Článek
Když v roce 1883 kanadský premiér Sir John A. Macdonald obhajoval v parlamentu v Ottawě zřízení sítě rezidenčních škol, mluvil o „civilizačním poslání“, skutečnost však byla jiná. Kanadská vláda dospěla k závěru, že nejrychlejším způsobem, jak vyřešit takzvanou „indiánskou otázku“, je přetrhnout nit mezigeneračního předávání kultury, jazyka a tradic.
Pokud by děti zůstaly na území svých rezervací pod vlivem rodičů a prarodičů, zůstaly by podle tehdejších úřadů „divochy“. Bylo tedy nutné je odtrhnout od všeho, co znaly, a izolovat je v institucích spravovaných státem a křesťanskými církvemi.
Pro tisíce rodin prvních národů, Inuitů a Métisů to znamenalo neustálý strach. Agentura pro záležitosti indiánů získala pravomoc odebrat děti rodičům bez jejich souhlasu, často za asistence ozbrojených složek.
Každý podzim se opakoval stejný scénář: do odlehlých osad přijížděly nákladní vozy, autobusy nebo lodě, do nichž příslušníci policie a úředníci nakládali křičící děti. Rodiče, kteří se pokusili své potomky ukrýt v lese nebo se postavit na odpor, čelili hrozbě pokut, odnětí svobody nebo zastavení přídělů potravin.
Děti byly odváženy stovky kilometrů daleko od svých domovů, do neznámého prostředí, kde neslyšely jediný známý hlas ani slovo ve své mateřštině. Pro většinu z nich tímto okamžikem skončilo dětství.
Dívky v ložnici rezidenční školy All Saints
Stříhání vlasů a ztráta jména
Příchod do rezidenční školy připomínal nástup do vězení s přísným režimem. Bezprostředně poté byly děti podrobeny odosobnění. Řádové sestry a učitelé jim ihned odebrali veškeré osobní věci, tradiční oděvy i amulety, které jim do tašek přibalily matky. Následovala procedura, která pro mnohé představovala trauma: ostříhání dlouhých vlasů.
V kultuře mnoha původních kmenů byly dlouhé vlasy symbolem hrdosti, síly a duchovního propojení s komunitou; jejich ostříhání se provádělo pouze při držení smutku za zemřelé. Pro malé děti tento krok znamenal ztrátu identity.
Následně byly děti omyty desinfekčními prostředky, oblečeny do uniforem a bylo jim přísně zakázáno mluvit jejich rodným jazykem. Mnoho z nich do té doby neumělo ani slovo anglicky či francouzsky. Za použití jediného slova v mateřštině následovaly okamžité tvrdé tresty – od mytí jazyka mýdlem až po rány rákoskou. V rezidenční škole svaté Anny, což byla jedna z nejznámějších kanadských internátních škol, byly domorodé děti sexuálně zneužívány, trestány elektrickými šoky a dalšími šílenostmi, které jsou na hranici publikovatelnosti.
Aby byla eliminována jakákoli vzpomínka na původní domov, byla dětem často odebrána i jejich vlastní jména. Místo nich dostávaly anglická nebo francouzská jména, případně jim přidělili pouze identifikační čísla.
Děti z rezidenční školy v Regině v Saskatchewanu
Pod vládou strachu
Každodenní režim v rezidenčních školách byl navržen tak, aby dětem nezbýval žádný prostor pro vlastní myšlenky ani spontánnost. Den začínal brzy ráno zvoněním, po němž následovaly modlitby, povinná výuka a především těžká fyzická práce. Státní dotace pro tyto školy byly nastaveny na minimum, a tak byly instituce vedeny k tomu, aby se staly soběstačnými.
Chlapci trávili velkou část dne obděláváním polí, kácením dřeva a údržbou budov, zatímco dívky musely pracovat v prádelnách, kuchyních a šicích dílnách. Výuka čtení, psaní a počítání byla odsunuta na druhou kolej a její úroveň byla žalostná; prioritou se stala výchova k poslušnosti a manuální práci.
