Článek
Ještě v sedmdesáti při natáčení filmu Vratné lahve sjížděl na kole strmý kopec, což obdivoval i jeho syn Jan, režisér. Oblíbený snímek přitom ani nemusel vzniknout. Zdeněk Svěrák dal scénář synovi, ale tomu se vůbec nelíbil a oznámil mu, že ho točit nebude. „Mně je strašně líto, když vidím, co tam všechno je, že to nepřijde na svět. Když je zaděláno na srandu a nevykvete, tak je to hřích. Je to prostě škoda,“ sděloval smutně Zdeněk Svěrák v dokumentu Tatínek. Nakonec, jak víme, vše dobře dopadlo a film se realizoval s velkým úspěchem. Pan Svěrák starší ale musel scénář několikrát přepsat podle připomínek režiséra.
Mám pocit, že zhruba od padesátky vypadá pan Svěrák pořád stejně. Nedávno jsem ho viděl povídat si s Martinem Veselovským a žasl jsem, jak mu to pálí. Fit je možná i proto, že když má srdce zjihlé a když má potíže, pomáhá mu dělání. Bez divadla nedokáže být a nejraději by prý odešel přímo na jevišti.
Redaktor Veselovský se ho trochu kostrbatě ptal, jestli vždycky chtěl dělat „pouze“ humor a jestli se nechtěl věnovat i něčemu vážnějšímu. Jako by vážné věci byly automaticky hodnotnější a hlubší a humor byl cosi druhořadého a povrchního. Pan Svěrák děl, že ne, a že vždycky chtěl dělat legraci, protože ošklivých věcí je na světě dost. S tímto jeho tvrzením ale ne tak úplně souhlasím. Domnívám se, že třeba takový Kolja nebo Tmavomodrý svět do škatulky humoru nepatří, byť je i v těchto filmech sranda přítomna… jinak by to ani nebyl Zdeněk Svěrák. Určitě v nich ale nejde primárně o veselí. A ve své textařské tvorbě se pan Svěrák také zabývá vážnými tématy, například je autorem textu písně Holubí dům, kterou nazpíval Jiří Schelinger a která se často hraje na pohřbech.
Když jsme u Tmavomodrého světa, ten Češi v roce 2001 vyslali do souboje o Oscara, ale americká filmová akademie jej nevybrala ani do nominací, což Zdeněk Svěrák velmi těžce nesl, neboť scénář vznikal na mnoho verzí a hodně se s ním nadřel. Tehdy byl tak naštvaný, že dokonce vyrazil do kasina, což k němu vůbec nesedí. Syn Jan se k rozhodnutí amerických akademiků vyjádřil v tom smyslu, že „těm Američanům už nepomůže vůbec nic“. Byla to ale i obrovská smůla. Bezesporu kvalitní válečný velkofilm o československých letcích v Británii, který měl silný příběh a na naše poměry astronomický rozpočet, totiž vstoupil do klání o Oscara v tom samém ročníku jako válečné drama Pearl Harbor.
V roce 1992 jsme byli se školou na dvoudenním výletě v Praze a navštívili jsme i Divadlo Járy Cimrmana. Lístky jsme měli sehnané dlouho dopředu a navíc ještě přes nějakou „tlačenku“, protože každé představení Cimrmanů bylo záhy beznadějně vyprodané - na rozdíl od knihy inspektora Trachty „Zbytečné otázky v kriminalistice“, kterou nečetl dokonce ani policejní praktikant Hlaváček, i když je všude k dostání.
Postávali jsme před divadlem a čekali, až otevřou, když v tom vedle nás pomalým krokem kráčel Zdeněk Svěrák s aktovkou. Nešel nějakým zadním vchodem pro herce a VIP, ale normálně prošel okolo diváků, jako by byl nějaký údržbář jdoucí do divadla spravit prasklé potrubí. Všichni jsme ho obdivně zdravili a on nám s úsměvem pokynul a řekl: „Vítejte“. Opravdové hvězdy si na nic nehrají, to je známá věc, z pana Svěráka jsem cítil klid a laskavost. Hra Dobytí severního pólu patří k mým nejoblíbenějším a náš řehot tehdy nebral konce.
Bez Zdeňka Svěráka a jeho party by byl zlatý fond českého humoru poloviční. Nápady cimrmanovského střihu se podle mě v našem prostředí výrazně vymykají. Ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný například figuruje průmyslový básník Jelínek. Už jenom to slovní spojení „průmyslový básník“ vyvolává úsměv. Kam na ty fóry ten Zdeněk a spol. chodí?
Desítky hlášek z tvorby autorů Svěrákova okruhu zlidověly. Připadá mi, že není citovanějších humoristů než jich. Nemine týden dva, abych na nějakou populární repliku nenatrefil, nebo aby se mi alespoň nevybavila. Jdu třeba na půdu a v duchu si s paní Jechovou říkám: „To je ale půdička…“ Nebo přijde návštěva a vy máte automaticky chuť se jí zeptat: „Dáte si dobrou brazilskou kávu?“ Ty hlášky jsou mezi lidmi tak rozšířené, že to někdy až leze na nervy.
Abych nebyl k panu Svěrákovi jen nekriticky obdivný, příliš mě nenadchla jeho kniha Po strništi bos. Přečetl jsem jen kousek a odložil jsem ji. Jsou to takové vcelku obyčejné střípky z dětství autora a troufám si tvrdit, že kdyby se nejednalo o autobiografické příběhy žijící legendy, ty mikropříhody, které snad ani nelze nazvat povídkami, by širší publikum nijak extra neoslnily. Pro pana Zdeňka ty vzpomínky jistě znamenají mnoho, mají v jeho očích svou poetiku i půvab, já je však neshledal nijak zvlášť poutavými.
Kulaté jubileum je příležitostí bilancovat, ale i poděkovat. Zdeněk Svěrák významně ovlivnil české divadlo, film, hudbu i literaturu. Jeho dílo žije v hláškách, písních i příbězích. Svěrákův přínos české kultuře je mimořádný a nezpochybnitelný. Nadcházející devadesátiny velkého umělce jsou svátkem všech, kdo vyrostli na Svěrákově humoru a lidskosti.
Narodil se v Praze symbolicky na Den učitelů, v dětství se chtěl stát řidičem pekařského auta, posléze prezidentem nebo průvodčím. Vystudoval český jazyk a literaturu na Vysoké škole pedagogické. Krátce působil jako kantor, brzy však jeho kroky zamířily k rozhlasu, psaní a divadlu. Osudovým se mu stalo setkání s Ladislavem Smoljakem, s nímž vytvořil legendární autorskou dvojici. Pan Smoljak již mezi námi bohužel není, stejně jako někteří další členové Divadla Járy Cimrmana.
Ve hře Posel z Liptákova se objevuje postava smrťáka, který říká: „A přijde novej, mladej, ale to bude sekáč, pánové, ne jako já, ten se nezakecá.“
Vážený pane Svěráku, děkuji Vám za to, že mi dáváte spoustu radosti, smíchu a pohlazení po duši, a přeji Vám, aby se ten novej a mladej ještě hodně dlouho neobjevil a aby se ten starej zakecával co nejvíc.
Zdroje:
