Článek
Když se 14. března 1887 v Minneapolisu ozval pláč novorozence, v porodním pokoji zavládlo ticho, které nemělo nic společného s radostí z nového života. Alois a Evelyn Dohertyovi nehleděli na růžová líčka, tvář jejich právě narozené dcery byla pokryta huňatým světlým porostem dlouhým téměř pět centimetrů. Lékaři, přivolaní k neobvyklému porodu, bezradně krčili rameny. Medicína konce devatenáctého století v otázkách vzácných genetických anomálií nebylo o mnoho dále než ve středověku.
Dnes víme, že se Alice narodila s extrémně raritním onemocněním hypertrichosis lanuginosa, což je velmi vzácná porucha růstu ochlupení, při níž se na velké části těla objevuje nadměrné množství jemných, dlouhých chloupků podobných lanugu (jemnému ochlupení plodu). V lidské historii bylo zdokumentováno pouhých několik desítek případů.
Alice jako dítě
Pro své okolí však malá Alice nebyla pacientkou s poruchou, byla „zázrakem“, „monstrem“, nebo – jak brzy pochopili pragmatičtí rodiče – nečekaným finančním požehnáním v těžké době. Pokrývka obličeje nebyla hrubá ani děsivá; šlo o jemné, blonďaté, téměř zlatavé vlákno, které dívce propůjčovalo vzhled pohádkové bytosti. Zvědavost sousedů a lékařských kapacit z celé Minessoty dala Dohertyovým na vědomí, že lidé jsou ochotni platit za to, aby se mohli na Alici podívat.
Dva roky a první jeviště
Zatímco většina dvouletých dětí objevuje svět na hřišti, Alice Dohertyová poprvé stanula na pódiu jako placená atrakce. Její rodiče nepotřebovali dlouho přemýšlet o tom, jak naložit s osudem své dcery. Amerika v osmdesátých letech 19. století prožívala zlatou éru takzvaných „freak shows“ a kabinetů kuriozit. Lidé toužili po senzaci, exotice a všem, co vybočovalo z normy.
Pojem freak show (neboli panoptikum či obludárium) označuje historickou zábavní produkci, která vystavovala lidi s neobvyklými fyzickými odlišnostmi, vzácnými nemocemi nebo extrémními tělesnými vadami a anomáliemi.
Místo toho, aby rodiče Alici chránili před světem, proměnili její genetickou odchylku v rodinný podnik. V roce 1889 si začali pronajímat výlohy obchodů, prostory na městských tržištích a provizorní dřevěná pódia na poutích. Alice sedávala na polstrované židličce, oblečená do lepších šatiček, a zvědavé davy platily za to, aby si mohly zblízka prohlédnout „Sněhovou panenku“ nebo „Vlčí dívku z Minnesoty“. Pro batole, které sotva začínalo mluvit, se zář reflektorů, hluk davu a neustálý pohled stovek cizích očí staly neobvyklou realitou.
Ve světě tehdejšího kočovného zábavního průmyslu existovala jasná pravidla. Většinu účinkujících ovládali mocní impresáriové v čele s legendárním P. T. Barnumem. Ti vytvářeli pro své hvězdy falešné příběhy, smyšlené původy a podepisovali s nimi často velmi nevýhodné smlouvy. Případ Alice Dohertyové byl však zásadně odlišný.
Její rodiče se rozhodli, že se o zisk s nikým dělit nebudou. Alois Doherty převzal roli osobního manažera i pokladníka. Nekonal se žádný odprodej práv známým cirkusovým stájím. Rodina cestovala po vlastní ose, primárně po státech amerického Středozápadu. Výstavy pořádali v nájemních prostorách velkých měst – od Chicaga po St. Louis. Tento přístup rodině zajišťoval nevídaný finanční komfort. Zatímco běžní dělníci vydělávali jednotky dolarů týdně, předvádění malé Alice vynášelo desítky a později i stovky dolarů za týden. Z dívky se stal hlavní živitel celé rodiny, její dětství bylo ale definitivně obětováno na oltář rodinného rozpočtu.
S přibývajícími lety se Alicin fyzický vzhled proměňoval, ale podstata jejího stavu zůstávala stejná. V pubertě dosahovala délka vlasů na její tváři, krku a zádech více než dvaceti centimetrů. Světlé, jemné ochlupení kompletně zakrývalo lícní kosti, nos i čelo, přičemž viditelné zůstávaly pouze její velké, hluboké modré oči a ústa. Kontrastem k tomuto vzhledu byla její osobnost.
