Článek
Urban sportovec
Narodil se 8. srpna 1960 v Jablonci nad Nisou a vyrůstal ve Smržovce. Vyučil se nástrojářem a nějakou dobu se tím i živil, než se stal profesionálním sportovcem. Od roku 1991 si vydělává na živobytí převážně kresleným humorem.
Jeho otec Horst Urban také startoval na olympiádě v jízdě na saních a v roce 1975 ve Smržovce vybudoval přírodní sáňkařskou dráhu. Petr má tedy sáňkování v genech. Je sedmnáctinásobým mistrem republiky (naposledy v roce 2010, čímž o jeden titul překonal svého otce) a účastníkem dvou olympiád. V roce 1988 obsadil 13. místo ve dvojici s Lubošem Jindrou, což bylo jeho nejlepší umístění, a 16. místo v jednotlivcích. V Albertville v roce 1992 se umístil na 15. příčce ve dvojici s Karlem Kocourkem a na 19. v jednotlivcích.
Na to, jak kdysi býval tento sport nebezpečný, zavzpomínal v jednom z četných rozhovorů, v němž zmínil olympiádu ve Vancouveru v roce 2010. Tehdy se při tréninkové jízdě zabil gruzínský závodník Kumaritašvili. „I sebelepší projektant dráhy nevěděl, jestli to bude průjezdné nebo jestli to nepřehnali s rychlostí. Dráha se chodila testovat a když se někdo zranil nebo zabil, musela se předělat, například se prodloužila zatáčka. Kolikrát se i stane, že saně vyletí z dráhy a zmrzačí diváka. Na moderních dráhách už to ale nehrozí, zatáčky nejsou tak dlouhé. Hlídá se i maximální rychlost,“ prozradil Urban.
Urban výtvarník
Po ukončení sportovní kariéry se naplno ponořil do světa kresleného humoru. Kreslení bylo jeho vášní už od dětství a první vtip mu vyšel už 20. února 1985 v časopise Dikobraz. Zlom přišel poté, co v roce 1989 získal čestné uznání na mezinárodní soutěži kresleného humoru v turecké Ankaře. Od té doby se jeho ruce nezastavily.
„Na hodinách kreslení jsem měl často problémy, když se měla malovat váza s kytkou, nedalo mi, abych nepřimaloval někam mouchu nebo pavouka. Nebaví mě nudné věci, jenže zkostnatělé učitelky to nechápaly a jedničky mi nedávaly. Vždycky mě bavilo kreslit postavy, situace, čmáral jsem si všude. Stačila mi černá tužka a kousek papíru. Kreslil jsem si hlavně u babičky, dala mi velký arch papíru, já maloval a byl hodný,“ vzpomíná autor svérázné postavičky hospodského filozofa Rudy Pivrnce.
Ruda Pivrnec je tak populární, že lidé pana Urbana často oslovují jeho jménem. „Lidi si mě spojujou s Pivrncem, i manželce říkají paní Pivrncová,“ popisuje Urban s úsměvem oblíbenost postavy, kterou využil i k podnikání. V Praze totiž provozoval dvě Pivrncovy restaurace.
Krom jiného Urban ilustroval například i Osudy dobrého vojáka Švejka a některé z jeho knih, jichž vydal už několik desítek, vyšly i v němčině, angličtině a slovenštině.
Ve volných chvílích maluje oleje na plátno, ale nerad se se svými obrazy loučí. Zájemců z řad galerií a výstavních síní o prezentaci jeho tvorby prý přibývá.
Může se zdát, že Petr Urban, milovník drsnějšího humoru, není vhodným autorem pro děti, ale opak je pravdou. Nakreslil například pohádkovou postavu skřítka Pořádníčka pro knihu, na níž spolupracoval s dcerou Markétou.
Urban úzkostný alkoholik
V pořadu 13. komnata České televize se svěřil, jak se během svého života musel vyrovnávat s depresemi a závislostí na alkoholu: „Jsem si vymyslel, že jsem se narodil mínus tři piva. To znamená se serotoninem mínus tři. Takže když jsem si dal tři piva, tak jsem teprve byl normální,“ sděloval při natáčení.
Jak se to stalo, že Petr ujížděl na alkoholu? Kořeny problému možná hledejme v jeho neradostném dětství. Jeho otec se často nezdržoval doma a matka na něj bývala zlá. „Za dětství jsem ho málo vídal, a když jsme byli spolu, tak se choval, jako bych k němu nepatřil,“ vypráví Urban, jenž si s tvrdou mámou užil své. Dostával výprask, sedával na hrachu, spal v zimě. „Máma vždycky říkala, že určitě nejsem jejich,“ tvrdil.
Nepoznal rodičovskou lásku a stáhl se do sebe. Sám teď údajně neumí projevit city tak, jak by si přál, a emocionální deprivace z dětství u něj způsobila neurotické potíže a úzkosti, které zaháněl pitím. Jako dítě býval bojácný.
Vše nakonec zvládl i za pomoci svých blízkých, zejména manželky Inky, která je jeho manažerkou, ale zejména celoživotní oporou.
Urban - otec neprojevující city
„Kreslím docela tvrdý humor, možná tak stejně tvrdý, jako na mě byli mí rodiče,“ říká Urban v 13. komnatě. Nikdy se prý nedočkal vřelého objetí, což se na něm podepsalo a kvůli tomu zažívá stavy úzkosti, nejistoty až sebenenávisti. Projevů lásky není příliš schopen ani on sám. „Já jsem to nikdy nezažil, tak ani nevím, co to má těm lidem dát,“ objasňuje.
Potvrzuje to i jeho dcera Markéta. „Táta hodně jezdil pryč, celou zimu de facto tady nebyl. Já jsem se na něj vždy těšila, ale když pak přijel, tak jsem se styděla, protože jako by to byl cizí člověk. Nikdy mi moc nedal najevo, že mě má rád. Já jsem to sice cítila, ale nikdy mi to neřekl, nikdy mě neobjal, nikdy nepohladil,“ prozrazuje Markéta na svého slavného otce.
Foto Petra Urbana - sáňkaře je k dispozici zde.
Zdroje:
