Hlavní obsah

Za dopadeného Žida 7 a půl guldenu. Lovec lidí Wim Henneicke si z holokaustu udělal živnost

Foto: Neznámý / Wikimedia Commons / public domaine

Kolaborant a lovec Židů Wim Henneicke. (Obrázek zaostřen a rozšířen pomocí ChatGPT )

V okupovaném Nizozemsku se na pronásledování židovského obyvatelstva podíleli také místní kolaboranti. Někteří z nich nebyli vojáky ani nacisty. Byli to obyčejní Nizozemci, kteří se chtěli obohatit.

Článek

Jedním z nejznámějších představitelů této skupiny byl Wim Henneicke. Bývalý automechanik se stal vedoucí postavou organizované skupiny nizozemských lovců Židů, kteří za finanční odměnu vyhledávali lidi ukrývající se před nacistickými deportacemi. Jejich oběťmi byli muži, ženy, staří lidé i malé děti. Pokud jej Henneickeho lidé vypátrali, následovalo zatčení a často deportace do nacistických vyhlazovacích táborů.

Nacistická perzekuce nebyla uskutečňována pouze prostřednictvím německých uniformovaných jednotek. V mnoha okupovaných zemích se opírala také o pomoc místních lidí, kteří znali jazyk, prostředí i každodenní život pronásledovaných.

Od obyčejného zaměstnance k lovci lidí

Wim Henneicke, vlastním jménem Willem Henneicke, patřil k nizozemským kolaborantům, jejichž činnost se stala symbolem jedné z nejodpornějších podob spolupráce s nacistickým režimem. Před válkou pracoval jako automechanik a pohyboval se v běžném civilním prostředí.

Po německé okupaci Nizozemska v květnu 1940 začala postupná likvidace práv tamního židovského obyvatelstva. Nacisté zaváděli stále přísnější omezení, zabavovali židovský majetek, vyřazovali Židy z veřejného života a nakonec zahájili jejich systematické zatýkání a deportace.

V Amsterdamu, kde žila početná židovská komunita, se situace postupně stávala zoufalou. Lidé přicházeli o zaměstnání, domovy a možnost svobodně se pohybovat. Mnozí se snažili uniknout deportacím tím, že se ukrývali u přátel, známých nebo v tajných skrýších.

Někteří Nizozemci jim pomáhali. Poskytovali jim střechu nad hlavou, obstarávali falešné doklady, potraviny a informace o nebezpečí. Jiní však zvolili opačnou cestu. Využili zoufalé situace a začali ukrývající se Židy vyhledávat a udávat. Henneicke se postupně zařadil mezi nejaktivnější představitele této skupiny.

Organizovaný lov na Židy

Skupina, která později získala název Colonne Henneicke, vznikla v prostředí německé okupační administrativy v Amsterdamu. Formálně byla spojena s úřadem Hausraterfassungsstelle, který se původně zabýval evidencí a zabavováním majetku deportovaných Židů.

Původní činnost však postupně získala mnohem děsivější podobu. Henneicke a jeho spolupracovníci se začali specializovat na vyhledávání lidí, kteří se před nacisty ukrývali. V období od března do září 1943 působila skupina jako organizovaná síť lovců lidí. Její členové byli převážně nizozemští kolaboranti. Celkem jich bylo přibližně padesát, přičemž část pracovala na základě smluv a další spolupracovali jako externí pomocníci.

Foto: Fotograf Onbekend / Anefo / Wikimedia Commons / volná licence

Razie v Amsterdamu za druhé světové války

Nešlo přitom o nahodilé udávání sousedů. Členové kolony měli vlastní systém vyhledávání obětí, spolupracovali s informátory a předávali zatčené lidi německým úřadům. Zásadním motivem byla finanční odměna. Za každého dopadeného Žida se inkasovalo 7,50 nizozemského guldenu. Částka se vztahovala na každého člověka bez ohledu na věk. Dítě tedy mělo pro lovce stejnou finanční hodnotu jako dospělý člověk.

V některých případech se odměny a způsob jejich vyplácení lišily podle konkrétní role spolupracovníka. Také informátoři dostávali peníze za poskytnuté informace. Pro Henneickeho a jeho spolupracovníky tak vznikl cynický systém, v němž se lidský život proměnil v obchodní položku. Čím více lidí dokázali vypátrat a předat nacistům, tím více peněz mohli získat.

