Woodstock 69: Hipíci ucpali dálnici a hrozil nouzový stav. 2 mrtví, 2 porody a sjetá Janis Joplin

Na počátku roku 1969 se spojili zástupci newyorské smetánky John Roberts a Joel Rosenman, kteří disponovali dědictvím a kapitálem, se dvěma výstředními představiteli subkultury Michaelem Langem a Artiem Kornfeldem. Šlo o čirý pragmatismus.

Původním záměrem nebylo stvořit duchovní Mekku generace hippies, ale vybudovat nahrávací studio v Manhattanu či Woodstocku a zafinancovat jej středně velkým žánrovým festivalem pro 50 000 platících návštěvníků.

Rozpočet byl stanoven na tehdy značných 500 000 dolarů. Podcenění logistického rozsahu však vedlo k exponenciálnímu nárůstu nákladů: honoráře umělců se zdvojnásobily, jakmile agenti zacítili riziko, a výstavba infrastruktury na zelené louce polykala desetitisíce dolarů denně.

Dvojice Roberts-Rosenman musela v průběhu příprav ručit vlastními rodinnými majetky, přičemž celkový dluh po skončení akce přesáhl 1,3 milionu dolarů. Z finančního debaklu zachránil investory až následný prodej filmových práv společnosti Warner Brothers a vydání hudebního trojalba, což v dlouhodobém horizontu generovalo miliony dolarů.

Cesta ke kultovnímu místu byla lemována politickou hysterií a rasově-sociálními předsudky tehdejší konzervativní Ameriky. Původně schválená lokace v Industrial Parku v městečku Wallkill byla zrušena pouhých pět týdnů před plánovaným zahájením. Místní městská rada podlehla tlaku obyvatel, kteří se obávali nájezdu narkomanů a politických radikálů; oficiálním důvodem zrušení povolení byla nedostatečnost mobilních toalet. Záchrana přišla v podobě Realitního makléře Elliota Tibera, který organizátory nasměroval do městečka Bethel k padesátiletému konzervativnímu židovskému farmáři Maxu Yasgurovi.

Yasgur pronajal své pastviny za tehdy obrovskou sumu 50 000 dolarů. Tento krok z něj udělal vyvrhela mezi sousedy, kteří na jeho vrata malovali protihippiesovské nápisy a hrozili bojkotem jeho mlékárenských výrobků. Yasgur však na svém rozhodnutí trval a osobně dohlížel na to, aby jeho pozemky posloužily lidem bez ohledu na jejich vizáž či politické přesvědčení.

​Dálnice parkovištěm

Ve čtvrtek 14. srpna, den před zahájením, bylo zřejmé, že nastává katastrofa nepředvídatelných rozměrů. Na přístupových cestách ke křižovatce Route 17B a dálnici New York State Thruway uvízlo na 100 000 automobilů. Zácpa dosáhla délky přes 30 kilometrů a policie státu New York musela dálniční přivaděče uzavřít, což vedlo k tomu, že desítky tisíc lidí opustily své vozy na krajnicích a zbývající kilometry do Bethelu došly pěšky.

V areálu mezitím dělníci pod časovým tlakem dokončovali pódium a soundsystém. Když se u provizorních oplocení nahromadil dav o síle 200 000 lidí, pořadatelé stáli před volbou: použít sílu a riskovat masové nepokoje, nebo odstranit zátaras. Michael Lang učinil historické rozhodnutí, prohlásil festival za volně přístupný a poslal pokladníky domů. Tím se sice vzdal okamžitých tržeb ze vstupného, ale předešel násilí a tragédii.

S půlmilionem lidí uvězněných na zamokřených lukách bez možnosti odjezdu se Bethel proměnil v krizovou zónu. Během víkendu spadly rekordní srážky, které proměnily celý areál v gigantické bahenní lázně. Zásoby vody byly vyčerpány během prvních 12 hodin, mobilní toalety přetekly a hrozilo šíření infekcí. Guvernér Nelson Rockefeller zvažoval nasazení 10 000 příslušníků Národní gardy, což by však v dané atmosféře pravděpodobně vyvolalo paniku. Umírněný přístup prosadil šéf zdravotního štábu Dr. William Abruzzi.

Klíčovou roli při zvládání krize sehrála komunita Hog Farm pod vedením aktivisty vystupujícího pod jménem Wavy Gravy. Tato skupina převzala roli neoficiální pořadatelské služby, provozovala bezplatnou kuchyni podávající bulgur a zeleninu pro tisíce lidí denně a zřídila stan pro lidi prožívající bad tripy z nečistého LSD.

