Článek
Prvotní představa o naložení s majetkem byla jasná. V září roku 1988, krátce po svých sedmdesátinách, sepsali Miroslav Horníček a jeho žena Běla společnou závěť formou notářského zápisu. V té době byl jejich svět ještě v relativním pořádku. Ačkoliv nesli v srdci ránu z tragické smrti jediného syna Jana (†22), který se utopil v roce 1972 při natáčení seriálu Byli jednou dva písaři, měli jeden druhého. Tato závěť byla projevem jejich vzájemné jednoty a jasně definovala, komu z širšího okruhu přátel a příbuzných připadne například Ford Escort nebo milovaná chalupa v Kytlici.
Zlom nastal v roce 1999, kdy Běla Horníčková zemřela. Pro herce to znamenalo pád do hluboké izolace. Ztratil partnerku, na které byl v posledních letech citově zcela závislý, a jeho psychický i fyzický stav se začal rapidně zhoršovat. Právě v tomto období oslabení a hlubokého zármutku začal osamělý umělec své původní plány přehodnocovat, což otevřelo dveře budoucím konfliktům.
Přepisování historie v mlze léků
V průběhu roku 2000 vznikly dvě zásadní listiny, které proti sobě později postavily tábory dědiců. První z nich, březnová, ještě počítala s širším okruhem osmi osob a pamatovala i na budoucí správu autorských práv k jeho dílu. O pouhých pět měsíců později, 7. září 2000, však spatřila světlo světa třetí a poslední verze. Ta byla sepsána za přítomnosti dvou svědků – právníků – a obsahovala stručný, jednovětý text, který veškerý majetek dělil rovným dílem na sedminy.
Tato náhlá změna a stručnost poslední vůle se staly hlavním terčem kritiky. Odpůrci závěti argumentovali tím, že Horníček byl v té době již v područí vážných zdravotních problémů a pod silným vlivem medikamentů. Jedna z dědiček dokonce otevřeně napadla hercovu duševní způsobilost v inkriminované době a zpochybňovala, zda byl vůbec schopen pochopit dosah takového rozhodnutí.
Spor o platnost poslední závěti se rychle zvrhl v osobní útoky mezi potenciálními dědici. Část rodiny a přátel byla přesvědčena, že na Horníčka byl vyvíjen nátlak ze strany jeho okolí v Liberci, kde trávil závěr života. V soudních síních i v médiích padala obvinění z „vysávání“ Horníčkova konta i z manipulativního omezování návštěv.
Klíčovým bodem diskusí byl spor o zdravotní péči. Zatímco pražští specialisté doporučovali omezení množství podávaných léků, aby se herci vrátila duševní jasnost, liberecká strana, reprezentovaná doktorem Marešem, razila jiný přístup. Právě tento „střet kompetencí“ nad lůžkem nemocného umělce později sloužil jako hlavní argument pro ty, kteří tvrdili, že poslední závěť nevznikla ze svobodné a jasné vůle, ale v atmosféře psychické nesvobody a tělesného chátrání.
Bezmezné přátelství, nebo Izolace pod zámkem
Pro Vladimíra Mareše, primáře liberecké JIP, nebyl Miroslav Horníček jen slavným pacientem, ale blízkým přítelem, jehož znal od 80. let. Když Horníček po smrti své ženy Běly zůstal sám a jeho zdraví se začalo hroutit, Mareš mu nabídl útočiště ve svém rodinném domě v Liberci. V této verzi příběhu byl lékař obětavým zachráncem, který umělci poskytl rodinné zázemí, jež mu po tragické ztrátě syna i manželky chybělo.
Mareš v dokumentech vzpomínal na Horníčka jako na člověka, který se bál samoty a potřeboval neustálou péči. „Museli jsme s ním i spát, aby se v noci nebál,“ popisoval lékař poslední rok hercova života. Horníček mu měl být natolik vděčný, že ho začal považovat za svého druhého syna a v gestu nejvyšší důvěry mu ještě za života daroval svou milovanou chalupu v Kytlicích. Pro lékaře šlo o přirozené vyústění hlubokého lidského vztahu, nikoliv o kalkul.
