Článek
Když stát sahá na majetek, nejde o detaily, ale o pravidla hry
Myšlenka, že stát konečně „zatne tipec“ těm, kdo zbohatli podezřelým způsobem, je politicky vděčná. Ve společnosti unavené z korupčních kauz a beztrestnosti silných funguje spolehlivě. Problém je, že právní stát se neřídí pocitem zadostiučinění, ale pravidly.
Jakmile se začne mluvit o konfiskaci majetku mimo standardní soudní proces, nejde o technickou úpravu zákona. Jde o posun hranice státní moci. A ten je v demokracii vždy citlivý – právě proto, že se netýká jen „těch špatných“, ale všech.
Vláda otevřela dveře: návrh zákona má psát úřad, ne soud
Faktický základ je poměrně jednoduchý. Vláda pověřila ředitele Finančního analytického úřadu, aby připravil návrh zákona umožňující konfiskaci majetku. Zatím bez jasného harmonogramu, bez paragrafového znění a bez popisu procesních pojistek.
To, co znepokojuje právní odborníky, není samotná ambice postihovat nelegální majetek. Ale způsob, jakým se o ní mluví. Pokud by o odebrání majetku měl rozhodovat správní orgán na základě administrativního procesu, dostáváme se do přímého střetu s ústavním pořádkem.
Listina základních práv a svobod zná vyvlastnění pouze za náhradu. Konfiskaci bez náhrady připouští jen v trestním řízení, tedy po rozhodnutí nezávislého soudu. Jakýkoli pokus tuto logiku obejít vytváří precedent, který je z právního hlediska extrémně problematický.
Tvrdá ruka státu: politicky vděčná, právně výbušná
Vládní rétorika staví na rychlosti a akčnosti. Jenže v právu platí staré pravidlo: čím rychlejší řešení, tím větší riziko chyb. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že konfiskace bez silné soudní kontroly končí buď u ústavních soudů, nebo u mezinárodních tribunálů.
Německo je v tomto ohledu poučné. Spolkový ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že i v boji se závažnou kriminalitou musí stát respektovat dělbu moci a procesní práva. Je to pomalejší, méně efektní na tiskových konferencích, ale dlouhodobě stabilní.
Polsko naopak ukazuje opačný extrém: posilování exekutivy na úkor justice, rychlé zásahy, dlouhé právní spory a trvalé konflikty s evropskými institucemi. Výsledek? Eroze důvěry v právní prostředí a reputační problém, který se táhne roky.
Krátkodobý politický zisk, dlouhodobé systémové riziko
Ekonomická rovina debaty zůstává v pozadí, ale je klíčová. Jakmile stát naznačí, že ochrana vlastnických práv může být relativní, trh to započítá do ceny rizika. Nezáleží na tom, zda se zákon skutečně použije masově. Stačí, že vznikne nejistota.
Banky zpřísní financování, firmy zvednou náklady na compliance, investoři budou opatrnější. Nejcitlivější jsou kapitálově náročné a regulované obory: finance, energetika, infrastruktura, developerské projekty. Tam už samotná možnost administrativního zásahu znamená vyšší náklady a pomalejší rozhodování.
Často zaznívá argument, že „Evropa to chce“. Ano, Evropská unie posiluje nástroje pro zajišťování a konfiskaci majetku. Ale vždy se soudem jako pojistkou. Zkratka přes exekutivu by neznamenala harmonizaci s EU, ale spíš pozvánku k řízení před Evropský soud pro lidská práva nebo Soudní dvůr Evropské unie.
A tyto spory nebývají levné. Účet za ně obvykle nekončí u politiků, kteří zákon prosadili, ale u daňových poplatníků.
Právní stát se nepozná podle hesel, ale podle brzd
Celý záměr zatím působí spíš jako politický signál než promyšlená legislativa. Tvrdá slova, málo detailů, silná emoce. Pokud návrh projde, vláda se pochlubí rozhodností. Pokud padne, vina se snadno přenese na soudy.
Jenže právo není marketingový nástroj. Buď platí pro všechny, nebo se z něj stává selektivní zbraň. A precedenty vytvořené „v dobré víře“ mají nepříjemnou vlastnost: zůstávají, i když se změní politické okolnosti.
Dnes se mluví o oligarších a sankcionovaných osobách. Zítra to může být kdokoli, kdo se ocitne na špatném seznamu. A přesně proto by měli čtenáři zbystřit – největší riziko tohoto návrhu není v tom, koho má postihnout, ale v tom, co legitimizuje.
Zdroje
