Článek
Česká politika dnes nabízí zvláštní typ „úlev“: pár stovek měsíčně navíc, výměnou za dlouhodobou ztrátu jistoty. Pro drobného živnostníka před důchodem to není pomoc, ale past. A právě tato logika – krátkodobý politický efekt bez odpovědnosti za důsledky – je symptomem hlubšího problému českého systému.
Mnohé kroky, které by v jiných evropských zemích vyvolaly okamžitou politickou reakci, u nás projdou bez následků. Ne proto, že by byly bezchybné, ale proto, že jsme si postupně snížili nároky. Kořeny tohoto stavu sahají do devadesátých let, kdy se ustavil model rychlé akumulace majetku, slabé kontroly a tiché tolerance střetu zájmů. Tento model nikdy nezmizel – jen se přizpůsobil nové době a dnes znovu určuje, kdo má v této zemi skutečnou moc.
Oligarchický model bez pojmenování
Vláda vedená Andrejem Babišem není historickou výjimkou, ale pokračováním této trajektorie. Propojení byznysu, státu a dříve i médií se zde neřeší jako strukturální problém, nýbrž jako osobní spor o charakter jednotlivce.
Tím se však zamlžuje podstata: systém, v němž jeden mocenský okruh kumuluje ekonomický vliv, politické rozhodování i schopnost ovlivňovat veřejnou debatu, přestává fungovat jako liberální demokracie. Ne skokem, ale pomalou erozí.
Peníze, které zůstávají bez odpovědi
Otázka původu majetku není morálním soudem. Je to základní předpoklad důvěry. U politiků odpovědných za veřejné finance dvojnásob.
V případě Aleny Schillerové se v posledních letech opakovaně objevovaly mediální otázky týkající se rodinných finančních toků, jejich struktury a načasování. Nešlo o obvinění z trestné činnosti, ale o legitimní dotazy, které by v řadě evropských zemí vyvolaly okamžitou politickou reakci.
V českém prostředí však převládl jiný přístup: pokud není prokázán trestný čin, považuje se věc za uzavřenou. Politická odpovědnost se tak smrskla na trestní minimum – a systém se zbavil etického rozměru.
Jak „úleva“ vypadá zdola
Dopady této politiky se nejlépe ukazují mimo tiskové konference. U lidí, kteří nemají poradce ani rezervy.
Jeden z drobných živnostníků, téměř šedesátiletý, celý život pracující sám na sebe, popisuje současné „úlevy“ bez iluzí. Dočasné snížení záloh mu dnes ušetří několik stovek měsíčně. Na první pohled pomoc. Ve skutečnosti past.
Nižší odvody dnes znamenají výrazně nižší důchod už za pár let. V horizontu, který není abstraktní, ale bezprostřední. Krátkodobá almužna výměnou za dlouhodobou nejistotu. Stejně vnímá i rétoriku „boje s prací na černo“ – jako tlak mířící hlavně na malé a snadno postižitelné, zatímco velcí hráči mají kapacitu se bránit.
Takto se nevytváří partnerství se státem, ale závislost.
Moc bez tváře
Dalším rysem současného uspořádání je technokratická koncentrace vlivu. Karel Havlíček zosobňuje typ aktéra s mimořádným dosahem na strategická rozhodnutí státu, aniž by byl vystaven jasně vymezené politické odpovědnosti.
Nejde o osobní selhání. Jde o model, v němž se moc rozptyluje mezi role a funkce tak, že ji nelze efektivně kontrolovat. Právě tento typ moci je nejméně viditelný – a nejodolnější.
Jak by to „faulovalo“ jinde v Evropě
V zavedených demokraciích západní Evropy platí jiné standardy. V Německu by vedla ztráta důvěry k rezignacím i bez soudního verdiktu. V Rakousku by samotná podezření z nepřiměřených vazeb spustila politické důsledky vedoucí až k pádu vlády. Ve Francii je standardem odstoupení ve chvíli, kdy politik nedokáže přesvědčivě vysvětlit své finanční či institucionální vazby.
Nejde o přísnější zákony. Jde o přísnější chápání politického faulu. Faul se neposuzuje jen podle úmyslu, ale podle dopadu na důvěru ve hru samotnou.
V Česku se naproti tomu vytvořil obranný reflex: dokud není pravomocný rozsudek, je kritika označována za kampaň.
Protiargument: „Všechno je legální a voliči rozhodli“
Tento argument je formálně správný – ale demokraticky nedostatečný. Volby nejsou bianko šek. Nerozhodují o jednotlivých střetech zájmů ani o každodenní kvalitě výkonu moci. Demokracie není jednorázový akt, ale trvalý proces kontroly a odpovědnosti.
Co by se muselo změnit
Pokud má Česko tento kruh přerušit, nestačí výměna jmen. Je nutná změna pravidel hry. Zákon o střetu zájmů musí znovu získat smysl – nejen formálně, ale reálně. Nestačí deklarace a svěřenské fondy, pokud politický aktér dál profituje z ekonomického impéria provázaného se státem.
Zásadní roli musí hrát Nejvyšší kontrolní úřad s rozšířeným mandátem sledovat systémové střety zájmů, dotační vazby a dlouhodobé toky veřejných peněz. Bez selektivního výběru případů a bez politického tlaku.
Stejně nutné je posílit parlamentní dohled nad kumulací funkcí a vlivu. Čím větší moc, tím tvrdší kontrola. To není trest, ale základní hygienické pravidlo demokracie.
A konečně – je nutná změna politické kultury. Nepovažovat zákonné minimum za maximum. Nečekat na soudy tam, kde selhala důvěra. Demokracie totiž neumírá porušením zákona. Umírá tím, že se zákon stane stropem, nikoli podlahou.
Neuzavřený účet
Česko po roce 1989 nikdy důsledně neoddělilo ekonomickou sílu od politického rozhodování. Místo toho si zvyklo na stav, kdy se střet zájmů relativizuje a odpovědnost zpochybňuje.
Nejde o to, kdo odkud pochází.
Jde o to, komu je kdo odpovědný.
A zda existuje systém, který tuto odpovědnost dokáže vynutit.
Dokud se tato otázka nebude brát vážně, budou se devadesátá léta vracet. Ne jako nostalgie, ale jako neuzavřený účet.
