Článek
Krev, tužka a první odmítnutí
Ivančice šedesátých let 19. století byly upjatým provinčním městečkem. Malý Alfons, syn soudního sluhy Ondřeje Muchy, vyrůstal v prostředí, kde se na výtvarné umění nahlíželo buď jako na panský rozmar, nebo jako na poctivé řemeslo pokojového malíře. Legendy sice vyprávějí o malém chlapci, kterému matka věšela tužku na krk, ale realita byla tvrdší. Mucha byl především zdatný zpěvák s výborným altovým hlasem, což mu zajistilo místo v chlapeckém sboru v Brně a finančně mu umožnilo studovat na gymnáziu.
Když se však v devatenácti letech s horkou hlavou a složkou kreseb vydal na pražskou Akademii výtvarných umění, narazil na tvrdou zeď. Profesor Antonín Lhota zhodnotil jeho skici chladně a bez obalu:
„Máte sice jakýs takýs talent, ale uměním se neuživíte. Najděte si jiné, užitečnější povolání, třeba úředníka.“
Odmítnutý a ponížený Mucha odjel do Vídně. Pracoval pro firmu Kautsky-Brioschi-Burghardt, vytvářející divadelní dekorace. Když však slavné divadlo Ringtheater v roce 1881 vyhořelo a vyžádalo si stovky obětí, firma zbankrotovala a Mucha se ocitl doslova na dlažbě bez jediné zlatky v kapse.
Štědrovečerní zázrak
V roce 1887 odjel do Paříže. Žil v podnájmech, jedl vařené brambory s cibulí a dělal podřadnou ilustrátorskou práci pro pochybná nakladatelství.
Všechno změmila čirá náhoda v roce 1894. Dne 26. prosince hvězda francouzského divadla Sarah Bernhardt zuřila. Plakát k její chystané hře Gismonda byl podle ní bezduchý a vulgární, proto dala tiskárně Lemercier nekompromisní ultimatum: chce nový návrh do 1. ledna.
Jenže všichni zavedení pařížští výtvarníci (včetně Toulouse-Lautreca či Steinlena) byli pryč z města na vánočních svátcích. V tiskárně byl přítomen pouze Mucha, a tak mu zoufalý majitel tiskárny Brunhoff přikazal: „Nasaďte si frak a jděte k Sarah do divadla.“
Mucha neměl co ztratit. Místo klasického malířského plátna nakreslil skicu přímo na mramorovou desku v kavárně. Když Sarah Bernhardt návrh uviděla, údajně zvolala: „To jsem já! Vy jste mě stvořil!“
Plakát ke hře Dáma s kaméliemi v hlavní roli se Sarah Bernhardt
„Le Style Mucha“
Úspěch plakátu nebyl náhodný. Mucha nevědomky definoval to, co dnes nazýváme vizuální identitou. Do té doby byly divadelní a reklamní plakáty překombinované, přecpané textem a křiklavými barvami. Mucha provedl radikální estetický převrat.
Lidé na ulicích byli jak utržení ze řetězu. Noční lepiči plakátů brali úplatky od sběratelů a noži vyřezávali Muchovy práce přímo z reklamních sloupů. Výtvarný kritik Jérôme Doucet napsal: „Tento Čech nám všem ukázal, jak vypadá duše naší vlastní architektury.“
Krása v divadle Sarah Bernhardt
Šestiletá smlouva se Sarah Bernhardt udělala z Muchy diktátora pařížského vkusu. Nezůstalo u plakátů k ikonickým představením jako Dáma s kaméliemi, Medea či Samaritánka. Mucha převzal kompletní výtvarné vedení Théâtre de la Renaissance.
Věhlasným příkladem spolupráce byl šperk Had. Mucha navrhl náramek ovíjející se kolem paže, z jehož tlamy vycházel prsten spojený řetízkem. Pařížský klenotník Georges Fouquet podle Muchových skic vytvořil klenot ze złata, opálů, rubínů a diamantů. Tento šperk se stal artefaktem, který zboural hranice mezi užitným řemeslem a vysokým uměním.
V té době pracoval 16 až 18 hodin denně obětován vlastního úspěchu. Byt na Rue du Val-de-Grâce proměnil v exotický salon plný perštiny, kadidla, harmonií a seancí, kam docházel i jeho blízký přítel, slavný sochař Auguste Rodin.
Muchovy rodné Ivančice
Mánie, která zaplavila svět
I když se Mucha považoval za vážného historického malíře, v letech 1896–1904 z něj trh udělal nejžádanějšího komerčního designéra planety. Nakladatel F. Champenois z něj ždímal jednu sérii za druhou.
Čtyři roční období (1896), Čtyři denní doby (1899), Květiny (1898), Umení (1898), reklamy na cigaretové papírky JOB, sušenky Lefèvre-Utile, parfémy Rodo, šampaňské Moët & Chandon či bicykly Perfecta.
V roce 1902 vydal přelomovou knihu Documents Décoratifs (Dekorativní dokumenty). Byla to v podstatě učebnice a vzorník pro návrháře po celém světě. Obsahovala skicy všeho, od příborů, svícnů, šperků až po kompletní interiérový nábytek.
