Článek
V hlubinách brazilského deštného pralesa, poděl břehů řeky Maici, žije nevelká komunita čítající jen několik stovek lidí. Ačkoliv moderní civilizace dávno zmapovala téměř každý kout planety a globalizace propojila i ty nejvzdálenější společnosti, toto malé etnologické seskupení zvané Pirahã si dokázalo uchovat způsob života i myšlení, který zcela vybočuje z lidských zvyklostí. Nejde jen o to, že jde o polokočovné lovce a sběratele. Zásadní záhada spočívá v jejich jazyce a kultuře. Jazyk Pirahã, v jejich vlastním řeči xapaitíiso, totiž neobsahuje číslovky, názvy pro základní barvy, slovesné časy a dokonce ani vedlejší věty.
Pro většinu lidstva představuje čas základní osu existence. Plánujeme budoucnost, vzpomínáme na historii a stavíme své identity na chronologii událostí. U členů kmene Pirahã však tento koncept vůbec neexistuje. Bývalý misionář a uznávaný lingvista Daniel Everett, který s kmenem strávil desítky let, popsal jejich životní filosofii jako striktní zaměření na přítomný okamžik. Co člověk sám nevidí, nezažije nebo co mu nepovypráví přímý svědek události, to pro něj v komunikačním prostoru nemá místo.
Tento přístup přímo formuje celé společenství. Nemají žádné mytologické báje o původu světa a když se jim položí otázka, jak svět vznikl, jednoduše odpoví, že věci byly vždycky takové, jaké jsou. Rodiče nevyprávějí dětem pohádky a paměť kmene nesahá dále než o dvě generace zpět, takže si málokdo pamatuje jména svých čtyř prarodičů. Zároveň nevlastní téměř žádné osobní věci a neukládají si potraviny na horší časy. Uloví nebo posbírají jen to, co spotřebují, a když jídlo není, jednoduše hladoví.
Tento životní styl se odráží i v jejich spánkových návycích. Namísto souvislého osmihodinového nočního spánku preferují pouze krátká zdřímnutí trvající od patnácti minut do dvou hodin napříč dnem i nocí. Věří totiž, že dlouhý spánek člověka proměňuje v někoho jiného a obírá ho o vědomí přítomnosti.
Místo slov hvizd a zpěv
Zatímco většina světových jazyků využívá běžně třicet až padesát různých hlásek, jazyk Pirahã si vystačí s absolutním minimem, které činí pouhých deset až třináct hlásek. Ženy dokonce používají ještě o něco chudší zásobu než muži. Jazyk neobsahuje žádné nosové souhlásky a naopak využívá velmi vzácné artikulační zvuky a tóny. Význam jednotlivých slov se mění podle výšky hlasu a rytmu, takže mluvčí mohou celou myšlenku vyjádřit bez jediného slova prostřednictvím hvízdání, mručení nebo zpěvu. Hvízdání využívají především muži při lovu v pralese, aby vyplašili zvěř, ale zároveň spolu dokázali na dálku efektivně komunikovat.
Absence konkrétních pojmů pro barvy ukazuje, jak specificky vnímají svět kolem sebe. Zatímco běžné jazyky mají abstraktní výrazy jako červená nebo modrá, Pirahové barvy nerozlišují a vnímají pouze světlost a tmavost. Pokud potřebují popsat barvu předmětu přesněji, přirovnávají ji k nečemu konkrétnímu, takže říkají například, že je daná věc jako krev nebo jako nezralé ovoce. Podobně zjednodušený je i jejich systém příbuzenských vztahů, kde neexistují slova pro strýce, tetu nebo dědečka, ale používá se například jen obecný výraz baíxi pro rodiče či starší osoby.
Souboj s Noamem Chomským
Dlouhé desítky let byla v teoretické lingvistice dominantní teorie univerzální gramatiky, se kterou přišel slavný vědec Noam Chomsky. Chomsky tvrdil, že lidský mozek má vrozenou schopnost pro jazyk a že všechny lidské řeči sdílejí určité hluboké struktury. Klíčovým prvkem měla být takzvaná rekurze, tedy schopnost vkládat věty do jiných vět a tvořit tak nekonečné množství nových komplexních myšlenek prostřednictvím vedlejších věty.
Když Daniel Everett publikoval svoje zjištění, vyvolal tím zmatek. Zjistil totiž, že Pirahové žádné vedlejší věty nepoužívají. Namísto věty o tom, že až člověk dojí, promluví si s druhým, řeknou jednoduše dvě samostatné věty. Pokud jazyk Pirahã skutečně rekurzi nemá, znamená to, že rekurze není nezbytnou podmínkou pro existenci lidské řeči. Zastánci Chomského teorie reagovali ostrou kritikou a tvrdili, že absence rekurze v sebraných vzorcích řeči neznamená, že ji mozek mluvčích nedokáže zpracovat. Aby se spor posunul, vědci z Massachusettského technologického institutu později zpracovali dosud nejrozsáhlejší databázi vět tohoto jazyka, avšak ani jejich podrobná analýza nenašla jasné důkazy o přítomnosti vedlejších věty.