Během tří dnů bylo ošetřeno přes 5 000 pacientů (nejčastěji řezná poranění bosých nohou a dehydratace), narodil se nejméně jeden potomek a došlo ke dvěma úmrtím.

Nešťastná nehoda s traktorem se odehrála v sobotu 16. srpna v 5:30 ráno. Jednalo se o sedmnáctiletého mladíka jménem Raymond Mizszak. Ten na festivalu přespal přímo na louce ve svém spacáku. Vzhledem k obrovskému množství odpadků, všudypřítomnému blátu a chaosu si ho řidič traktorové cisterny (která rozvážela vodu nebo odvážela odpad) nevšiml. Traktor přes spícího mladíka přejel a způsobil mu smrtelná zranění.

​Byla to jedna ze dvou oficiálně potvrzených obětí na životě během celého třídenního festivalu. Tou druhou bylo předávkování heroinem osmnáctiletého mariňáka Raymonda Boundse. Na to, že se na místě tísnilo téměř půl milionu lidí v katastrofálních podmínkách, to byla docela nízká úmrtnost.

Co se porodů týče, v sobotu 16. srpna začala těhotná žena rodit přímo v areálu. Zdravotníci ji okamžitě stabilizovali a privátním vrtulníkem přepravili do nemocnice v Moticellu, kde zdárně porodila chlapce. Zprávu o tom ohlásil z pódiového mikrofonu spolupořadatel festivalu John Morris: „Nějaká dáma právě porodila dítě… První woodstocký občan!“

Lékař William Abruzzi, který vedl zdravotnický tým, později v rozhovorech uváděl, že na festivalu zaznamenal ještě druhý porod. Mělo jít o ženu, která začala rodit v autě v dopravní zácpě na přístupové cestě a následně byla převezena do zdravotnického zařízení.

Zvuk pro masy

​Zaručit relativně kvalitní a silný zvuk pro více než 400 000 lidí pod širým nebem bylo v roce 1969 technicky téměř nemožné. Inženýr Bill Hanley, považovaný za otce festivalového zvuku, musel navrhnout do té doby nevídanou aparaturu. Sestavil speciální věže, které vyzdvihly reprobedny do výšky přes 20 metrů nad terén, aby se zvuk neabsorboval v davu.

Sestava využívala masivní zesilovače McIntosh MC3500, které byly napájeny z improvizovaných agregátů. Celkový výkon systému dosahoval na tehdejší dobu neuvěřitelných 12 000 wattů. Zvukaři museli bojovat s neustálým rizikem úrazu elektrickým proudem, neboť pódium bylo bičováno deštěm a kabely ležely v blátě. Přesto Hanleyho systém dokázal reprodukovat detaily akustické kytary Joan Baez i dynamiku kapely The Who.

Od neplánovaného úvodu po vyhrocená sóla

Hudební dramaturgie se neustále rozpadala kvůli zpoždění interpretů vězících v dopravních zácpách.

​V pátek 15. srpna v 17:07 zahájil festival Richie Havens, kterého poslali na pódium prostě proto, že byl se svou kytarou na místě jako první. Havens hrál téměř dvě hodiny, odehrál všechny své písně a nakonec musel improvizovat rytmickým protestsongem Freedom založeném na starém spirituálu. Následovala indická hudební legenda Ravi Shankar a folková ikona Joan Baez, která zpívala v pokročilém stádiu těhotenství za vytrvalého deště.

​V sobotu 16. srpna odpoledne se objevil tehdy téměř neznámý Santana se svou fúzí afro-kubánských rytmů a hard rocku. Jeho vystoupení, odehrané pod vlivem halucinogenů, vyvrcholilo bubenickým sólem v Soul Sacrifice. Noc patřila těžkým vahám: Canned Heat, Creedence Clearwater Revival, kteří hráli po půlnoci a Janis Joplin.

Janis přijela do areálu v Bethelu odpoledne 16. srpna. Původně měla vystoupit v sobodu večer v hlavním čase, jenže chaos, neustálý déšť a časové posuny v hraní všechno zpozdily o dlouhé hodiny.

