Článek
Aktuální události kolem předsedy Senátu Miloše Vystrčila, který odletěl navzdory vládnímu zákazu na Tchaj-wan, neukazuje jen hluboký příkop v české zahraniční politice. Ukazuje, jak snadno se z malicherné domácí pomstychtivosti stane prvotřídní diplomatický triumf. Stačí k tomu jediné: když se na jedné straně potká politická ubohost a na straně druhé asijský smysl pro humor, detail a solidaritu.
Když premiér hraje lokaje
Všechno to začalo pří o vládní letadlo. Miloš Vystrčil se na Tchaj-wan chystal po šesti letech od své první přelomové cesty. S ním padesátka českých podnikatelů, zástupců univerzit jako UK, MU či ČVUT, a vědců. Lidé, kteří na demokratickém ostrově, jenž v Česku svými investicemi vytvořil přes 24 tisíc pracovních míst, jeli domlouvat reálný byznys s vysokou přidanou hodnotou. Mikročipy, umělou inteligenci, drony, moderní medicínu.
Jenže vládní kabinet složený z hnutí ANO, SPD a Motoristů řekl ne. Nově totiž o letech ústavních činitelů nerozhoduje celá vláda na návrh ministerstva obrany, jak tomu bylo od roku 1998, ale osobně premiér. A ten svém Facebooku nahrál video, kde cestu označil za „výlet za miliony“, který „ničit náš byznys“.
„My budeme dělat pragmaticky zahraniční politiku pro naše firmy, aby dělaly byznys, ne tu hodnotovou, která víceméně nic nepřinesla,“ prohlásil premiér.
Zaprvé, dělat „pragmatickou politiku bez hodnot“ má svůj přesný český překlad: říká se tomu oportunismus a lokajství. Zadruhé, ekonomická realita Babišova slova usvědčuje ze lži. Tchajwanské technologické investice v ČR dlouhodobě drtivě porážejí ty čínské. Z Pekingu jsme se za ta léta slibů dočkali maximálně tak nákupu fotbalové Slavie, několika budov a levných cetek. Tchaj-wan u nás staví high-tech průmysl.
Vystrčil to pojmenoval přesně: byl to podraz a nůž do zad českým firmám. Původně přitom vládní speciál rezervovaný byl, stejně jako pro Drahošovu cestu do Vatikánu. Pak ale přišel befel z premiérské kanceláře „letadla se odebírají“, patrně v hlubokém předklonu směrem k Pekingu. Čínská ambasáda ostatně okamžitě začala chrlit hrozby o „závažném zásahu do vnitřních záležitostí“.
Jenže Vystrčil udělal to, co měl. Řekl, že na Tchaj-wan poletí, i kdyby vládní letadlo nedostal. A tak celá delegace nakonec nakoupila letenky a v neděli ráno nastoupila na běžnou komerční linku China Airlines. Mimochodem – linku, která mezi Prahou a Tchaj-pejí vznikla právě jako přímý důsledek Vystrčilovy minulé diplomatické aktivity.
Čeští chytrolíni a „kultura svačinových batůžků“
Předseda Senátu se na cestu linkovým letadlem sbalil jako civilní pasažér. Na pražském letišti se objevil v obleku, s batohem na zádech.
Český internet okamžitě explodoval. Lidé, kteří doma chodí v teplákách s vytahanými koleny i do obchodu pro rohlíky, se náhle stali arbitry elegance.
„Vystrčil s báglem jako buran, asi aby mu někdo ze southaiwanců neukradl doklady a prachy,“ napsal jeden z komentujících. „To je hezké, pane Vystrčil, že jste si v batůžku přinesl svačinu, ale příště použijte vchod pro služebnictvo,“ sekundoval další.
Posměšky o tom, jak šéf Senátu vypadá nedůstojně, zaplavily sociální sítě. V očích domácích kritiků a vládních trollů měl být Vystrčil ponížen – ožebračen o lesk vládního speciálu, nucen mačkat se na sedadle economy class s batohem jako nějaký student na eurovíkendu. Domácí úkol „znepříjemnit a zesměšnit reprezentanta hodnotové politiky“ se zdál být splněn.
Jenže pak letadlo přistálo v Tchaj-peji.
Batohová diplomacie v praxi
Tchajwanská diplomacie je, na rozdíl od té české vládní, nesmírně sofistikovaná, citlivá a má obrovský smysl pro humor. Tamní politické špičky velmi dobře věděly, za jakých okolností česká delegace přiletěla. Věděly o čínském tlaku, o Babišově zákazu letadla i o trapných útocích na sociálních sítích.
Když Miloše Vystrčila přijal v Prezidentském paláci nový tchajwanský prezident Lai Ching-te, aby mu předal Řád příznivých oblaků (civilní státní vyznamenání, které v minulosti dostal třeba Edvard Beneš a in memoriam Jaroslav Kubera), došlo na oficiální výměnu dárků. A pak se stalo něco, co české posměváčky paralyzovalo. Prezident Lai Ching-te si vzal batoh také.
Na oficiálních záběrech stojí vedle sebe – český předseda Senátu a tchajwanský prezident, oba v oblecích a oba s batohem na zádech. Nebyl to módní výstřelek. Bylo to hluboké, skvěle promyšlené politické gesto solidarity. Prezident demokratické ostrovní asijské velmoci tím celému světu (a hlavně Praze a Pekingu) vzkázal: „My víme, čím jsi musel projít, abys sem mohl přiletět. A stojíme při tobě. Ten batoh není ostuda, ten batoh je symbol odvahy.“
Z terče posměchu se během několika vteřin stal mezinárodní symbol partnerství. Dresovou diplomacii, kdy si státníci vyměňují fotbalová trička, nahradila diplomacie batůžková.
Dva světy české politiky
Celý tenhle příběh v sobě nese dokonalou metaforu o tom, v jak schizofrenním stavu se česká politika nachází. Na jedné straně tu máme vládní garnituru, která vidí svět skrze tabulky Agrofertu a horizont příštích voleb. Svět, kde se úspěch měří tím, jestli se dostatečně hluboko ukloníte autoritářskému režimu, abyste náhodou neohrozili export levného zboží, a kde se nejvyšší státní návštěvy zakazují z čisté osobní malichernosti.
Na druhé straně stojí instituce jako Senát, která si drží havlovskou kontinuitu (ostatně delegace na Tchaj-wanu odhalovala lavičku Václava Havla k jeho nedožitým 90. narozeninám). Svět, kde platí, že demokratické země si samy určují, s kým se budou přátelit, a nenechají si to diktovat ani Pekingem, ani Strakovou akademií.
Miloš Vystrčil jel na Tchaj-wan dělat hodnotovou pragmatickou politiku. A přivezl z ní jasný vzkaz: když máte rovnou páteř, tak vám k mezinárodnímu respektu stačí i letenka z běžné linky a batoh na zádech. Když ji nemáte, nepomůže vám ani celá letka vládních speciálů.
