Nacistická atletka vyhrála zlatou medaily. Pak na ní prasklo, že je muž

V září roku 1938 krájel krajinu rychlík směřující z Vídně do Kolína nad Rýnem. Mezi cestujícími seděla nenápadná, elegantně oblečená žena v šedém kostýmku a tělových punčochách. Nikdo v kupé netušil, že se dívá na čerstvou mistryni Evropy a světovou rekordmanku ve skoku vysokém. Dora Ratjenová se vracela z vrcholu své sportovní kariéry, ale právě tato cesta se jí měla stát osudnou.

Klidnou jízdu narušila až pozornost vlakového průvodčího. Ten při kontrole jízdenek pojal podezření, že s esteticky vyhlížející dámou není něco v pořádku. Neunikly mu její nezvykle robustní, chlupaté ruce a rysy tváře, které se pod nánosem ženskosti zdály být až příliš maskulinní. Své pochybnosti o tom, že se ve vlaku pohybuje „muž převlečený za ženu“, okamžitě nahlásil policii.

Když souprava kolem poledne zastavila na nádraží v Magdeburku, na nástupišti už čekal detektiv Sömmering. Dora byla vyzvána, aby opustila vlak a prokázala svou totožnost. I když se nejprve oháněla oficiálními dokumenty a průkazem z mistrovství Evropy, pod tlakem hrozící lékařské prohlídky se nakonec zlomila. Přiznání, které v kanceláři vyšetřovatele padlo, šokovalo celé sportovní Německo: „Ano, jsem muž.“

Tímto okamžikem se definitivně uzavřela kapitola Dory Ratjenové, jejíž jméno bylo vzápětí vymazáno z rekordních listin a zlatá medaile musela být vrácena. Pro atletku, která se už od svých osmnácti let musela každý druhý den tajně holit, aby uchovala své tajemství, však bylo zatčení paradoxně vysvobozením. Začal neuvěřitelný příběh Heinricha, muže, kterého svět pět let oslavoval jako královnu výškařského sektoru.

Zmatek kolem identity Heinricha Ratjena nezačal na atletickém stadionu, ale už v okamžiku jeho prvního nadechnutí. Když se v listopadu 1918 v Erichshofu u Brém narodil do rodiny prostých venkovanů, porodní bába nejprve radostně zvolala na otce: „Heini, je to kluk!“ Jen o pět minut později se však do pokoje vrátila s opravou, která navždy změnila osud novorozence – prohlásila, že jde přece jen o děvče.

Tento tragický omyl nebyl způsoben zlou vůlí, ale vzácnou anatomickou anomálií, dnes známou jako intersexualita. Když bylo dítěti devět měsíců a kvůli nemoci jej prohlížel lékař, i on si všiml nejednoznačného utváření pohlavních orgánů. Místo odborné pomoci však rodičům, pro které byla sexualita absolutním tabu, podal jen lakonickou radu: „Nechte to být. Stejně s tím nic nenaděláte.“

Dora tak byla pokřtěna i vychovávána jako dívka a její dětství se odehrávalo v sukních a s copy. Už kolem desátého roku věku si však začala uvědomovat trpkou realitu. Její tělo se vyvíjelo jinak než u jejích tří sester a vnitřní instinkt jí napovídal, že není ženou. Přesto se nikdy neodvážila rodičů zeptat, proč musí nosit ženské šaty, když se cítí být mužem.

Tíživé tajemství provázel i narůstající pocit studu a osamělosti. Od osmnácti let se Dora musela každý druhý den tajně holit, aby na veřejnosti nevyšla najevo její mužská identita. Své trápení si v duchu vysvětlovala jako nezvratný osud „hermafrodita“ a útěk hledala v atletice, kde její fyzická síla a stavba těla paradoxně slibovaly úspěch a uznání, po kterém tolik toužila.

V polovině 30. let se Dora Ratjenová stala jednou z nejzářivějších nadějí německé atletiky. Její vysoká postava a silná odrazová noha ji předurčovaly k úspěchům v disciplíně skoku do výšky, v níž nacistický režim spatřoval ideální příležitost k demonstraci sportovní převahy. Na přelomových olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, které sledoval celý svět, skončila Dora těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě, čímž si upevnila pozici národní hrdinky.

Život v olympijské vesnici a na společných soustředěních však pro „atletku“ znamenal neustálý stres z prozrazení. Její tehdejší spolubydlící a týmová kolegyně Gretel Bergmannová později na Ratjenovou vzpomínala jako na mimořádně uzavřenou a podivínskou dívku. „Nikdy jsme ji neviděly nahou. Bylo nám divné, že je v sedmnácti letech tak strašně stydlivá, že se odmítá sprchovat s ostatními, ale nikoho z nás tehdy nenapadlo, že by to mohl být muž,“ popsala atmosféru v ženském týmu Bergmannová.