Zcela odlišný obraz však vykreslují lidé, kteří s Horníčkem prožili desítky let před jeho odchodem do Liberce. Alena Činčerová, partnerka Horníčkova zesnulého syna Jana, a její dcera Adéla, kterou herec miloval jako vlastní vnučku, mluvily o pocitech bezmoci. Podle jejich svědectví doktor Mareš kolem legendárního umělce vybudoval neprostupnou bariéru. Pouto, které Mareš nazýval přátelstvím, vnímala rodina jako cílenou izolaci starého a nemocného muže od jeho nejbližších.
„Hrozně moc jsme se o něj chtěli starat, ale doktor Mareš nám to znemožnil a nikoho z rodiny k němu nechtěl pouštět,“ uvedla Činčerová. Tato situace vyvolávala u příbuzných podezření: Proč nemohli navštívit člověka, který jim byl „druhým tátou“? Právě tato nemožnost komunikace v posledních měsících hercova života položila základy pro pozdější právní bitvu. Rodina byla přesvědčena, že Horníček byl v Liberci odříznut od informací i jiných názorů, což mohlo zásadně ovlivnit jeho rozhodování o majetku.
Otazníky vzbuzoval fakt, že Horníček, který si vždy zakládal na preciznosti, se v závěru života podepisoval pod dokumenty, které popíraly jeho dřívější sliby dané právě vnučce Adéle.
Impérium na Vinohradech a v Lužických horách
Předmětem dědictví nebyly jen běžné úspory, ale majetek vysoké historické a finanční hodnoty. Symbolem hercova pražského života byl byt v prvorepublikové vile v prestižní Hradešínské ulici na Vinohradech. Tato adresa patří k nejžádanějším v metropoli a hodnota nemovitosti se již v době hercovy smrti pohybovala v řádech milionů korun.
Druhou, srdcovou záležitostí, byla chalupa v Kytlicích. Nešlo o obyčejnou rekreační stavbu, ale o rozlehlé rustikální sídlo s pozemky o výměře přesahující 4 000 m2. Tento areál v sobě spojoval hodnotu lukrativní parcely v chráněné krajinné oblasti a kulturního artefaktu – byla to „svatyně“ klidu, kde Horníček tvořil a kam za ním jezdily nejvýznamnější osobnosti tehdejší kultury. Právě o tuto nemovitost se vedl nejostřejší spor, neboť ji hercův lékař získal darovací smlouvou ještě před jeho smrtí.
Kromě realit tvořily pozůstalost rozsáhlé sbírky movitého majetku, které odrážely Horníčkův vytříbený vkus a umělecké ambice. Interiéry jeho domovů byly zaplněny Starožitným nábytkem a cennými obrazy, které herec sbíral po desetiletí, bohatou knihovnou, obsahující vzácné tisky a dedikace od předních spisovatelů, a vlastní uměleckou tvorbou, především jeho originálními kolážemi, které jsou dnes vysoce ceněny sběrateli i galeriemi. Nesmíme zapomenout na nehmotné jmění v podobě autorských práv. Miroslav Horníček byl mimořádně plodný autor a práva na jeho divadelní hry, televizní pořady a knihy představují zlatý grál. Tantiémy plynoucí z jejich reprízování, nových vydání či veřejných čtení tvoří dlouhodobý a stabilní finanční příjem, o jehož správu a rozdělení se dědici přeli s nebývalou intenzitou.
Olej do ohně přilil fakt, že bezprostředně po hercově smrti v únoru 2003 nebyl proveden okamžitý a úplný soupis majetku. Ačkoliv byl byt v Hradešínské ulici zapečetěn, chyběl precizní notářský seznam všeho, co se uvnitř nacházelo.