Misionář, který ztratil víru
S příběhem kmene Pirahã je neodmyslitelně spjat i osud Daniela Everetta. Ten do Amazonie přijel v sedmdesátých letech dvacátého století jako zapálený evangelický misionář. Jeho úkolem bylo naučit se místní jazyk, přeložit do něj Nový zákon a přivést domorodce ke křesťanské víře. Proces učení byl však neuvěřitelně náročný. Pirahové se odmítali učit portugalsky a jejich vlastní jazyk nebylo možné přirovnat k žádné evropské struktuře. Everett postupně zjišťoval, že koncepty jako hřích, spasení, nebe nebo posmrtný život jsou pro členy kmene zcela nepochopitelné.
Když se snažil vyprávět o Ježíši Kristu, Pirahové se ho vyptávali na to, zda byl Ježíš velký nebo malý, jakou měl barvu kůže nebo zda ho sám viděl na vlastní oči. Když Everett přiznal, že Ježíše sám nikdy neviděl a že žil před dvěma tisíci lety, domorodci ztratili o téma jakýkoliv zájem. Neviděli důvod, proč by měli věřit něčemu, co nikdo z živých lidí neviděl a nemůže osobně dosvědčit. Po letech marných pokusů o evangelizaci se stal opak toho, co misionář plánoval. Everett byl fascinován jejich spokojeností, absencí úzkostí z budoucnosti a vyrovnaností s přítomným okamžikem, což vedlo k tomu, že nakonec opustil křesťanství a stal se ateistou.
Podobně neúspěšné jako pokusy o pokřesťanštění byly i snahy naučit domorodce základní matematiku. Zástupci kmene sami Everetta požádali, zda by je nenaučil počítat, protože chtěli vědět, zda je brazilští obchodníci nešidí při výměně para ořechů za kovové nástroje a látky. Everett pořádal pravidelné lekce po dobu osmi měsíců, ale výsledek byl takový, že se ani jediný člen kmene nedokázal naučit počítat do deseti, a dokonce ani sečíst jedna a jedna.
Psycholingvista Peter Gordon z Kolumbijské univerzity prováděl s členy kmene řadu testů. Ukazoval jim skupiny předmětů, jako byly baterie nebo ořechy, a chtěl po nich, aby vytvořili stejně početnou skupinu. Dokud šlo o jeden nebo dva předměty, úkol zvládali. Jakmile počet stoupl, dělali neustálé chyby. Ukázalo se, že jazyk Pirahã má pouze orientační výrazy hói pro malé množství nebo malý předmět a hoí pro trochu větší množství. Nemají žádné slovo pro přesnou jedničku. Tento fenomén se stal silným argumentem pro takzvanou Sapir-Whorfovu hypotézu, podle které jazyk, kterým mluvíme, přímo určuje hranice našeho myšlení. Bez slov pro čísla nedokáže lidský mozek s přesnými počty pracovat.
Společnost bez vůdců a bez donucení
Sociální život Pirahů představuje čistou formu rovnostářství, která je v dnešním světě naprosto ojedinělá. Kmen nemá žádné náčelníky, šamany ani formální autority a nikdo nikomu neporoučí. Jednou z nejvyšších hodnot v jejich kultuře je autonomie jednotlivce, takže nikdo nemá právo diktovat druhému, co má dělat, což platí i pro vztah rodičů k dětem. Nástroje, hrnce nebo nože si půjčují podle potřeby. Když vyrobí kánoe, používají ji tak dlouho, dokud se nerozpadne. Svůj genetický fond si kmen po století udržuje zdravý tím, že nebrání ženám navazovat krátkodobé vztahy s cizinci z okolních oblastí, ačkoliv sňatky mimo kmen oficiálně neuzavírají.
Co se týče náboženských představ, Pirahové neuznávají jednoho stvořitele, ale věří v existenci duchů zvaných abaisi, kteří obývají okolní prales. Tyto bytosti však pro ně nejsou nadpřirozenými nehmotnými entitami, ale považují je za běžnou součást prostředí, podobně jako jaguáry nebo stromy.
V posledních letech čelí Pirahové stále většímu tlaku vnějšího světa. Brazilská vláda prostřednictvím svých úřadů zřídila v oblasti zdravotnické zázemí a základní školu, kde se mladší generace učí základy portugalštiny a matematiky. Na místě byla zavedena elektřina i televize. Přestože do jejich života pronikají moderní předměty, jako jsou trička, plastové nádoby nebo motorové čluny, jejich jazyk a základní světonázor zůstávají stejné. Zatímco stovky jiných domorodých jazyků napříč Jižní Amerikou nenávratně mizí, jazykem Pirahã mluví všichni příslušníci kmene a předávají ho svým dětem jako svůj primární nástroj komunikace.
Zdroje: Wikipedia, Rozhlas Plus, Wikipedia - jazyk Pirahã, MIT, Business insider, Spiegel