Život v těchto zařízeních prostupoval neustálý strach z trestu. Bratři a sestry, pokud se v jedné škole vůbec setkali, měli přísně zakázáno spolu mluvit nebo se jakkoli kontaktovat, protože školy byly striktně rozděleny na chlapecké a dívčí sekce. Návštěvy rodičů byly buď zcela zakázány, nebo omezeny na několik málo minut ročně pod dohledem personálu. Za jakýkoli náznak neposlušnosti, pomočení postele nebo neuposlechnutí rozkazu následovaly tělesné tresty jako bičování řemenem, zamykání do temných sklepů bez jídla, či veřejné ponižování před ostatními žáky.
Izolovanost rezidenčních škol, absolutní moc personálu nad dětmi a absence jakékoli vnější kontroly vytvořily prostředí, v němž se rozmohl systém fyzického, psychického i sexuálního zneužívání. Kněží, řádové sestry a laičtí zaměstnanci disponovali neomezenou autoritou, zatímco oběti neměly žádnou možnost obrany. Pokud se dítě pokusilo si stěžovat nebo napsat dopis rodičům, korespondence byla zabavena a zničena a samotný autor dopisu byl tvrdě potrestán za „lhaní“. Zneužívání se stalo veřejným tajemstvím, které proniklo celým kanadským systémem od Britské Kolumbie až po Nové Skotsko.
Škola v Red Deer, kterou provozovala metodistická církev, měla jednu z nejvyšších úmrtností mezi rezidenčními školami. Fotka z roku 1914
Svědectví přeživších z pozdějších let odhalila děsivý rozsah zločinů. Děti systematicky zneužívali přímo v budovách škol, často pod hrozbou fyzické likvidace nebo věčného zatracení, kterým jim duchovní hrozili. Pokud v důsledku sexuálního zneužívání došlo k otěhotnění mladých dívek, novorozenci byli podle mnoha výpovědí odebíráni a tajně likvidováni, v některých případech dokonce spalováni v kotelnách škol. Tento stav trval po celá desetiletí, přičemž církevní i státní orgány o mnohých případech věděly, avšak namísto trestního stíhání viníků přistupovaly pouze k jejich přeložení do jiných školních zařízení, kde pokračovali v týrání.
Hladové experimenty
Chronická podvýživa byla dalším rysem rezidenčních škol. Děti dostávaly stravu, která ani zdaleka neodpovídala výživovým potřebám organismu ve vývinu. Jídelníček se skládal převážně z vodnatých polévek, prošlého chleba, zkaženého masa a shnilých brambor. Mnohé děti neustále trpěly hladem a byly nuceny hledat jídlo v odpadkových koších nebo krást krmivo pro hospodářská zvířata. Podvýživa výrazně oslabovala jejich imunitní systém, což v kombinaci s přeplněnými a špatně větranými ložnicemi vedlo k masovému šíření tuberkulózy, španělské chřipky, spalniček a dalších infekčních nemocí.
Jednou z nejděsivějších kapitol tohoto systému byly oficiální vědecké výzkumy, které na dětech probíhaly ve 40. a 50. letech 20. století. Kanadští vědci a lékaři využili podvyživené děti v rezidenčních školách jako živé laboratoře pro nutriční experimenty. Vybraným skupinám dětí byla záměrně odepírána dostatečná strava, nebo jim byly odepřeny esenciální vitamíny a minerály, aby výzkumníci mohli sledovat dopady tohoto stavu na lidský organismus. Jiným skupinám podávali neprověřené doplňky stravy. Rodiče dětí o těchto pokusech neměli nejmenší tušení.
Míra úmrtnosti v rezidenčních školách dosahovala po celá desetiletí strašných čísel. V některých obdobích a na některých školách zemřelo v důsledku nemocí, zanedbání péče a podvýživy 30 až 60 procent zapsaných žáků. Už v roce 1907 Dr. Peter Bryce, hlavní zdravotní inspektor kanadského Ministerstva vnitra, vypracoval zprávu, ve které varoval před katastrofálními hygienickými podmínkami na školách a označil úmrtnost dětí za „národní zločin“. Vláda však jeho zprávu ignorovala, Bryce byl ze své funkce odvolán a systém fungoval v nezměněné podobě dál.
