Článek
Když se dnes řekne zakladatel počítačové revoluce, málokomu se vybaví jméno českého vědce. A přesto v době, kdy byla americká Silicon Valley ještě v plenkách, stál v Praze muž, jehož nápady a patenty předběhly svět o celá desetiletí. Profesor Antonín Svoboda (1907–1980) byl vizionářem evropského i světového formátu. Muž mimořádného nadání a obrovské životní energie snil o tom, že z Československa vybuduje světovou velmoc ve výrobně matematických strojů – stejnou ikonickou mocnost, jakou se ve výrobě přesných hodinek stalo Švýcarsko.
Místo celosvětové slávy a zaslouženého uznání však jeho životní dráhu neustále křížily nejtemnější momenty 20. století: nacistické perzekuce, dramatické vojenské výzkumy, zrady, politická nepřízeň a neustálé klacky pod nohama ze strany komunistického režimu.
Od tenzorového počtu k tajným armádním zaměřovačům
Antonín Svoboda se narodil v roce 1907 v Praze do rodiny profesora průmyslové školy. Už od mladí projevoval mimořádné všestranné nadání – vedle matematiky a fyziky byl vynikajícím klavíristou. V roce 1931 úspěšně absolvoval strojní a elektrotechnické inženýrství na ČVUT. Touha po hlubším teoretickém poznání ho však ihned dovedla ke studiu teoretické a experimentální fyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1936 obhájil doktorát technických věd s prací zaměřenou na využití tenzorového počtu v distribuci elektrické energie. Zásadní turning point v jeho kariéře však přinesl nástup na povinnou vojenskou prezenční službu v témže roce. Ministerstvo národní obrany si všimlo jeho mimořádného intelektu a zapojilo ho do vývoje tajného vojenského projektu: vývoje protiletadlového zaměřovače.
Ve spolupráci s vědcem Vladimírem Vandem zkonstruoval Svoboda zařízení, které dokázalo na základě měřené pozice, rychlosti a zrychlení letadla předvídat jeho budoucí dráhu tím, že v reálném čase řešilo složité diferenciální rovnice. V roce 1938 získali za tento unikátní koncept československý patent. Fakticky šlo o specializovaný mechanický analogový počítač.
Když v březnu 1939 okupovala Československo nacistická vojska, ministerstvo obrany Svobodu pod záminkou studijní cesty narychlo poslalo do Francie. Tajné plány zaměřovače za ním do Paříže putovaly poštou.
V Paříži začal Svoboda okamžitě pracovat pro francouzské ministerstvo války a výzkumné laboratoře SAGEM, kde s Vandem vyvíjeli systémy pro navigaci ponorek a protiletadlovou obranu. Jenže francouzská fronta se v červnu 1940 pod náporu německého útoku zhroutila.
Svoboda se ocitl v ohrožení života – jako autor klíčového vojenského výzkumu byl pro nacisty terčem číslo jedna. Společně s manželkou a malým synem Tomášem musel narychlo opustit Paříž. Za dramatických okolností ujížděli na jízdních kolech na jih Francie do Marseille. Aby se tajné plány protiletadlového zaměřovače nedostaly do rukou gestapa, Svoboda je rozřezal, uschoval přímo do trubek rámu svého jízdního kola a během divokého ústupu je musel definitivně zničit.
Z Marseille vedla jeho cesta přes internační tábory v Casablance až do USA, kam se mu podařilo úspěšně dorazit v roce 1941.
Na vrcholu americké vědy po boku otců počítačů
Ve Spojených státech Svoboda okamžitě prokázal své kvality. Zpočátku pracoval ve společnosti ABAX v New Yorku, kde se vypracoval na pozici viceprezidenta. Jeho skutečně hvězdná hodina však přišla v roce 1943, kdy přijal nabídku pracovat v proslulé Radiation Laboratory na prestižním Massachusettském technologickém institutu (MIT) pod vedením zakladatele kybernetiky Norberta Wienera.
Na MIT pracoval v týmu s takovými giganty světové vědy, jako byli Vannevar Bush nebo Howard Aiken. Svoboda na MIT vyvinul originální matematické metody pro návrh výpočetních pákových mechanismů a vytvořil podsystém řízení palby pro protiletadlový obranný systém MARK 56 – vůbec první systém řízení palby spojený s radarem. Tento systém byl následně úspěšně nasazen na amerických válečných lodích a sloužil námořnictvu dlouhých padesát let.
Za své revoluční výsledky obdržel v roce 1948 vysoce ceněné americké státní vyznamenání Naval Ordnance Development Award. V USA získal obrovské uznání, finanční zázemí i blízká přátelství – mimo jiné se velmi spřátelil s exilovým hudebním skladatelem Bohuslavem Martinů nebo klavíristou Rudolfem Firkušným, s nimiž často hrával na klavír.
Návrat do vlasti: Naivní optimismus a tvrdý náraz
Přestože měl Antonín Svoboda před sebou pohádkovou kariéru na MIT a nabídky na profesury na nejlepších amerických univerzitách, v roce 1946 učinil rozhodnutí, které překvapilo jeho kolegy: odmítl zůstat v USA a vrátil se do osvobozeného Československa. Byl neochvějně přesvědčen, že své znalosti musí dát do služeb rodné země a pomoci ji vybudovat počítačovou velmoc.
