Článek
Výrok místopředsedy vlády Karla Havlíčka, že „skončí všichni politruci“ ve státních firmách, není jen expresivní politická zkratka. Dotýká se samotného způsobu, jakým je v Česku posledních třicet let vykonávána moc nad klíčovými podniky a institucemi.
Státní firmy nejsou okrajovou záležitostí. Jde o strategické organizace s miliardovými rozpočty, přímým vlivem na energetiku, dopravu či infrastrukturu. Jakákoli změna jejich personálního řízení má dopad nejen politický, ale i ekonomický a institucionální.
Tak o co tady sakra asi jde?
Karel Havlíček v rozhovoru pro Newstream uvedl, že jeho cílem je „vyházet politické nominanty“ ze státních firem a ukončit éru takzvaných politruků. Současně mluví o nutnosti změnit zákon o státní službě a zeštíhlit státní aparát.
V textu zaznívá, že se nemá jednat o plošný útok na odborníky, ale o odstranění osob dosazených na základě politické příslušnosti. Konkrétní jména ani firmy v článku uvedeny nejsou, výrok má obecnou platnost.
V širším kontextu lze Havlíčkovo vyjádření číst jako snahu předefinovat legitimitu moci ve státních firmách. Nejde o otázku, zda má stát své podniky řídit – to je samozřejmé – ale jakým způsobem a s jakými pojistkami.
Od 90. let se v Česku ustálil model, kdy politická reprezentace uplatňuje vliv prostřednictvím dozorčích rad, správních rad a vrcholového managementu. Tento model přežil pravicové i levicové vlády. Havlíček jej nenabourává v principu, pouze jej rétoricky delegitimizuje a připravuje půdu pro jinou personální konfiguraci.
Použití slova „politruk“ není náhodné. V českém historickém vědomí evokuje období po roce 1948, kdy politická loajalita převážila nad odborností. Právě tato asociace dodává výroku emocionální sílu – a zároveň zakrývá fakt, že politický vliv ze státních firem nezmizí, pouze se přeskupí.
Konkrétní implikace pro státní firmy
U strategických podniků, jako je ČEZ, Správa železnic nebo státní dopravní podniky, by takový přístup znamenal několik věcí.
Zaprvé, výměnu dozorčích rad. Nezávisle na tom, kdo je nominován, zůstane klíčové, kdo definuje kritéria „odbornosti“. Bez transparentního výběru hrozí, že se politická nominace pouze přejmenuje.
Zadruhé, oslabení institucionální paměti. Náhlé personální řezy v řídicích strukturách často vedou ke ztrátě know-how, zejména u firem s dlouhými investičními cykly, jako je energetika nebo železnice.
Zatřetí, posílení centralizace moci. Pokud se odstranění „politruků“ neprovede systémově, ale selektivně, může výsledkem být silnější vliv úzkého rozhodovacího centra místo skutečné depolitizace.
Jasně že to mohu vnímat i jinak…
Zastánci Havlíčkova přístupu mohou namítat, že jakákoli redukce politických funkcí je krok správným směrem. Česká veřejná správa je dlouhodobě kritizována za přebujelost a nejasné kompetence, a tlak na efektivitu je legitimní.
Tento pohled ale stojí na předpokladu, že existuje jasná hranice mezi „politickým“ a „odborným“. Praxe posledních dekád ukazuje, že tato hranice je v prostředí státních firem často neostrá a snadno zneužitelná.
Takže co by z toho mohlo vyplývat?
Pokud by Havlíčkova slova byla přetavena do konkrétní legislativy bez jasných pravidel výběru a kontroly, nelze vyloučit opakování známého scénáře: personální výměna bez změny systému.
Skutečná depolitizace by vyžadovala otevřené konkurzy, pevně definované kvalifikační požadavky a dlouhodobou ochranu managementu před politickými cykly. O tom však zatím řeč nebyla.
Výrok o „konci politruků“ působí jako radikální gesto, ve skutečnosti ale zapadá do dlouhé tradice české politiky, která slibuje očistu státu prostřednictvím personálních změn. Historie posledních 70 let ukazuje, že bez institucionálních pojistek se moc pouze přesouvá, nikoli omezuje.
Otázka proto nezní, kdo bude vyhozen, ale podle jakých pravidel budou vybráni ti, kteří zůstanou.
