Článek
Historický kořen imunity, tzv. salvus conductus neboli glejt, měl ve středověku prostý a šlechetný účel: zaručit, že zástupce lidu cestou na sněm nebo během něj nebude svévolně zatčen panovníkem, kterému by se jeho názory nelíbily. Šlo o ochranu parlamentu jako instituce před mocí výkonnou, aby se nestalo, že opozice skončí v žaláři dříve, než stačí dopsat pozměňovací návrh. Britský model „freedom from arrest“ i kontinentální úpravy měly být pojistkou svobody, nikoliv licencí k porušování zákonů, které platí pro všechny ostatní.
Právní teorie v této souvislosti přísně rozlišuje mezi indemnitou (materiální imunitou) a procesní imunitou. Indemnita je absolutní a chrání poslance za jeho hlasování a projevy učiněné přímo v orgánech Sněmovny – je to onen posvátný prostor pro politický střet. Jenže judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu opakovaně zdůraznila, že projev není „vše, co poslanec vypustí z úst“. Pokud politik vylepí rasistický plakát na Václavském náměstí nebo vyvede firmu z holdingu kvůli dotaci, nevykonává tím mandát, ale jedná jako soukromá osoba. V takovém případě by imunita měla ustoupit principu rovnosti před zákonem.
Nyní jsme však svědky nebezpečného ohýbání ústavy. Hnutí ANO, SPD a Motoristé si z imunity vytvořili spíše středověký „odpustek“. Zatímco účelem mandátového a imunitního výboru je zkoumat pouze to, zda stíhání není politickou šikanou zaměřenou na ochromení Sněmovny, současná koalice se pasovala do role soudců. Hodnotí kvalitu trestního spisu, mluví o „procesních pochybeních“ a vynášejí rozsudky o vině a nevině ještě předtím, než se k věci dostane nezávislý tribunál.
V rukou současné vládní většiny se tak z ochrany parlamentní debaty stal nástroj občanské neodpovědnosti. Když poslanci odmítají vydat své lídry k soudu za činy, které s výkonem mandátu souvisí jen velmi vzdáleně (nebo vůbec), vzkazují veřejnosti, že v Česku existují dvě kategorie občanů. Ti, kteří musí nést odpovědnost za své chyby, a ti, kteří si o své nevině mohou v Malostranském paláci sami rozhodnout.
Desetiletí v procesním očistci
Případ padesátimilionové dotace na Farmu Čapí hnízdo se už dávno stal symbolem nekonečné justice a politického kličkování. Sledujeme neuvěřitelný příběh, který se táhne přes čtyři volební období. Od prvního obvinění v říjnu 2017 se scénář opakuje jako v absurdním filmu: Babiš získá mandát, vyšetřování se přeruší, Sněmovna ho vydá, soud rozhodne, odvolací soud verdikt zruší – a mezitím přijdou další volby, které obžalovanému premiérovi nasadí nové imunitní „brnění“.
V březnu 2022, kdy seděl v opozičních lavicích, do kamer s kamennou tváří tvrdil: „Já se vydání nebráním, nemám co skrývat.“ Byla to maska muže, který věří ve svou pravdu. V únoru 2026, posílen vládní většinou a křeslem premiéra, už masku nepotřebuje. Hrdinství vystřídal zbabělý úkryt za procesní kličky a za záda Heleny Válkové. Ta se z pozice předsedkyně mandátového a imunitního výboru de facto pasovala do role Babišovy nejvyšší advokátky, která neváhá zpochybňovat nezávislost justice, pokud její závěry neodpovídají stranickému zadání.
Její výroky, že „soudy by neměly poslancům určovat hranice“, je v právním státě naprosto skandální. Je to v podstatě pokus o redefinici dělby moci, kde zákonodárci stojí nad soudní kontrolou. Pokud by tato logika zvítězila, stala by se Sněmovna uzavřeným státem ve státě, kde o vině a trestu nerozhodují paragrafy, ale aktuální rozložení sil v koaliční radě. Válková tímto postojem vzkazuje, že poslanecká karta je víc než rozsudek Vrchního soudu, který již loni v červnu jasně instruoval nižší instanci, aby uznala Babiše vinným.
Současné „koaliční nevydání“ není aktem ochrany demokracie, ale jejím popřením. Je to sprostý výsměch všem, kteří věřili, že spravedlnost je slepá a měří všem stejně. Zatímco běžný občan by za deset let trvající dotační manévr a jasný pokyn odvolacího soudu k uznání viny už dávno nesl následky, Andrej Babiš si nechal odhlasovat „beztrestnost na splátky“.
Chirurg s nožem předsedy s imunitou
Případ Tomia Okamury vnáší do parlamentní kultury prvek, který je v mnoha ohledech více zarážející než dotační kličky jeho koaličního partnera. Stojíme před situací, kdy druhý nejvyšší ústavní činitel země – muž, který reprezentuje dolní komoru navenek a měl by být strážcem její důstojnosti – čelí obžalobě z podněcování k nenávisti. Nejde o žádné „ujetí jazyka“ v zápalu debaty. Jde o chladně vykalkulovanou marketingovou kampaň postavenou na dehumanizaci. Plakát s mužem tmavé pleti, krví a nožem doprovázený heslem o „chirurzích z dovozu“ nebyl podle státního zástupce žádnou nevinnou alegorií, ale cíleným útokem na lidskou důstojnost, který překročil hranice trestního zákoníku.