Sportovní vrchol přišel v září roku 1938 na mistrovství Evropy ve Vídni. Dora zde předvedla životní formu a s lehkostí vybojovala zlatou medaili. Její skok vysoký 1,70 metru znamenal nový světový rekord a definitivní potvrzení její nadvlády nad ženskou výškařskou elitou. V ten moment se zdálo, že její hvězda bude stoupat dál, a nacistické sportovní svazy ji oslavovaly jako symbol německé síly.

Tato sláva však měla jepičí život a trvala pouhých několik dní. Triumfální návrat z Vídně se v jediném okamžiku proměnil v celonárodní skandál. Jen pár desítek hodin po stanovení světového rekordu stačila jedna všímavá kontrola v rychlíku a pečlivý pohled detektiva v Magdeburku, aby se celý pracně budovaný obraz atletické šampionky zhroutil jako domeček z karet.

Příběh Heinricha Ratjena se po desetiletí stal živnou půdou pro nejrůznější konspirační teorie, které se snažily vysvětlit jeho přítomnost v ženské atletice jako součást temných nacistických plánů. V 50. letech 20. století přišel britský bulvární tisk s šokujícím tvrzením: nacisté měli Ratjena k převleku za ženu donutit násilím. Cílem mělo být nejen zvýšení počtu medailí pro Třetí říši, ale také úmyslné vyšachování talentované židovské atletky Gretel Bergmannové z olympijského týmu. Tuto dramatickou verzi událostí později v roce 2009 zpopularizoval i německý film Berlin 36.

Důkladné bádání historiků a zveřejnění autentických policejních protokolů deníkem Der Spiegel však vneslo do případu zcela jiné světlo. Dokumenty naznačují, že realita byla mnohem prostší a zároveň smutnější. Nešlo o promyšlené státní spiknutí, ale o hlubokou osobní tragédii člověka s vrozenou anomálií pohlaví. Nacističtí funkcionáři byli odhalením pravdy ve skutečnosti zaskočeni a po zjištění faktů se snažili celý skandál co nejrychleji zamést pod koberec, aby nepoškodil prestiž režimu.

Sám Ratjen při výsleších vypověděl, že život v neustálém klamu byl pro něj nesnesitelným břemenem. Zatčení v Magdeburku, které by pro jiného znamenalo profesní i společenskou likvidaci, pro něj představovalo okamžik nečekaného uvolnění. Vyšetřovatelům s patrnou úlevou přiznal, že tento moment očekával už dlouho a že je konečně šťastný, že pravda vyšla najevo. Možnost přestat hrát roli „Dory“ a začít žít jako muž pro něj byla cennější než všechny světové rekordy.

Odhalení skutečné identity v roce 1938 znamenalo pro sportovní svět šok, ale pro samotného atleta okamžitý pád do anonymity. Poté, co byly jeho výsledky anulovány, medaile vráceny a jméno vymazáno ze všech atletických tabulek, musel se Heinrich vypořádat s administrativním přerodem. V lednu 1939 požádal jeho otec o oficiální změnu pohlaví a jména v matrice. Z Dory se tak definitivně stal Heinrich, v soukromí známý jako Heinz, který vyměnil lehkoatletické stadiony za uniformu pracovní služby a později za civilní život v rodných Brémách.

Po válce se Heinrich stáhl do ústraní a převzal po svých rodičích provozování rodinného baru. Navzdory tomu, že se jeho jméno v médiích občas objevilo v souvislosti s novými odhaleními nebo filmovými adaptacemi, on sám o publicitu nikdy nestál. Vytrvale odmítal veškeré žádosti o rozhovory a o své minulosti v ženských šatech odmítal mluvit i se svými nejbližšími. Svůj neuvěřitelný životní příběh si v podstatě vzal s sebou do hrobu, když v dubnu 2008 v devětaosmdesáti letech zemřel v úplném zapomnění.

Osud Heinricha Ratjena tak dodnes zůstává mementem éry, kdy byla moderní medicína ještě v plenkách a kdy se ambice totalitního režimu drsně střetávaly s hluboce tabuizovanou lidskou intimitou. Jeho život byl neustálým bojem mezi tím, kým ho chtěla mít společnost, a tím, kým se skutečně narodil. Ačkoliv se po většinu života snažil na svou sportovní kariéru zapomenout, historie si ho bude navždy pamatovat jako ženu, která skákala výš než ostatní, zatímco jako muž sváděl mnohem těžší zápas o vlastní identitu.

Zdroje: Olympics, The Society Pages, Wikipedia, Rare Historical Photos