30 operací bez anestezie: Za úspěchy gynekologie stojí utrpení černých otrokyň

Na jedné straně stojí J. Marion Sims, muž, který si vysloužil titul „otec moderní gynekologie“ a jehož jméno bylo kdysi vytesáno do kamene a oslavováno. Na druhé straně stojí Anarcha Westcott, zotročená žena, jejíž tělo se stalo nepovolenou laboratoří pro Simsův triumf.

Příběh Anarchy začíná tragicky, jako příběh mnoha jiných zotročených žen. Po neobvykle dlouhém a bolestivém porodu, který trval několik dní, utrpěla zranění, které bylo v té době považováno za nevyhnutelný a neodvratný ortel: vesikovaginální a rektovaginální píštěl (fistula). Tlak hlavičky plodu během dlouhého porodu přerušil krevní oběh v okolních tkáních. Následovala nekróza a vznik nechtěného spojení mezi močovým měchýřem, pochvou a konečníkem. Výsledek? Trvalá, nekontrolovatelná inkontinence moči a stolice.

Tato zranění nebyla jen nepohodlná. Znamenala chronickou bolest, neustálé infekce, záněty a sociální ostrakizaci. Zotročené ženy s takovým stavem byly často izolovány, protože nebyly schopny vykonávat těžkou práci, a byly tak pro své otrokáře „užitkovou ztrátou“.

Majitelé dívek Anarchy, Betsy a Lucy, nebyli vedeni soucitem k utrpení svých žen. Jejich motivací byla ekonomická ztráta. Když se zranění nehojila, obrátili se na lékaře, který se právě v oblasti Montgomery v Alabamě začal prosazovat: J. Marion Simse.

J. Marion Sims byl prototypem ambiciózního lékaře 19. století. Poháněn touhou po lékařském pokroku a osobní slávě, hledal způsob, jak tuto zničující komplikaci porodu vyléčit. V roce 1844, s nápadem na novou metodu operace, si po dobu léčby pronajal tři zotročené ženy od jejich majitelů. Tímto krokem získal úplnou kontrolu nad jejich těly.

Sims nevěřil, že by Anarcha, Betsy a Lucy mohly zákrok odmítnout. Právo na odmítnutí experimentu pro ně neexistovalo, protože v očích tehdejšího práva a společnosti nebyly plnohodnotnými osobami, ale majetkem.

Nejprve přišla na řadu Lucy. Její operace přihlížel dav bílých lékařů, kteří se chtěli dívat. Byla svlečená a připoutaná. Lékaři se obávali anesteziologických rizik a navíc panoval rozšířený, zvrácený názor, že černošská kůže vnímá bolest jinak než ta bílá. Lucy byla při vědomí po celou dobu operace, která skončila po hodině neúspěchem a následnou, nesmírně bolestivou infekcí. Poté přišla Betsy. Opakoval se stejný scénář: připoutaná, bez anestezie. Opět neúspěch.

A konečně Anarcha. Ta byla k Simsovi přivezena jako mladá žena, popisovaná v jeho memoárech jako „malé mulatko“. Byla mu svěřena po třech dnech nesnadného porodu. Po neúspěších s Lucy a Betsy nastoupil cyklus pokusů který se táhl pět let!

Sims provedl neuvěřitelných 30 experimentálních operací. Anarcha během nich dostávala opium jako analgetikum (lék proti bolesti), což bylo pro danou dobu standardní, ale v kontrastu s tím bílé ženy v jeho pozdější praxi (v New Yorku) již měly přístup k plné anestezii, jako byl éter nebo chloroform. Sims se pro experimenty rozhodl anestezi záměrně vynechat. Při každém zákroku byla Anarcha plně při vědomí, cítila každý tah skalpelu, šití a zavádění vlastních vynálezů. Vzhledem k jejímu zranění se musela podrobovat bolestivým kontrolám a neustálému tlaku na již poškozené tkáně. Způsob, jakým dokázala během těchto procedur setrvat v klidu, je dodnes zarážející. Až po třicáté operaci, využívaje všech nových nástrojů a technik, které za ty roky Sims vyvinul, se konečně podařilo píštěl zacelit.

