Článek
Tajný křest v Nikomédii
Píše se rok 285 našeho letopočtu a město Nikomédie (dnešní turecký İzmit) tepe životem jako jedno z nejdůležitějších center Římské říše. Právě zde si císař Dioklecián buduje své sídlo, ze kterého hodlá vrátit impériu jeho zašlou slávu. Vzduch v ulicích je však protkán napětím. Tradiční pohanské náboženství čelí tichému, ale nebezpečně se šířícímu hnutí – křesťanství.
Do této pohnuté doby se v rodině bohatého a vlivného měšťana Africana rodí dcera Juliána. Africanus je skalní pohan, loajální k císaři i starým bohům. Malá Juliána má vše, co si dívka z vyšší společnosti může přát: přepych, vzdělání i zajištěnou budoucnost. V soukromí však pociťuje prázdnotu.
Prostřednictvím tajné sítě neoficiálních křesťanských obcí se dostává k evangelnímu učení. V noci, daleko od očí svého otce, přijímá svatý křest. V prostředí, kde je křesťanství postupně stavěno mimo zákon, tím podepisuje svůj vlastní ortel.
Sňatek jako politický obchod
Když bylo Juliáně pouhých devět let, spředl její otec plán na definitivní upevnění rodinného statusu. Zasnoubil ji s Eleusiem, významným římským patricijem a senátorem s oslnivou kariérou. V římském světě nebyly dětské zásnuby ničím neobvyklým; šlo o čistý politický a majetkový kalkul.
Eleusius představoval typického představitele římské elity. Byl ctižádostivý, chladný a loajální k systému. Uctíval tradiční římský pantheon nikoliv z náboženského zápalu, ale z povinnosti ke státu. Vstoupil do vysoké státní správy a mířil na post nejvyššího správce města.
Juliána dospívala v domě, kde se neustále mluvilo o její nadcházející svatbě. Zatímco se učila etiketě římských matrón, ve svém srdci nosila zcela jiný svět. Věděla, že po svatbě bude jako manželka vysoce postaveného úředníka nucena předsedat veřejným pohanským obřadům. Konflikt dvou světů byl nevyhnutelný.
Ultimátum na prahu dospělosti
V roce 303 dosáhla Juliána osmnácti let. Přípravy na velkolepou svatbu byly v plném proudu. Eleusius stoupal po žebříčku moci a svatba s krásnou a bohatou dcerou Africana měla být korunovací jeho společenského vzestupu.
V tom okamžiku však mladičká Juliána učinila krok, který šokoval celou nikomédskou aristokracii. Předstoupila před svého snoubence a postavila ho před nekompromisní podmínku:
„Stanu se tvou ženou jedině v případě, že přijmeš křesťanskou víru. Pokud odmítneš, nebude žádná svatba.“
Pro Eleusia to byla katastrofa. Přijmout křesťanství v době, kdy císař Dioklecián rozpoutal nejkrvavější pronásledování v dějinách říše, by znamenalo politickou i fyzickou sebevraždu. Eleusius se ji snažil přemluvit, vyhrožoval i prosil. Juliána však pevně trvala na svém.
Zrada vlastního otce
Když se o dceřině neposlušnosti dozvěděl její otec Africanus, padl na něj bezmezný hněv a strach. Nejprve se dceru pokusil zlomit dobrým slovem, poté přišly na řadu výhrůžky a nakonec fyzické násilí.
Podle dochovaných pramenů dal Africanus svou dceru zbičovat a zavřít do temné komory bez jídla a vody. Když viděl, že ani mučení neobměkčí její odhodlání, učinil nemyslitelné. Aby očistil své jméno před úřady, předal vlastní dceru soudnímu tribunálu.
Ironií osudu byl v té době čerstvě jmenovaným soudcem a prefektem Nikomédie právě Eleusius – zhrzený snoubenec. Z plánované svatby se tak ze dne na den stal monstrproces, v němž měl bývalý ženich rozhodovat o životě a smrti své snoubenky.
Temná noc v žaláři a legenda o démonu
Juliána byla uvržena do nejhlubšího městského žaláře. Právě zde se odehrává nejslavnější kapitola její legendy, která inspirovala středověké umění po celá staletí.
V nočním chladu cely se dívce zjevila bytost oděná ve světle, která se vydávala za Božího posla. Tento „anděl“ ji přemlouval, aby se naoko podrobila Eleusiovi, protože Bůh pochopí její těžkou situaci a odpustí jí.
