Debata o euru je scestná, zavedeme ho v každém případě. Otázkou je jen, kdy

„Opusťme sentiment ke koruně, pokud by bránila rozvoji,“ prohlásil prezident Petr Pavel na pražské konferenci reVize Česka. Hlava státu tak znovu otevřela téma, které česká politická scéna raději dlouhodobě zametá pod koberec. Pavel upozornil na klíčový strukturální paradox: česká ekonomika je pupeční šňůrou stoprocentně navázána na eurozónu. Rozhodnutí, která se přijímají ve Frankfurtu a v Bruselu, na české podniky i občany dopadají s plnou intenzitou, ať se nám to líbí, nebo ne.

Současná vládní koalice složená z hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě se však na přechod k euru nepřipravuje. Pro tuto exekutivu není téma prioritou, což odpovídá dlouhodobému narativu, který korunu prezentuje téměř jako posvátný prvek národní suverenity a kulturní identity.

Tento postoj je však plný vnitřních rozporů. Sám premiér Andrej Babiš (ANO) v minulosti opakovaně kritizoval Českou národní banku za to, že drží úrokové sazby výrazně výše, než kde je drží Evropská centrální banka, což prodražovalo úvěry pro tuzemské firmy. Právě vstup do eurozóny by přitom tento úrokový rozdíl smazal. Český byznys už navíc euro fakticky přijal – velká část exportérů a subdodavatelů vede své účetnictví, kalkuluje zakázky a drží hotovost v eurech, zatímco koruna pro ně představuje pouze dodatečné náklady na měnové zajištění a kurzová rizika.

V české veřejné debatě často zaznívá mýtus, že o euru by se mělo rozhodnout v novém referendu, případně že si můžeme korunu ponechat navždy, pokud budeme chtít. Právní realita je ale diametrálně odlišná. V roce 2003 hlasovalo v referendu o vstupu do Evropské unie 77,3 % zúčastněných voličů pro. Podpisem přístupové smlouvy, která vstoupila v platnost 1. května 2004, Česká republika právně akceptovala celou unijní legislativu, včetně povinnosti zavést jednotnou měnu.

Na rozdíl od Dánska, které si před lety vyjednalo takzvaný opt-out (trvalou právní výjimku), Česko žádnou takovou úlevu nemá. Máme pouze status „členského státu s výjimkou“, což znamená, že zavedení eura je odloženo do doby, než země splní tzv. maastrichtská konvergenční kritéria.

Prvním z nich je cenová stabilita, podle které nesmí tuzemská míra inflace překročit o více než 1,5 procentního bodu průměr tří nejlepších států Evropské unie. V této oblasti si Česko stojí proměnlivě – po nedávné silné inflační vlně se situace sice stabilizuje, ale unijní pravidla vyžadují, aby byla tato nízká hladina udržitelná dlouhodobě.

Další podmínkou jsou fiskální kritéria, která hlídají zdraví veřejných financí. Stát musí udržet deficit veřejných rozpočtů pod 3 % HDP a celkový veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP. Zatímco s dluhovým stropem nemá Česká republika žádný problém a bezpečně ho splňuje, roční deficit se daří kolem požadované tříprocentní hranice držet až v poslední době.

Zásadním kamenem úrazu je však stabilita měnového kurzu. Ta vyžaduje minimálně dvouleté členství v mechanismu ERM II, kterému se přezdívá „předpokoj na euro“. Během této doby nesmí domácí měna čelit devalvaci ani velkým výkyvům. Toto kritérium Česko nesplňuje, protože do mechanismu ERM II dosud záměrně nevstoupilo, což je důsledek čistě politického rozhodnutí domácích vlád.

Posledním bodem skládačky jsou dlouhodobé úrokové sazby. Ty nesmí překročit o více než 2 procentní body průměr tří unijních zemí s nejlepší cenovou stabilitou. Vzhledem k předchozí přísné politice České národní banky byly tuzemské sazby dlouho výrazně vyšší, avšak s postupnou normalizací finančního trhu se tyto hodnoty začínají evropskému průměru opět přibližovat.