Když Sims konečně uspěl, byl oslavován. V roce 1852 publikoval článek, ve kterém popsal svůj revoluční postup. Klíčový moment nastal v jeho propagaci. Ve svých publikacích nikdy nezmínil, že jeho pacienti byli zotročení. Ilustrace v lékařských časopisech ukazovaly Simse, jak operuje bílé ženy, které byly přikryté. Tento symbol úcty Anarcha, Betsy a Lucy nikdy nezažily. Nikde se nezmínil o tom, že se Anarcha, Betsy a Lucy staly zkušenými ošetřovatelkami a asistentkami, které se učily nejen na sobě, ale i o sebe navzájem pečovat po operacích.

Sims se po úspěchu přesunul na Sever, otevřel si nemocnici a jeho techniky se staly standardem. Anarcha, Betsy a Lucy se po pěti letech utrpení vrátily ke svým majitelům.

Po léta byla Anarcha v podstatě jen poznámkou pod čarou v Simsově autobiografii. Většina toho, co se o ní vědělo, pocházela z jeho tendenčních zápisků. Byla negramotná, a tak nemohla psát vlastní historii. Teprve v posledním desetiletí se situace začala měnit, zejména díky úsilí badatelů a umělců. Autor Hallman se stal posedlý odhalením pravé identity Anarchy. Jeho práce, která vyvrcholila knihou Say Anarcha: A Young Woman, a Devious Surgeon, and the Harrowing Birth of Modern Women’s Health, byla kritiky vyzdvihována za to, že konečně vykopal informace nezávislé na Simsových spisech. Hallman zjistil, že Anarcha se nejspíš nikdy nejmenovala Anarcha Westcott. Její poslední jméno bylo Jacksonová a na hrobu v sousedním hrabství s největší pravděpodobností leží pod jménem „Annacay Jackson“.

Hallmanovi se podařilo najít i přímé potomky Anarchy, čímž se její příběh stal živoucím odkazem, který se prolíná i s dnešními akademickými a společenskými osobnostmi (např. s prezidentkou Dillard University).

Změna vnímání Simse byla rychlá a hmatatelná. Socha J. Mariom Simse v Central Parku, stojící zde od 90. let 19. století, byla po protestech aktivistů (např. Black Youth Project 100) v roce 2018 konečně odstraněna na základě jednomyslného rozhodnutí městské komise.

Umělkyně Michelle Browder vedla kampaň, při níž sesbírala kovový odpad, aby vytvořila 15stopou památnou sochu pro Anarchu, Betsy a Lucy, Mothers of Gynecology Monument, vztyčenou v Montgomery v Alabamě.

Hardcore punková kapela War on Women vydala píseň „Anarcha“, která odsuzuje Simsův čin a uctívá památku všech zapomenutých žen, které trpěly pod nadvládou mužské medicíny.

Zatímco někteří historici se snaží Simse obhajovat jako „produkt své doby“, je zjevné, že jeho rozhodnutí neanestetizovat zotročené ženy nebylo jen technické, ale hluboce etické a rasové. Využíval společenský systém, který mu zaručoval moc nad životy a těly jiných. Lékaři jako Dr. Vanessa Northington Gamble zdůrazňují: „Tyto ženy byly majetkem. Tyto ženy nemohly dát souhlas.“ Jejich hodnota pro otrokáře spočívala v práci a reprodukci, nikoli v lékařském výzkumu.

Anarcha a její následovnice nebyly jen neochotnými subjekty, staly se nechtěnými průkopnicemi. Jejich bolest, jejich krev a jejich nezlomenost položily základy pro chirurgické techniky, které dnes zachraňují miliony žen po celém světě – bílých, černých, bohatých i chudých. Příběh Anarchy Jacksonové je připomínkou toho, že za každým revolučním objevem, za každým „úspěchem“ v medicíně, často stojí neviditelné, zneužité lidské tělo.

Zdroje: Wikipedia, USA Today, NPR, NY History