„Proč by krása měla patřit jen boháčům? Každá chudá žena má právo mít doma hezký kalendář nebo krabičku od mýdla,“ prohlašoval Mucha. Paradoxně tím sám přispěl k tomu, že se ze secese stalo masové zboží.
Ocelový mecenáš
Kolem roku 1904 se v Muchovi něco zlomilo. Pařížský styl ho začal dusit. Cítil se jako pouhý „výrobce líbivých obrázků pro bohaté měšťáky“. Toužil vytvořit monumentální cyklus, který by oslavil historii slovanstva. Pro tak obří projekt však potřeboval miliony francouzských franků a roky svobody.
Odcestoval proto do USA. Amerika ho přivítala jako světovou celebritu. New York Daily News vydaly jeho příjezd na titulní straně s celostránkovou přílohou. Vyučoval na Art Institute v Chicagu, portrétoval newyorskou smetánku, ale především hledal někoho, kdo by zaplatil jeho životní sen.
A našel ho. Charles R. Crane, chicagský průmyslový magnát, dědic imperiální firmy na výrobu potrubí a výtahů, byl nadšeným příznivcem Slovanů. Byl fascinován východní Evropou a jeho syn Richard se později stal prvním americkým velvyslancem v Praze. Když mu Mucha v roce 1909 v Chicago Clubu přednesl svou vizi velkolepého cyklu obrazů z dějin Slovanů, Crane složil zálohu a přislíbil, že uhradí veškerý materiál, nájmy i Muchův plat po dobu dvaceti let.
Slovanská epopej Alfonse Muchy k vidění v roce 2012 ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze
Dvacet let v zajetí Slovanské epopeje
V roce 1910 se padesátiletý Mucha vrátil domů a pronajal si od hraběte Colloredo-Mansfelda velký sál na zámku ve Zbirohu. Místo mělo rozměry 20 × 15 metrů a prosklenou střechu, což byl ideální ateliér pro gigantická plátna.
Mucha neponechal nic náhodě ani umělecké fantazii. Než vůbec sáhl na štětec, strávil několik let studiem dějin, mytologie a reálií slovanských národů. Radil se s předními historiky té doby (např. s profesorem Ernestem Denisem v Paříži nebo s historiky v Praze).
Aby dosáhl maximální věrnosti, podnikl v letech 1909–1913 studijní cesty. V Rusku navštívil Moskvu a Petrohrad, fotografoval ruské rolníky na Rudém náměstí, studoval pravoslavnou liturgii, krojované vesničany i architekturu. Tyto skicy a fotografie využil pro plátno Zrušení nevolnictví na Rusi. Dále cestoval po Černé Hoře, Bosně, Srbsku a Polsku, kde skicoval místní kroje, tváře lidí, historické zbraně a typické krajinné prvky.
Ve zbirožském sále nechal instalovat speciální kladkostroje, lešení a pohyblivé konstrukce, které mu umožňovaly posouvat plátna nahoru a dolů nebo pracovat ve výškách.
Aby takto gigantické obrazy vydržely věky a neprověšovaly se vlastní vahou, musel zvolit nejkvalitnější dostupný materiál. Plátna si nechal vyrábět a dovážet až z Belgie. Šlo o mimořádně pevné, jemně tkané lněné plátno, které se původně používalo na plachty pro královské jachty. Dřevěné rámy byly vyrobeny ze speciálně vysušeného dřeva, aby lépe odolávaly vlhkosti a kroucení.
Pro epopej vytvořil systém práce, který kombinoval nejmodernější technologie své doby s klasickou akademickou malbou. Ve Zbirohu využíval místní obyvatele, své přátele i rodinu jako živé modely. Zbirožští pózovali v historických krojích či brnění. Mucha scénu nejprve detailně nafotografoval, používal velkoformátový fotoaparát a snímky mu sloužily jako přesná anatomická a světelná předloha.
Nakreslil desítky malých tužkových skic, ze kterých postupné vytvářel barevné akvarelové studie v měřítku obvykle 1:10. Zde řešil celkovou atmosféru, světlo a symboliku. Aby přenesl malý návrh na obří plátno, používal klasickou metodu čtvercové sítě. Návrh i velké plátno rozčtverečkoval a pomocí uhlu překresloval kontury figuru po figuře.
Nepoužíval čistou olejovou barvu. Aby docílil matného, jemného a téměř freskového vzhledu bez nežádoucích odlesků světla, zvolil kombinovanou techniku. Základovou podmalbu prováděl vaječnou temperou, kterou si sám míchal. Tempera rychle schla a umožňovala pokrytí obrovských ploch. Detaily a vrchní vrstvy dokončoval olejovými barvami, kterými modeloval jemné detaily tváří, vlající látky, světelné efekty a mlžné opary.