Juliána se však nenechala oklamat přetvářkou. Ponořila se do hluboké modlitby. Podle hagiografického vyprávění prohlédla ďábelskou lest, přízrak odhalila a duchovním zápasem ho doslova spoutala v řetězech.
Mučednický tribunál a zjitřené emoce
Druhý den ráno byla Juliána vyvedena na veřejné prostranství před soudní stolici prefekta Eleusia. Římské soudy měly jasný cíl: přimět obviněné k odpadlictví od křesťanství skrze veřejné ponížení a krutost.
Eleusius nařídil sérii brutálních mučicích praktik.Tělo mladé dívky bylo drásáno řemeny s olověnými kuličkami. Byla zavěšena za vlasy a vystavena žáru pochodní. Také ji ponořili do kotle s roztaveným olovem a olejem.
Přes nepředstavitelné utrpení si Juliána zachovala neobvyklý klid a vnitřní sílu. Legenda praví, že její vytrvalost a zázračné přežití mnohých tortur šokovalo přihlížející dav. Desítky diváků na místě odmítly dále uctívat římské bůžky a veřejně se přihlásily ke křesťanství.
Plastika svaté Juliány (cca z roku 1770) vyfotografovaná v jezuitském kostele v Heidelbergu
Katův meč a masová poprava
Zhrzený a frustrovaný Eleusius pochopil, že veřejné mučení nefunguje jako odstrašující příklad, ale naopak způsobuje masové konverze obyvatelstva. Rozhodl se proto proces rychle ukončit. Vynesl konečný rozsudek: smrt sťetím mečem.
Dne 16. února roku 304 (či 305) byla Juliána vyvedena za hranice města na popraviště, kde ji popravili ve věku pouhých devatenácti let.
Spolu s ní byly téhož dne popraveny stovky dalších lidí, kteří se inspirovali její odvahou. Její mučednická smrt se stala symbolem odporu proti Diokleciánovu teroru.
Putování relikvií z Turecka až do srdce Neapole
Smrtí svaté Juliány její příběh neskončil. Po milostivém ediktu císaře Konstantina (313 n. l.), který zrovnoprávnil křesťanství, se její hrob stal vyhledávaným poutním místem. Vzhledem k politickým turbulencím v Malé Asii však byly její ostatky brzy přeneseny.
Ušlechtilá matrona Sefonia převezla tělo svaté Juliány po moři do Itálie. Prvním místem jejího odpočinku se stalo starobylé město Cumae v Kampánii. O jejím silném kultu na tomto místě se ve 6. století uznale zmínil i papež Řehoř Veliký.
Když bylo město Cumae v roce 1207 zničeno válkami, byly relikvie slavnostně přemístěny do katedrály v Neapoli, kde jsou uloženy dodnes.
Dívka, která vede démona na řetězu
Svatá Juliána zaujímá v křesťanském umění naprosto unikátní postavení. Zatímco většina světic bývá zobrazována v pózách pokory s lilií či knížkou, Juliána je v ikonografii vyobrazena jako neohrožená bojovnice. Postava dívky drží na řetězu spoutaného okřídleného ďábla, drakovitého tvora či příšeru, na kterou šlape.
Svatá Juliána šlape na příšeru - draka
Díky svému příběhu se stala patronkou rodících žen, těhotných matek a ochrannou světicí proti infekčním nemocem, vysokým horečkám a nákazám.
Ozvěny v české kotlině
Ačkoliv svatá Juliána žila tisíce kilometrů daleko v dnešním Turecku, její kult zapustil kořeny i v české krajině. Nejlepším důkazem je malebná oblast nedaleko Prahy, v těsné blízkosti hradu Okoř.
Mezi obcemi Horoměřice, Přední Kopanina a Tuchoměřice se nachází významné lesní rozcestí nazvané U Svaté Juliány. V barokní době zde stávala socha této světice a místo patřilo k oblíbeným zastávkám poutníků.
Příběh mladé dívky z Nikomédie tak dodnes rezonuje i u nás jako připomínka nezlomné lidské vůle a věrnosti vlastnímu svědomí.
Zdroje:
https://catholica.cz/?id=743&hl=cs-CZ
https://www.newadvent.org/cathen/08555a.htm?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/Juliana_of_Nicomedia?hl=cs-CZ
https://ewtnmission.com/dailysaint/st-juliana/?hl=cs-CZ
https://rod-cackych.webnode.cz/products/sv-juliana/?hl=cs-CZ
https://youtu.be/TjjaAXB2vvM?si=gk-4Axeh3aPYmBUg