Exkurze do roku 2019 ukazuje, jak hluboko jsme klesli. Tehdy Sněmovna s rozpaky řešila Miloslava Roznera (SPD) a jeho výroky o „pseudokoncentráku“. Tehdejší mandátový výbor sice doporučil nevydat, ale debata byla plná pochybností o tom, kde končí svoboda slova a začíná popírání historie. Dnes už žádné pochybnosti neslyšíme. Koaliční „omerta“ je dokonalá. Zatímco dříve se imunitní ochrana projevů s rasistickým podtextem vnímala jako problematický hraniční případ, dnes se pod taktovkou vládní většiny stala automatickou službou pro stranické šéfy.
Tomio Okamura se navíc po jednání výboru stylizoval do role neohroženého mučedníka a obránce demokracie. Tvrdí, že bojuje za svobodu názoru pro všechny občany. Realita je však mnohem smutnější: Okamura nevyužívá Sněmovnu k boji za svobodu, ale jako neprostupný úkryt. V „běžném světě“, tedy světě bez poslanecké kartičky, by za podněcování k nenávisti tiskem hrozily až tři roky vězení. Pan předseda však místo toho, aby před nezávislým soudem dokázal, že jeho „alegorie“ jsou v souladu s právem, raději využívá své podřízené v koalici, aby nad ním drželi ochranný deštník.
Pokud by Okamura skutečně věřil ve svou nevinu a pravdivost svých plakátů, mohl by o vydání požádat sám a očistit své jméno v soudní síni. To by byl přístup státníka. Místo toho sledujeme člověka, který káže vodu a pije víno. Svým voličům tím vzkazuje, že zatímco oni musí vážit každé slovo, aby se nedostali do křížku se zákonem, on může vylepit na náměstí v podstatě cokoliv.
Egoismus nad zákonem
Mezi lety 2002 a 2017 panoval ve Sněmovně nepsaný úzus: pokud policie o vydání požádala, poslanci v drtivé většině případů vyhověli. Imunita byla vnímána jako pojistka pro extrémní případy politické šikany, nikoliv jako plošný odpustek pro mocné. S nástupem éry Andreje Babiše se však toto kormidlo prudce otočilo. Dnes jsme svědky zvrácené úměry. Čím vyšší ústavní funkci zastáváte, tím tlustší a neprostupnější zeď kolem vás koalice vystaví.
Kromě paragrafů a statistik je tu však i hluboký lidský rozměr, ze kterého zůstává pachuť v ústech. Jak moc musí mít politik křivou páteř, aby mohl jen pár hodin po tomto zbabělém „úprku do bunkru“ předstoupit před kamery a s vážnou tváří kázat o morálce, právu a boji za „naše lidi“? Slušný člověk, který si stojí za svým jednáním a věří ve svou nevinu, by k tomu soudu šel. Šel by tam s hlavou vztyčenou, připraven rozmetat argumenty žalobců fakty. Jenže tito egoisté se raději zabarikádují v Malostranském paláci, a pak si sami odhlasují, že jsou víc než „obyčejní lidé“ z ulice.
Lídři koalice ANO, SPD a Motoristů svým jednáním vzkazují každému občanovi, že zákon je jen cár papíru, který lze s dostatečným počtem hlasů ignorovat. Je to vzkaz, že pokud máte dostatečně silné lokty a politické spojence, nemusíte se zpovídat z ničeho.m Na místě Andreje Babiše a Tomia Okamury by se člověk s kouskem cti v těle raději schoval někde v koutě a doufal, že o něm bude co nejméně slyšet. Ale to by nesměli být oni. Jejich narcismus jim nedovolí odejít do ústraní, i když stojí na troskách vlastní věrohodnosti. Místo toho budou dál ovládat veřejný prostor, opírat se o imunitu jako o berli a tvářit se, že zachraňují zemi.
Lídři ANO a SPD otevřeně razí teorii, že soudy jsou nezávislé a hodné respektu jen tehdy, když vynášejí osvobozující rozsudky. Jakmile se však objeví obžaloba nebo pokyn odvolacího soudu k uznání viny, okamžitě se vytahuje karta „politického procesu“. Tím, že se Andrej Babiš a Tomio Okamura schovávají za imunitu, vzkazují svým voličům, že institucím vlastního státu nelze věřit.
Pokud si elita může odhlasovat, že pro ni pravidla neplatí, přestává být zákon společenskou smlouvou a stává se nástrojem útlaku. Toto „koaliční nevydání“ není jen procesním detailem v jedné kauze. Je to hluboký zářez do vnímání spravedlnosti, který dříve či později přinese svůj účet. A ten bohužel nezaplatí Andrej Babiš ani Tomio Okamura ze svých náhrad, ale my všichni ztrátou víry ve stát, kde by si lidé měli být před zákonem skutečně rovni.