Historické dokumenty zachovaly dokonce i některé písemné doklady o vyplácení odměn. Na potvrzeních se objevovala jména zatčených, jejich adresy, data narození a částky, které byly za jejich dopadení vyplaceny. Byrokratický jazyk těchto dokumentů je mimořádně silný. Za každým záznamem se totiž skrýval skutečný člověk, který byl právě připraven o svobodu a často i o život.

Jak lovci vypátrávali své oběti

Členové kolony využívali několik způsobů, jak se dostat k lidem žijícím v ilegalitě. Jedním z nejdůležitějších zdrojů informací byli udavači. Mohli to být lidé z okolí ukrývaných rodin, známí, sousedé, ale někdy také osoby, které jim původně poskytly pomoc.

Někdo udal Židy z přesvědčení, jiný ze strachu, další kvůli penězům nebo osobnímu konfliktu. V okupované společnosti se vytvářelo prostředí, v němž se důvěra stávala nebezpečným luxusem.

Lovci využívali znalost místních poměrů. Věděli, kde hledat, koho se vyptávat a jak získávat informace. Nezřídka využívali různých záminek, aby se dostali do kontaktu s podezřelými osobami. Jakmile získali konkrétní adresu, následovalo zatčení.

Někteří lidé byli dopadeni ve svých úkrytech, jiní na ulici nebo při běžných každodenních činnostech. Členové kolony se nezastavovali ani před rodinami s malými dětmi. Jejich činnost se neomezila na samotné zatýkání. Zadržené osoby byly také vyslýchány a pod tlakem z nich mohly být získávány další informace. Lovci se snažili zjistit jména dalších ukrývajících se lidí a adresy jejich úkrytů. V některých případech používali násilí.

Osm a půl tisíce zatčených za půl roku

Rozsah činnosti Henneickeho skupiny byl mimořádný. Podle historických údajů se jí během necelých sedmi měsíců podařilo vypátrat a předat německým úřadům přibližně 8 500 Židů. Některé historické přehledy uvádějí rozmezí 8 000 až 9 000 osob.

Tato čísla představují jeden z nejvýraznějších příkladů organizovaného lovu na ukrývající se Židy v okupované západní Evropě. Zatčení lidé byli často nejprve převáženi do amsterdamského shromažďovacího místa, známého jako Hollandsche Schouwburg. Původně šlo o divadlo, které nacisté proměnili v místo soustřeďování židovských obyvatel před deportacemi. Pro rodiny, které se sem dostaly, začínala další fáze tragédie.

Lidé čekali na transport, často v přeplněných a nedůstojných podmínkách. Rodiny mohly být rozděleny, děti odděleny od rodičů a nemocní lidé ponecháni bez odpovídající péče. Odtud byli vězni převáženi do tranzitního tábora Westerbork na severovýchodě Nizozemska. Ten sloužil jako hlavní přestupní místo pro deportace nizozemských Židů do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Foto: Bogaerts, Rob / Anefo / Wikimedia Commons / volná licence

Tranzitní tábor Westerbork

Mnoho lidí následně skončilo v Osvětimi nebo Sobiboru. Jen část deportovaných se dočkala konce války. Ne každý člověk zatčený Henneickeho kolonou zahynul. Někteří deportaci přežili. Pro tisíce dalších však zatčení znamenalo smrt. Manželé, kteří se už nesetkali. Rodiče, kteří přišli o děti. Děti, které ztratily své rodiče. Lidé, kteří ještě ráno věřili, že jejich úkryt zůstane neodhalen.

Z pronásledování výnosný obchod

Činnost Henneickeho kolony nelze oddělit od širšího systému konfiskace židovského majetku v Nizozemsku. Nacisté totiž neusilovali pouze o odstranění židovského obyvatelstva. Chtěli také získat jeho majetek. Byty, domy, nábytek, cennosti, peníze i osobní předměty se stávaly předmětem organizovaného rabování.