Zámek Zbiroh v době, kdy tam Mucha tvořil Slovanskou epopej
Na epopeji pracoval s obdivuhodnou disciplínou. Vstával brzy ráno a na lešení trávil často 10 až 12 hodin denně. Pracoval i v mrazivých zimních měsících, kdy se obří zbirožský sál jen těžko vytápěl. Při práci mu pomáhali asistenti (např. malíř Věroslav Berand), kteří připravovali podklady, míchali barvy a pomáhali s rýsováním sítí, ale veškerou samotnou malbu a finální tahy prováděl výhradně Mucha sám.
Cyklus 20 pláten rozdělil na dvě poloviny: 10 obrazů z českých dějin a 10 z dějin ostatních slovanských národů (Rusů, Poláků, Bulharů, Srbů). Mezi nejpůsobivější patří Slované v pravlasti, Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské či drásavé Zrušení nevolnictví na Rusi, kde rolníci zmateně stojí v mlze na Rudém náměstí a nevědí, co si s novou svobodou počít.
Vizuální tvář Československa
Když 28. října 1918 vzniklo samostatné Československo, Mucha neváhal ani vteřinu. Zastavil práci na epopeji a přihlásil se v Praze.
Zatímco se v ulicích ještě slavilo, Mucha seděl u kreslicího prkna a navrhoval první poštovní známky s motivem Hradčan a slunce vycházejícího za nimi. Navrhl také první papírové bankovky (stokorunu, padesátikorunu atd.), státní znak, insignie pro policii a armádní uniformy. Všechny tyto státotvorné práce udělal Mucha pro nově vzniklou republiku úplně zadarmo, jako dar národu.
Jeho estetický styl je vtisknut i do srdce duchovní pražské architektury. V roce 1931 navrhl obrovskou okenní vitráž pro severní loď chrámu sv. Víta na Pražském hradě, zobrazující nástup křesťanství na Moravě.
Muchova vitráž v Praze
Mladá avantgarda Muchou opovrhovala
V roce 1928, u příležitosti 10. výročí vzniku Československa, darovali Alfons Mucha a Charles Crane kompletní dokončenou Slovanskou epopej městu Praze. Byla vystavena v nově otevřeném Veletržním paláci.
Odezva však byla pro Muchu hořkým zklamáním. Svět se proměnil. Dvacátá léta byla érou funkcionalismu, kubismu, dada a Devětsilu. Pro mladou uměleckou generaci vedenou kritiky typu Karla Teigeho byl Muchův figurální, realisticko-akademický styl směšným přežitkem. Epopej označovali za „monumentální kič“, „historický omyl“ a „zkamenělý panslavistický patos“.
Praha pro epopej nikdy nepostavila samostatný pavilon, jak bylo smluvně ujednáno v darovací smlouvě. Obří plátna tak skončila srolovaná v depozitářích.
Mucha, který obětoval dvacet let života a mezinárodní slávu ve prospěch národního díla, byl ve své vlasti degradován na malíře minulosti.
Gestapo na Hradčanech a zapomenuté vzkříšení
Jeho osud se uzavřel v nejtemnější kapitole českých dějin. Po okupaci v březnu 1939 se osmasedmdesátiletý malíř stal okamžitě terčem nacistické tajné policie. Pro nacisty představoval nebezpečí. Byl vůdčím představitelem vlasteneckého umění a významným svobodným zednářem (zastával funkci Velkého mistra Veliké Lóže Československa).
V červenci 1939 ho Gestapo zatklo a podrobilo sérii krutých výslechů. Starý, nemocný muž výslechy psychicky i fyzicky nevydržel. Krátce po propuštění dostal těžký zápal plic a 14. července 1939, téměř přesně v den svých 79. narozenin, zemřel.
Nacisté zakázali veřejný pohřeb, ale český národ neposlechl. Na Vyšehradském hřbitově se přes zákaz shromáždily tisíce lidí a smuteční řeč nad jeho hrobem na Slavíně přednesl malíř Max Švabinský.
Na zámku v Moravském Krumlově je Muchova Slovanská epopej dodnes
Triumfální návrat
Po roce 1948 byl Mucha opomíjen znova, komunistickému režimu se nehodil jeho zednářský původ, spojení s Amerikou a Západem, ani náboženské motivy v jeho díle. Slovanská epopej byla „uklizena“ na zámek v Moravském Krumlově, kde je dodnes.
Celosvětové vzkříšení přišlo v roce 1963 díky velké retrospektivní výstavě ve Victoria and Albert Museum v Londýně. Západní svět znovuobjevil Muchovy vlnité linie, organické tvary a snovou barevnost. Mucha se stal inspirací pro plakáty rockových kapel jako Pink Floyd, Led Zeppelin či The Doors.
Dnes je zapsán v dějinách jako neotřesitelný velikán, již navždy. Jeho výstavy celosvětově přilákají více než půl milionu návštěvníků ročně.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfons_Mucha
https://www.mucha-epopej.cz/alfons-mucha/
https://www.info.cz/po-praci-lifestyle/neznamy-alfons-mucha-hrdy-cechoslovak-fotografoval-krasne-zeny-i-duchy
https://forbes.cz/byznysmen-alfons-mucha-jak-moravsky-malir-uchvatil-svet-a-ziskal-slavu-a-penize/
https://mucha.eu/