​Janis čekala v zákulisí přes 10 hodin a podlehla (což u ní nebylo těžké) uvolněné atmosféře. Spolu se členy kapely a lidmi ze zákulisí mohutně popíjela její oblíbený likér Southern Comfort a podle výpovědí si dala i heroin. Když ji konečně v neděli v půl třetí ráno zavolali na pódium, byla už docela zpumprlíkovaná a podle toho to taky vypadalo.

​Vystoupila s novou doprovodnou kapelou Kozmic Blues Band mající dechovou sekci. Smlouvu na Woodstock však podepsala ještě v době, kdy byla hvězdou kapely Big Brother & the Holding Company, takže nová sestava nebyla pro publikum zažitá a kapela ještě nebyla tak dobře sehraná.

​Když Janis předstoupila před zmožený dav, to moře lidí ve tmě ji prý omráčilo. Hned od první písně se do toho pořádně opřela. Hlas měla chraplavý a intonačně nejistý, ale zpívala neuvěřitelně zapáleně. Místy to bylo uřvané a afektované, ale mělo to obrovský náboj.

​Během osmiminutové verze skladby Work Me, Lord do toho dala takové emoce, že se v a capella pasážích dotkla absolutního blues. Její hlas zněl jako drcené sklo, ale diváci cítili, že ze sebe vydává úplně všechno. Jako přídavek nasadila pecky Piece of My Heart a Ball and Chain.

​Joplin byla ze svého výkonu zklamaná. Kvůli únavě a „společenské indispozici“ dělala chyby v textech i v rytmu. Když se po festivalu stříhal legendární dokumentární film Woodstock, striktně zakázala, aby v něm její vystoupení použili. Cítila, že neodvedla dobrý výkon. Její kompletní audio i video záznamy vyšly oficiálně až o mnoho let později, kdy fanoušci ocenili autentickou, nedokonalou a bolestnou syrovost, která z ní na pódiu nad ránem čišela.

​V neděli 17. srpna ve čtrnáct hodin vystoupili The Who, jejichž set vyvrcholil v pět hodin skladbou See Me, Feel Me. Pete Townshend během vystoupení srazil z pódia politického aktivistu Abbieho Hoffmana, který se pokusil přerušit koncert agitací za uvězněného básníka Johna Sinclaira. V těsném závěsu zahráli Jefferson Airplane svou maniakální hudbu.

Jimi Hendrix jako politický posel

V pondělí 18. srpna v 9:00 ráno byl areál v Bethelu spálenou zemí pokrytou tunami odpadků, na které zůstávalo zhruba 30 000 až 40 000 vyčerpaných diváků. V tu chvíli nastoupil na pódium nejlépe placený účinkující festivalu, Jimi Hendrix, se svou novou formací Gypsy Sun and Rainbows. Jeho dvouhodinový set dosáhl vrcholu při sólové interpretaci americké státní hymny.

Hendrix pouhou kytarou Fender Stratocaster, systémem efektů a zpětnou vazbou napodobil zvuky padajících bomb, rakety, střelbu z kulometů a výkřiky umírajících. V kontextu probíhající války ve Vietnamu, rasových nepokojů a atentátů na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho se nejednalo o pouhé hudební číslo, ale o absolutní dekonstrukci amerického patriotismu a významný politicko-umělecký projev.

​Woodstock v Bethelu dokázal, že půl milionu mladých lidí dokáže existovat bez policejního dohledu ve svízelných podmínkách, aniž by sklouzli k hromadnému násilí. Na druhé straně znamenal začátek konce hnutí hippies. Amerika pochopila, že mládežnická kultura představuje obrovskou díru na trhu a hudební průmysl se proměnil.

Éra festivalových setkání byla nahrazena stadionovým rockem, přísnou bezpečnostní logistikou a komerčním sponzoringem. Tragické události na festivalu v Altamontu o pouhé čtyři měsíce později, kde ochranka Hells Angels ubodala návštěvníka, definitivně ukončily iluzi o naivní generaci lásky. Woodstock se stal osamoceným monumentem a neopakovatelným momentem, kdy se sociální utopie na 72 hodin proměnila v realitu.

Zdroje:

https://epochaplus.cz/woodstock-1969-legendarni-festival-miru-v-cislech/

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-hudba-woodstock-69-genialni-prusvih-40484124

https://iztham.medium.com/woodstock-three-days-that-defined-a-generation-8b9f961a6543

https://vltava.rozhlas.cz/woodstock-1969-meznik-historie-nejen-hudebni-8040885

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hudebn%C3%AD_festival_Woodstock