Když dítě v rezidenční škole zemřelo, rodiče se o tom často dozvěděli až s odstupem několika měsíců, nebo dokonce vůbec. Vedení škol běžně odmítalo převážet těla zemřelých dětí zpět do jejich rodných rezervací, protože to považovalo za příliš nákladné. Místo toho byly děti pohřbívány v narychlo vykopaných hrobech v blízkosti školních pozemků. Dřevěné kříže, které hroby označovaly, postupem času podlehly hnilobě a podloží zarostlo travou. Zprávy o zmizelých dětech se šířily ústně až do domorodých komunit, které po celé generace marně pátraly po tom, kde skončily jejich dcery a synové.
Pietní místo u rezidenční školy Kamloops, 30. května 2021
Odhalení, které otřáslo světem
Boj za pravdu byl dlouhý a narážel na hradbu mlčení ze strany státu i církve. Teprve koncem 20. století, po uzavření poslední státem financované rezidenční školy v roce 1996, začal tlak přeživších sílit. V roce 2008 zřídila kanadská vláda Komisi pro pravdu a usmíření. Během následujících let komise shromáždila tisíce svědectví a v roce 2015 vydala závěrečnou zprávu. Její verdikt byl jednoznačný: Kanadský systém rezidenčních škol byl plánovaným procesem kulturní genocidy.
V květnu roku 2021 archeologové za použití georadaru objevili pozůstatky 215 neoznačených hrobů na pozemcích bývalé rezidenční školy v Kamloops v Britské Kolumbii. Některým z pohřbených dětí bylo pouhých šest let. Tento nález spustil vlnu hloubkových průzkumů u dalších bývalých škol po celé Kanadě, při nichž byly postupně odhaleny stovky dalších neoznačených hrobů.
Mohyla v průmyslové škole Battleford v Saskatchewanu, která byla vztyčena v roce 1975 poté, co studenti antropologie a zaměstnanci univerzity odkryli 72 hrobů.
Dopady systému rezidenčních škol nezmizely s jejich uzavřením. Historikové a sociologové dnes hovoří o takzvaném intergeneračním traumatu. Děti, které přežívaly v prostředí bez lásky, bezpečí a přijetí, kde pouze trpěly, si to odnesly do dospělého života. Když pak coby mladí lidé sami založili rodiny, často nedokázali svým potomkům dát rodičovskou lásku, když ji nikdy nezažili. To vedlo k vysoké míře závislostí, domácího násilí, depresí a sebevražd. Sto padesát tisíc zničených životů má na svědomí tak vyspělý stát jako je Kanada. A cesta k nápravě je pomalá a bolestivá.
V roce 2008 se kanadský premiér Stephen Harper oficiálně omluvil jménem celé země. V roce 2022 navštívil Kanadu papež František, který absolvoval takzvanou „poutní cestu k pokání“, během níž se na půdě bývalých škol osobně omluvil za přímou roli Katolické církve v tomto systému a označil jej za katastrofální selhání. Omluvy a finanční odškodnění však představují pouze první krok. Skutečné vyrovnání s minulostí vyžaduje neustálou edukaci veřejnosti, navrácení práv původním obyvatelům a především ochotu naslouchat těm, kteří tímto peklem prošli a jejichž jizvy se už nikdy zcela nezhojí.
Zdroje:
https://web-trc.ca/?hl=cs-CZ
https://www.rcaanc-cirnac.gc.ca/eng/1100100015644/1571589171655?hl=cs-CZ
https://archive.org/details/storyofnationalc00brycuoft/page/n1/mode/1up?hl=cs-CZ
https://fncaringsociety.com/reconciling-history/people-history?hl=cs-CZ
https://ikblc.ubc.ca/indigenous/the-legacy-of-nutritional-experiments-in-residential-schools/?hl=cs-CZ
https://youtu.be/J1CfRdEd_PI?si=bPvMymLsouEEtKFt
https://en.wikipedia.org/wiki/Canadian_Indian_residential_school_system
