přidávali náhodní kolemjdoucí.
Fyzická zátěž byla extrémní. Voda byla znečištěná splašky, Karapetjan se neustále řezal o sklo a studená voda způsobovala rychlé podchlazení.
„Nejhorší byla tma a vědomí, že každá vteřina rozhoduje o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Nahmatal jsem ruku nebo vlasy a táhl jsem nahoru,“ vzpomínal.
Karapetjan provedl přibližně 30 až 40 ponorů. Z vody vyprostil 37 lidí, z nichž mnohé se podařilo oživit přímo na břehu. Dalším 9 cestujícím se podařilo uniknout z trolejbusu skrze okno, které předtím Šavarš rozbil.
Osudová chyba a kožené sedadlo
Při jednom z posledních ponorů byl Šavarš již na pokraji úplného fyzického i psychického zhroucení. Ztrácel vědomí z nedostatku kyslíku.
V hloubce něco nahmatal, vyplaval s tím na hladinu a předal to bratrovi. Namísto člověka ale vytáhl kožené sedadlo. Tato chyba ho pronásledovala celý život.
„Dlouhé roky se mi o tom sedadle zdálo. Mohl jsem místo něj zachránit ještě jednoho člověka. Ta myšlenka mě nikdy zcela neopustila,“ řekl Karapetjan v pozdějším rozhovoru pro ruský deník Komsomolskaja Pravda.
Z 92 lidí na palubě nakonec přežilo pouze 20 osob. Ostatní podlehli utonutí nebo zraněním ještě před příjezdem záchranářů.
Cena za hrdinství
Když Šavarš vytáhl posledního člověka, na kterého mu zbývaly síly, upadl na břehu do bezvědomí. Jeho tělo bylo pokryté řeznými ranami, byl těžce podchlazený a plíce měl plné znečištěné vody.
V nemocnici strávil 45 dní. Diagnóza byla neúprosná: těžká otrava krve, oboustranný zápal plic a vyčerpání organismu. Lékaři dlouho bojovali o jeho život.
Ačkoliv přežil, jeho plíce utrpěly trvalé poškození. Vytvořily se v nich jizvy, které drasticky snížily jejich kapacitu. Světový šampion v plavání už nikdy nemohl podávat vrcholové výkony. Ve 24 letech jeho oslnivá sportovní kariéra skončila.
Sovětské mlčení a utajená katastrofa
V Sovětském svazu platilo nepsané pravidlo, že v „socialistickém ráji“ k tragédiím nedochází. Zprávy o nehodách, katastrofách či selháních infrastruktury se běžně utajovaly nebo zlehčovaly.
Informace o havárii trolejbusu a neuvěřitelném činu mladého sportovce byly okamžitě podrobeny cenzuře. Fotografie z místa činu byly zabaveny a uloženy do tajných archivů. Obyvatelé Jerevanu věděli, že se něco stalo, ale oficiální média mlčela.
Šavarš Karapetjan nedostal žádné státní vyznamenání, žádné oslavné titulky v novinách. Místo toho se v tichosti zotavoval ze svých zranění a pokoušel se vrátit k normálnímu životu.
Pravda vyjde na povrch
Teprve v roce 1982, šest let po tragédii, se ledy prolomily. Novinář Gennadij Bočarov z deníku Komsomolskaja pravda narazil na archivní dokumenty a rozhodl se Šavaršův hrdinský příběh publikovat.
Článek s názvem „Neviditelný souboj šampiona“ vyvolal v celém Sovětském svazu obrovský šok. Redakce novin obdržela desítky tisíc dopisů od čtenářů, kteří obdivovali Karapetjanovu odvahu a byli rozhořčeni tím, že jeho čin se roky tajil.
Přes noc se ze zapomenutého exsportovce stal národní hrdina. Lidé mu psali dopisy, děkovali mu a přeživší z trolejbusu ho osobně navštěvovali, aby mu vyjádřili vděčnost za darovaný život.
Plameny v Jerevanu
Osud jako by Šavarše Karapetjana zkoušel opakovaně. V únoru 1985 procházel kolem Sportovně-koncertního komplexu v Jerevanu, když v budově vypukl rozsáhlý požár.
Uvnitř zůstalo uvězněno několik lidí. Karapetjan opět neváhal a vběhl do hořícího objektu. Pomáhal vyvádět a vynášet lidi z plamenů a kouře.
Při této akci utrpěl těžké popáleniny a nadýchal se toxického kouře. Opět skončil na dlouhé týdny v nemocnici. Tento druhý hrdinský čin jen potvrdil, že jeho reakce na Jerevanské přehradě nebyla náhodná, ale svědčila o jeho charakteru.
Odkaz hrdiny
Po rozpadu Sovětského svazu se Karapetjan přestěhoval do Moskvy, kde založil malou obuvnickou dílnu nazvanou „Druhý dech“. Název firmy symbolizoval jeho vlastní životní cestu.
Za své činy získal mnohá ocenění: Cenu Fair Play od UNESCO za lidskost a sportovního ducha nebo Řád Odvahy či mezinárodní ocenění za záchranu životů.
V roce 1980 po něm byl pojmenován asteroid. V roce 2014 byl jedním z nositelů olympijské pochodně pro zimní olympijské hry v Soči.
Dnes je Šavarš Karapetjan považován za hrdinu. Na otázku, zda lituje, že kvůli záchraně cizích lidí obětoval svou sportovní kariéru a zdraví, odpovídá vždy stejně: „Neměl jsem na výběr. Když umírají lidé a vy víte, jak jim pomoci, nemůžete zůstat stát na břehu.“
Zdroje:
https://www.idnes.cz/xman/styl/savars-karapetjan-mistr-sveta-v-potapeni-zachranil-cestujici.A120611_165736_xman-styl_fro
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0avar%C5%A1_Karapetjan
https://www.muzivcesku.cz/plavec-sampion-a-zachrance-desitek-zivotu-karapetjan-vytahl-uveznene-lidi-z-potapejiciho-se-trolejbusu-sam-pak-bojoval-o-zivot/
https://www.pravda.sk/sportweb/ostatne-sporty/clanok/772314-savarsh-karapetjan-potapac-hrdina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ploutvov%C3%A9_plav%C3%A1n%C3%AD