Zástupci Evropské komise tento stav pravidelně připomínají. Eurokomisař pro hospodářství a produktivitu Valdis Dombrovskis potvrdil, že závazek je neměnný. „Všechny členské státy se při vstupu do EU zavázaly k zavedení jednotné měny. Jedná se o povinnost,“ uvedl.

Brusel sice nemá v rukou přímé páky nebo finanční sankce, kterými by mohl neochotné státy k přijetí měny donutit, a nestanovuje žádné pevné lhůty, nicméně s naplněním smlouvy jednoznačně počítá. Jako příklad úspěšného dotažení procesu i v turbulentní době dává Bulharsko, které do eurozóny vstoupilo na začátku letošního roku a stalo se jejím 21. členem, přestože čelilo silnému vnitřnímu politickému odporu a dezinformačním kampaním.

Jedním z nejsilnějších argumentů odpůrců eura je ztráta nezávislé měnové politiky. Podle nich schopnost ČNB hýbat s úrokovými sazbami a oslabovat či posilovat korunu funguje jako tlumící polštář při hospodářských krizích. Jenže přední evropští ekonomičtí stratégové varují, že v současném geopolitickém uspořádání je tato představa nezávislosti pouhou nebezpečnou iluzí.

Italský politik, akademik a autor klíčové strategické zprávy o budoucnosti jednotného trhu EU Enrico Letta upozorňuje, že samostatná měnová politika středoevropského státu nemá v globálním měřítku žádnou reálnou váhu.

„Národní suverenita členských států Evropy bez EU je iluze. Ve srovnání s mocnostmi, jako jsou Spojené státy, Čína nebo Indie, jsou totiž i velké státy Unie malé. Samostatné státy Evropy nedokážou skutečně prosazovat na globální úrovni svou suverenitu. Vliv máme jen tehdy, když vystupujeme společně jako Evropa.“

Letta připomíná, jak tvrdě zasáhl Evropu návrat Donalda Trumpa do Bílého domu a pokračující agrese Vladimíra Putina na Ukrajině. Svět se podle něj radikálně změnil a roztříštěnost unijního trhu zbytečně oslabuje všechny její členy. Když se dnes rozhoduje o globální měnové politice a finančních tocích, u stolu sedí zástupci amerického Fedu, Evropské centrální banky, Číny nebo Japonska. Pro nezávislé zástupce Česka, Dánska či Rumunska tam místo není.

Zkušenost z pětadvacetileté historie eura navíc jasně vyvrací tezi, že by společná měna stírala národní identitu. Francouzi, Němci ani Italové nepřišli o svou kulturu, jazyk ani specifika – získali však silný štít proti spekulativním útokům na finančních trzích, které v minulosti dokázaly lokální měny fatálně znehodnotit během několika dní.

Debata o euru se navíc už dávno nevede jen v rovině papírových bankovek a kovových mincí. Svět finančních technologií se dramaticky posouvá a Evropská unie finišuje přípravu legislativního rámce pro digitální euro. Nejde o žádnou obdobu neregulovaných kryptoměn, ale o oficiální digitální verzi evropské měny, kterou bude vydávat přímo Evropská centrální banka. Hlavním cílem tohoto ambiciózního projektu je radikálně snížit závislost Evropanů na amerických soukromých platebních systémech a kartových společnostech, jako jsou Visa nebo Mastercard. Vzhledem k tomu, že podíl hotovostních plateb neustále klesá, hrozí, že by se celý evropský trh digitálních transakcí ocitl v rukou pouhých několika mimoevropských korporací.

Při pohledu do praxe se ukazuje, jak revoluční tento systém bude. Každý občan eurozóny získá možnost zřídit si digitální peněženku a mít tak účet navázaný přímo u Evropské centrální banky. Veškeré běžné transakce, převody a placení v obchodech budou pro koncové uživatele zcela zdarma. Technologové navíc systém vyvíjejí tak, aby bylo možné posílat peníze z telefonu do telefonu v režimu offline, tedy i v místech bez internetového připojení. Celá platforma přitom bude plně propojená s komerčními bankami, což lidem umožní snadno si převádět prostředky ze svých běžných účtů.