Mezi dědici zavládl strach z manipulací. Padala podezření, že z účtů mizí hotovost a z bytu cenné drobnosti ještě předtím, než se k nim dostane státní dozor. Absence včasného soupisu, který prezident Notářské komory označil za sice možný, ale v tomto případě nevyžádaný krok, tak vedla k definitivnímu rozpadu vztahů pozůstalých.
Soudní verdikt: Vítězství poslední vůle
Po dlouhých třech a půl letech nejistoty, během nichž byla pozůstalost fakticky zablokována vzájemnými žalobami, padlo definitivní rozhodnutí. Pražská soudkyně, která měla případ na starosti, se musela prokousat složitou změtí tří různých závětí a desítkami svědeckých výpovědí. Klíčovou otázkou byla hercova příčetnost v září roku 2000. Navzdory všem námitkám rodiny a pochybnostem o vlivu léků soud neshledal důvody pro zneplatnění poslední listiny.
Za platnou byla prohlášena třetí závěť, což automaticky vyřadilo dřívější nároky ostatních čekatelů. Hlavní postavou, která z jednací síně odešla s potvrzeným nárokem na pohádkové jmění, byl MUDr. Vladimír Mareš. Jako univerzální dědic získal kontrolu nad majetkem, jehož hodnota byla tehdy odhadována na minimálně 10 milionů korun, a to v době, kdy kupní síla této částky byla výrazně vyšší než dnes.
Zatímco o byt na Vinohradech se bojovalo u soudu, osud slavné chalupy v Kytlici byl právně pojištěn již dříve. Ukázalo se, že Miroslav Horníček, možná v předtuše budoucích konfliktů, nečekal až na svou smrt. Již v květnu 2001, tedy necelé dva roky před svým odchodem, podepsal darovací smlouvu, kterou chalupu převedl přímo na manžele Marešovy.
Tento krok byl pro ostatní potenciální dědice nejtěžší ranou. Chalupa, která byla symbolem Horníčkovy tvůrčí síly právně vůbec nespadla do hlavního dědického řízení. I když se někteří snažili tento dar zpochybnit, výpis z katastru nemovitostí hovořil jasně. Lékař se tak stal majitelem kytlického útočiště s předstihem, což mu zajistilo, že i kdyby závěť u soudu neobstála, o kousek ráje v Lužických horách by již nepřišel.
Kulturní památka v soukromých rukou
Velkým tématem byl osud Horníčkovy umělecké pozůstalosti. Ministerstvo kultury dokonce na podnět odborné veřejnosti a Národního archivu zvažovalo, že celou sbírku (včetně rukopisů, koláží a korespondence) prohlásí za kulturní památku. To by státu umožnilo dohlížet na to, aby se dílo nerozprodalo do soukromých sbírek nebo nezmizelo v zahraničí.
Nakonec však i tento odkaz zůstal plně v rukou vítěze sporu. Přestože se v divadelních kruzích (zejména v Divadle ABC) ozývaly hlasy volající po zachování celistvosti díla pro budoucí generace, právo na soukromé vlastnictví převážilo. Veřejnosti tak zbyla jen naděje, že dědic naloží s intelektuálním bohatstvím s úctou, kterou si Horníčkovo jméno zaslouží.
I když soudní razítko ukončilo právní bitvu, morální pachuť přetrvala. Je paradoxem, že člověk, který celý život kultivoval český jazyk i mezilidské vztahy a byl symbolem tolerance, se stal posmrtným středobodem tak „přízemní“ války o peníze.
Dnes v Kytlicích, v sousedství chat dalších hereckých velikánů, jako byli Jiří Sovák či Vlastimil Brodský, stále stojí dům, který Horníček miloval. Doktor Mareš v něm sice udržuje hercův odkaz a chalupa vypadá, jako by v ní čas ustrnul, ale pro rodinu a blízké přátele, kteří k ní mají vstup zakázán, zůstává toto místo jen smutnou připomínkou toho, jak snadno se blízké vztahy rozbijí o dědické nároky.
Zdroje: Vlasta, Novinky, Novinky, Wikipedia, Poznat svět