Realita poválečného Československa však přinesla chladnou sprchu. Svoboda nastoupil na ČVUT, ale jeho pokus o habilitaci s knihou o počítacích mechanismech narážel na odpor kolegů a politicky angažovaných akademiků. Titul docenta získal až po dlouhých průtazích v roce 1948, kdy zavedl vůbec první dvousemestrový cyklus přednášek o zpracování informací v Evropě.
Když v roce 1948 Svoboda obdržel zmíněnou americkou cenu Naval Ordnance Development Award, v upevňujícím se komunistickém režimu mu to paradoxně přitížilo. V očích kádrováků a Státní bezpečnosti se ze světově uznávaného vědce okamžitě stal potenciální západní špión.
Geniální počítače SAPO a EPOS
Svoboda se však nenechal odradit. V letech 1949–1950 spojil síly s pražskou pobočkou Zbrojovky Brno (pozdější Aritma ve Vokovicích) a vyvinul kalkulační děrovač T-50. V roce 1952 prosadil pod hlavičkou Československé akademie věd (ČSAV) vznik samostatné Laboratoře matematických strojů (od roku 1955 Ústav matematických strojů - ÚMS), která se usídlila v historickém domě na Loretánském náměstí 3 v Praze.
Zde se pod jeho vedením začal rodit legendární SAPO (Samočinný Počítač). Domácí průmysl nedokázal dodat spolehlivé elektronické součástky, a tak byl Svoboda nucen postavit počítač z obyčejných elektromagnetických telefonních relé. Protože relé byla pomalá a často chybovala, Svoboda vymyslel geniální, ve světě dosud nepoužitou architekturu. Svoboda vybavil SAPO třemi nezávislými procesory. Všechny tři počítaly tentýž úkol a o správném výsledku se hlasovalo. Pokud jeden procesor udělat chybu, zbylé dva ho automaticky přehlasovaly.
Po dokončení SAPO v roce 1957 zahájil Svoboda práce na počítači EPOS (Elektronický POčítací Stroj). Tento stroj přinesl další světový unikát: hardwarové sdílení času, které umožňovalo, aby počítač zpracovával současně až pět různých programů naráz. Následovala tranzistorová verze EPOS 2, která dokazovala, že československá vědecká škola drží krok s absolutní světovou špičkou.
Závist komunistických mocipánů a hromadný exodus
V druhé polovině 50. let získal silný vliv ve vedení ČSAV akademik Jaroslav Kožešník, jehož osobní nevraživost vůči Svobodovi byla veřejným tajemstvím. V roce 1958 byl Ústav matematických strojů vyčleněn z Akademie věd a podřízen Ministerstvu přesného strojírenství.
Pro vědce nastalo peklo. Antonín Svoboda byl okamžitě odvolán z funkce ředitele a ponechán pouze jako ředitel výzkumu. Do laboratoří byly zavedeny nesmyslné tovární manýry, pořádaly se povinné výrobní porady a odborné výsledky Svobodova týmu byly podrobovány dehonestující kritice od nevzdělaných kádrováků KSČ. Svobodovi byly zakazovány cesty na západní vědecké kongresy, kam dostával osobní pozvání.
Když v roce 1964 viděl, že se podmínky pro vědu stávají nesnesitelnými a nad ním i jeho rodinou se stahují mračna perzekucí, rozhodl se k radikálnímu kroku. Během služební cesty v Jugoslávii se svým týmem zorganizoval druhý dramatický útěk do emigrace.
Svobodův odchod vyvolal obrovskou vlnu. V následujících letech ho do zahraničí následovalo přibližně 80 jeho nejlepších žáků, inženýrů a spolupracovníků – mezi nimi i legendární vědec George J. Klir (Jiří Klír).
Tragický skon u vybuchující sopky
Po svém druhém příchodu do USA pracoval Svoboda nejprve ve výzkumu společnosti General Electric ve Phoenixu. Od roku 1968 působil jako profesor na prestižní University of California v Los Angeles (UCLA). Téhož roku se stal čestným členem uznávaného institutu IEEE.
V USA Svoboda dál vyvíjel originální algoritmy pro rychlé počítačové operace a přednášel novým generacím studentů. V roce 1977 odešel do důchodu a přestěhoval se do státu Oregon. Přestože byl plný elánu a do poslední chvíle publikoval vědecké knihy, jeho pozemská pouť skončila velmi neobvyklým způsobem.
Svoboda byl fascinován přírodou a studoval mimo jiné chování a inteligenci hmyzu. Dne 18. května 1980 sledoval v Oregonu gigantický výbuch sopky Mount St. Helens. Pohled na obrovskou přírodní katastrofu, jejíž síla odpovídala výbuchu desítek atomových bomb, vyvolal u dvaasedmdesátiletého vědce tak obrovský nápor emocí, že mu přímo při pozorování soptící hory puklo srdce.
Plného uznání se Antonínu Svobodovi v rodné vlasti dostalo až po pádu komunistické totality. V roce 1997 byla na budově na Loretánském náměstí odhalena pamětní deska a v roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy I. stupně in memoriam.