Otázkou, na kterou unijní špičky zatím nedávají jednoznačnou odpověď, však zůstává, jak se k tomuto modernímu ekosystému připojí země, které si drží vlastní národní měnu. Pokud Evropská centrální banka spustí tento bezpečný a levný platební nástroj primárně pro státy platící eurem, český finanční sektor a tuzemští spotřebitelé se mohou ocitnout v hluboké technologické nevýhodě. Jakékoliv převody mezi českou korunou a digitálním eurem budou totiž zatíženy poplatky za konverzi a kurzovými rozdíly, což českým občanům opět výrazně prodraží každodenní interakci, nakupování a obchodování se zbytkem Evropy.

Největší překážkou pro zavedení eura v České republice tak zůstává domácí politická nálada a skepticismus veřejnosti. Češi jsou k evropské měně dlouhodobě velmi rezervovaní. Průzkumy veřejného mínění sice ukazují mírné výkyvy, nicméně většina společnosti zůstává proti.

Potvrzují to i aktuální nálady mezi čtenáři online médií. V anketách na zpravodajských portálech se pravidelně přes 75 % respondentů vyjadřuje v tom smyslu, že by si Česko mělo korunu ponechat „za každou cenu“, i kdyby to mělo znamenat prokazatelné brzdění hospodářského rozvoje a ztrátu konkurenceschopnosti země.

Tento odpor je z velké části sycen politickým populismem. Pro řadu politických stran je koruna vděčným tématem, na kterém lze demonstrovat odpor vůči domnělému „diktátu Bruselu“ a sbírat snadné politické body. Ekonomická realita však tyto politické proklamace dříve či později dožene.

Zatímco politická reprezentace se tváří, že proces integrace zamrzl, realita na trhu ukazuje pravý opak – sjednocování s Evropou pokračuje raketovým tempem přímo zdola. Hlavním hybatelem je v tomto směru silný tlak domácího průmyslu. Svaz průmyslu a dopravy ČR dlouhodobě stupňuje tlak na jakoukoliv vládní garnituru, aby proces přijetí eura konečně zahájila. Pro exportně orientovanou zemi, která většinu svého zboží vyváží do Německa a dalších států eurozóny, je totiž existence samostatné měny permanentní konkurenční nevýhodou. České firmy kvůli ní ročně tratí stovky milionů korun na kurzových rozdílech a zbytečné administrativě.

Tento stav vedl k fenoménu, který ekonomové nazývají přirozenou euroizací. Mnoho velkých českých podniků už v korunách prakticky vůbec neoperuje. Berou si firemní úvěry v eurech, které bývají stabilnější a levnější, platí v eurech svým dodavatelům a fixují v nich veškeré své ceny. Koruna se tak v tuzemském byznysovém prostředí stává v podstatě sekundární měnou, ve které se de facto už jen vyplácejí mzdy zaměstnancům a odvádějí povinné daně státu. Celý firemní sektor tak už v eurozóně mentálně i prakticky žije.

Závazek přijmout euro platí, mezinárodní politický tlak pod tíhou hrozeb z Východu roste a ekonomická provázanost s eurozónou je neoddiskutovatelným faktem. Udržování vlastní měny jen kvůli politickému sentimentu a strachu z nepopularity u voličů stojí českou ekonomiku obrovské prostředky. Přicházíme o možnost spolurozhodovat o pravidlech hry, která se nás bezprostředně týkají, a dobrovolně se stavíme do role pasivního diváka. Debata o tom, jestli euro ano, či ne, je skutečně zcestná. Jediná legitimní politická diskuse, kterou by měla Praha vést, je diskuse o tom, jak proces přechodu zorganizovat co nejrychleji, nejefektivněji a s maximálním prospěchem pro české občany i firmy.