Svědectví pamětníků a dobové novinové články z přelomu století popisují Alici jako neobyčejně klidnou, vychovanou a intelektuálně zralou dívku. Měla jemný hlas, ráda četla a disponovala suchým, kultivovaným smyslem pro humor. Když se návštěvníci výstav ptali hloupě či necitlivě, dokázala odpovídat s přirozenou elegancí. Lidé, kteří přišli do kabinetu kuriozit s očekáváním, že uvidí „divoké zvíře“, byli konfrontováni s mladou dámou, která svým vystupováním daleko převyšovala průměr publika.
Každodennost kočovné hvězdy
Denní režim Alice byl umně naplánovanou rutinou. Během sezóny absolvovala několik vystoupení denně. Dospívající dívka trávila hodiny tím, že seděla na vyvýšeném pódiu, česala své dlouhé obličejové vlasy a nechávala se fotografovat. Fotografie na tvrdém kartonu se prodávaly jako suvenýry po pětadvaceti centech za kus a představovaly další obrovský zdroj příjmů.
Její soukromý život prakticky neexistoval. Cestování z města do města znamenalo věčný pobyt v hotelových pokojích, vlakových kupé a zadních traktech pronajatých sálů. Alice byla neustále pod dohledem matky nebo otce, kteří pečlivě chránili svůj „majetek“. Mimo pódium se na veřejnosti pohybovala pouze se závojem, nikoli z ostychu, ale z čistě ekonomických důvodů: nikdo nesměl vidět Vlčí dívku z Minesoty zdarma.
Alice s rodinou
S příchodem 20. století se americká společnost začala měnit. Nástup kinematografie, rozvoj moderní medicíny a postupná proměna veřejného vkusu znamenaly počátek konce klasických freak shows. To, co bylo v devatenáctém století vnímáno jako fascinující, začalo být postupně nahlíženo s rozpaky nebo jako neetické.
Pro Alici, které táhlo na dvacet let, to znamenalo slábnoucí zájem publika. Rodina si během dvou dekád intenzivního vystupování dokázala nashromáždit značné jmění, ale vyčerpání z neustálého kočování si vybíralo svou daň. Alice nikdy netoužila po záři reflektorů, byla do ní vtažena jako dítě bez možnosti volby. S úbytkem diváků se stále častěji nabízela otázka, kdy koloběh představení skončí.
Odchod do ústraní v Dallasu
Rozhodnutí padlo v roce 1915. Ve věku osmadvaceti let se Alice definitivně rozhodla ukončit svou veřejnou kariéru. Za více než čtvrtstoletí na pódiu vydělala dostatek prostředků na to, aby si mohla koupit pohodlný dům a byla zabezpečena do konce života.
Rodina se rozhodla opustit chladný Středozápad a usadila se v Dallasu v Texasu. Pro Alici začala zcela nová kapitola obyčejného, neviditelného života. V Dallasu konečně sundala nálepku „Vlčí dívky“ a žila v ústraní se svými blízkými, věnovala se domácím pracím, četbě a zahradničení. Sousedé věděli o její odlišnosti, ale v komunitě našla klid, který jí byl v dětství a mládí odepírán. Poprvé nebyla předmětem zkoumání, dohadů ani výdělečným artiklem.
V texaském „exilu“ strávila téměř dvě desetiletí. Dne 13. června 1933, ve věku pouhých 46 let, tiše odešla. Příčinou smrti byly celkové zdravotní komplikace spojené s dlouhodobým vyčerpáním organismu.
Její odchod nevyvolal žádnou publicitu, nekonal se žádný pompézní pohřeb. Byla pochována na hřbitově v Dallasu za účasti pouze nejbližší rodiny. Na rozdíl od mnoha svých současníků z kabinetů kuriozit, kteří dožili v chudobě a zapomnění, Alice díky své rodině a vnitřní síle dokázala proměnit nepřízeň osudu v nezávislost a nakonec získala i to, po čem toužila nejvíce – klidný život mimo dohled zvídavých očí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Alice_Elizabeth_Doherty?hl=cs-CZ
https://sideshowfreaks.net/2013/05/04/the-minnesota-woolly-girl-alice-doherty/?hl=cs-CZ
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/nestastnou-alici-doherty-rodice-vystavovali-placha-inteligentni-divka-ale-zajmem-lidi-trpela_193301.html
https://g.cz/pribeh-vlci-divky-alice-doherty-mela-cele-telo-pokryte-vlasy-vlastni-rodice-na-ni-vydelali-jmeni/