S tím souvisela také činnost banky Lippmann, Rosenthal & Co., kterou nacisté využívali k zabavování židovského majetku. Henneicke byl zapojen i do tohoto systému. Po deportaci rodiny často zůstal prázdný byt. Jeho vybavení mohlo být odvezeno, prodáno nebo jinak zkonfiskováno. Věci, které ještě nedávno patřily konkrétním lidem, se stávaly součástí majetkové kořisti okupantů a jejich spolupracovníků.

Pronásledování Židů tak mělo několik vzájemně propojených podob: odebrání občanských práv, zabavování majetku, vyhledávání ukrývajících se osob, zatýkání a následné deportace.

Konec Henneickeho kolony

Na podzim roku 1943 začala organizovaná činnost Henneickeho skupiny končit. Její hlavní období působení se uzavřelo v září 1943. Podle historických rekonstrukcí souviselo ukončení její činnosti mimo jiné s přesvědčením německých okupačních úřadů, že Amsterdam byl z velké části zbaven židovského obyvatelstva. Roli hrála také nespokojenost německých nadřízených s chováním a nedisciplinovaností některých členů skupiny.

To ovšem neznamenalo, že pronásledování Židů v Nizozemsku skončilo. Pokračovalo prostřednictvím dalších německých i nizozemských institucí a kolaborantských organizací. Samotný Henneicke zůstal naživu ještě více než rok.

Jeho činnost však nezůstala bez povšimnutí nizozemského protinacistického odboje. Henneicke byl známou postavou kolaborantského prostředí a jeho podíl na pronásledování Židů byl mimořádně krutý. Odboj se rozhodl zasáhnout.

Konec lovce lidí

Dne 8. prosince 1944 byl Wim Henneicke zastřelen v Amsterdamu. Bylo mu pouhých 35 let. Ráno opustil svůj domov na kole. Bydlel v domě na Linnaeusparkweg, který předtím patřil deportované židovské rodině. Když vyjel na ulici, byl napaden a zastřelen. Útok provedli členové nizozemského odboje. Zůstaly po něm oběti, zničené rodiny a dokumenty, které umožnily pozdějším generacím rekonstruovat rozsah jeho zločinů.

Příběh o lidské povaze

Ne každý, kdo se podílel na pronásledování, byl přesvědčeným ideologickým nacistou. Motivace se mohly lišit. Někdo jednal z antisemitismu, jiný z touhy po penězích, osobního prospěchu, kariérního postupu nebo ze strachu. U Henneickeho kolony je finanční motivace doložena mimořádně konkrétně. Existovaly sazby, potvrzení a evidence. Lidský život měl svou cenu vyjádřenou v nizozemských guldenech.

To však neznamená, že peníze byly jediným motivem všech jejích členů. Jejich činnost se odehrávala v prostředí nacistické ideologie, která Židy označovala za nepřátele a zbavovala je základních lidských práv. Právě propojení ideologie, osobního prospěchu a aktivní spolupráce s represivním aparátem umožnilo, aby se taková organizace stala účinným nástrojem pronásledování.

Jména, která nesmějí zmizet

Dnes patří Colonne Henneicke k temným kapitolám nizozemských dějin okupace. Historici se k jejímu působení vracejí také proto, že se zachovaly dokumenty, které umožňují rekonstruovat jednotlivá zatčení, finanční odměny i osudy některých obětí.

Významnou práci v této oblasti odvedl nizozemský historik a novinář Ad van Liempt, který v roce 2002 vydal knihu Kopgeld: Nederlandse premiejagers op zoek naar Joden. Zabýval se v ní právě nizozemskými lovci Židů a jejich činností během okupace. Kniha vychází z archivních dokumentů a poválečných vyšetřovacích materiálů.

Případ Henneickeho kolony připomíná také Joods Monument, digitální památník věnovaný nizozemským obětem holokaustu. Jeho historické záznamy uvádějí, že skupina během necelých sedmi měsíců dopadla přibližně 8 500 ukrývajících se Židů.

Zdroje:

https://www.joodsmonument.nl/en/page/603/kolonne-henneicke?utm_

https://nos.nl/bevrijdingsjaar/bericht/2313791?utm

https://archief.ntr.nl/deoorlog/page/mappen/783042/Colonne-Henneicke.html?utm_

https://www.amsterdam.nl/stadsarchief/canon/windows/39/?utm_source

https://academic.oup.com/ehr/article-abstract/CXXI/494/1562/389360?utm_source=chatgpt.com).

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz