Článek
V roce 1977 se v kanadském Vancouveru sešel televizní štáb, aby natočil komediální seriál Leo and Me (Leo a ja). Vyprávěl příběh lehkovážného dobrodruha Lea v podání Brenta Carvera, který v pokeru vyhrál starou jachtu a vzal na ni žít svého osiřelého synovce Jamieho. Toho ztvárnil v té době teprve šestnáctiletý Michael Andrew Fox. Herec, který o několik let později dobyl celý svět jako legendární Marty McFly v kultovní trilogii Návrat do budoučnosti, si zde zahrál svou první větší televizní roli.
O čtvrtstoletí později se sitcom stal středobodem jedné z nejpodivnějších záhad v historii moderní neurologie. Otázka, která dodnes nedá vědcům a epidemiologům spát: Je možné, že se slavný herci a jeho kolegové nakazili Parkinsonovou nemocí přímo na natáčení?
Všechno to začalo v roce 1998, kdy Michael J. Fox veřejně oznámil, že mu byla již v roce 1991 – ve věku pouhých třiceti let – diagnostikována Parkinsonova nemoc. Pro veřejnost to byl obrovský šok. Energický mladý muž v absolutním vrcholu kariéry čelil zákeřnému neurodegenerativnímu onemocnění, které si lidé do té doby spojovali výhradně se seniory. Foxovo oznámení vyvolalo obrovský zájem o výzkum nemoci, ale to největší překvapení mělo teprve přijít.
Čtyři osudy propojené jedním studiem
V roce 2002 odvysílala kanadská stanice CTV investigativní dokument Záhada Parkinsonovy nemoci. Přinesl odhalení, které vyvolalo senzaci po celém světě. Ukázalo se totiž, že Fox zdaleka nebyl jediným člověkem z natáčení seriálu Leo a ja, u kterého se choroba rozvinula.
Podle zjištění novinářů a epidemiologického šetření byli Parkinsonovou nemocí diagnostikováni celkem čtyři lidé ze 125členného štábu. Vedle Michaela J. Foxe onemocněl režisér seriálu Don S. Williams, jeden ze scenáristů a také kameraman. Co však neurologům vyrazilo dech ještě více, byl věk nástupu prvních příznaků. Dva z postižených členů štábu – včetně samotného Foxe – pociťovali první symptomy již ve svých třiceti letech.
Z odborného hlediska jde o zcela mimořádný úkaz. Časný nástup Parkinsonovy nemoci u lidí pod čtyřicet let tvoří pouhá tři až čtyři procenta ze všech případů. Pravděpodobnost, že by se v tak malém kolektivu sto dvaceti pěti lidí potkali dva mladí pacienti s touto vzácnou formou a k tomu další dva pacienti s typickým nástupem choroby, je podle matematických modelů astronomicky nízká.
Vzduchotechnika, viry, nebo neviditelné jedy?
Většinu ze zasažených členů štábu léčil uznávaný vancouverský neurolog Donald Calne, bývalý ředitel Centra pro neurodegenerativní poruchy na Univerzitě v Britské Kolumbii. Profesor Calne přišel s hypotézou takzvané spouštěcí události. Podle ní může krátkodobá expozice neznámému vnějšímu faktoru – například virusu, toxinu nebo těžkému kovu – způsobit okamžitou závažnou škodu v mozku. Tento vnější zásah zabije část klíčových neuronů a jiné poškodí. Poškozené buňky pak v průběhu let postupně odumírají, až po určité době hladina dopaminu klesne pod kritickou hranici a projeví se viditelné symptomy.
Tato hypotéza dokonalé odpovídala časové ose seriálu. Všichni čtyři členové štábu totiž začali pociťovat první problémy 7 až 13 let po skončení natáčení. To je přesně takové časové zpoždění, jaké by vědci u podobné události očekávali.
Prověřovat se začaly konkrétní podmínky natáčení v roce 1977. Štáb tehdy pracoval v novém, zvukově izolovaném studiu kanadské veřejnoprávní televize CBC ve Vancouveru. Objevily se vážné pochybnosti ohledně tamní vzduchotechniky. Mohlo dojít k tomu, že lidé ve studiu vdychovali toxické výpary z čerstvých stavebních materiálů, nátěrů či rozpouštědel? Vedení CBC nebralo zprávy na lehkou váhu a povolalo epidemiology z Univerzity v Britské Kolumbii, aby prostředí studia podrobili zkoumání.
Virová teorie versus skeptická věda
Kromě chemických toxinů se ve hře ocitla ještě virová teorie. Zvěsti o tom, že by Parkinsonova nemoc mohla být vyvolaná virem, rozpoutaly v médiích šílenství. Zprávy o tom, že Michael J. Fox „chytil Parkinsona z viru“, plnily vysílání stanic jako CNN.
Myšlenka, že neurologické poruchy mohou mít virový původ, není ve vědě nová. Po epidemii španělské chřipky v roce 1918 se u tisíců lidí vyvinula letargická encefalitida, která způsobovala příznaky velmi podobné Parkinsonově nemoci. Některé výzkumy navíc naznačily, že určité kmeny chřipkových virů mají schopnost proniknout přes hematoencefalickou bariéru do středního mozku a napadnout oblasti zodpovědné za produkci dopaminu.
Odborná veřejnost však byla k virové teorii skeptická. Nadace Michaela J. Foxe vydala oficiální prohlášení, v němž spekulace o virovém původu nemoci mírnila. Dr. J. William Langston, přední vědecký ředitel Parkinsonova institutu v Kalifornii, zdůraznil, že pro přenosnost nebo virový původ nemoci neexistují přímé vědecké důkazy.
Sám Michael J. Fox se k celému poplachu stavěl s nadhledem. Když se ho moderátor Howard Stern v rozhovoru v roce 2013 zeptal na shluk případů ze seriálu, Fox odpověděl: „Ať tomu věříte, nebo ne, z vědeckého hlediska to nic neznamená.“ Upozorňoval na to, že hledání senzačních příčin často odvádí pozornost od reálného výzkumu.
Co přesně se děje v lidském mozku?
Parkinsonova nemoc je neurodegenerativní onemocnění, jehož podstatou je předčasný zánik specifických nervových buněk v hlubokých strukturách mozku. Klíčovým místem je takzvaná černá hmota uložená ve středním mozku. Neurony v této oblasti vyrábějí chemickou látku neurotransmiter dopamin. Dopamin funguje jako přenašeč nervových vzruchů. Jeho úkolem je předávat signály z mozku přes míchu k jednotlivým svalům. Díky dopaminu dokážeme plynule a přesně provádět jakýkoliv pohyb.
Pokud buňky v černé hmotě začnou odumírat, hladina dopaminu klesá. Než se však projeví první příznaky, musí odumřít obvykle více než 60 až 80 procent těchto neuronů. Jakmile je tato hranice překročena, kontrola nad pohybovým aparátem se zhroutí.
Mezi hlavní projevy patří svalová stuhlost (rigidita), zpomalenost pohybů (bradykineze), klidový třes (tremor) a ztráta stability. Nemoc však nepostihuje jen pohybové ústrojí. Postupně zasahuje i další systémy v mozku, což způsobuje deprese, poruchy spánku či únavu. V současnosti neexistuje lék, který by nemoc zcela vyléčil, moderní medicína však dokáže pomocí farmakoterapie chybějící dopamin nahrazovat a výrazně tak zlepšovat kvalitu života pacientů.
Vědecká komunita se již po desetiletí přou o to, co je primární příčinou nemoci. Je to genetický kód, nebo vlivy okolního prostředí? Odpověď není jasná. Ukazuje se, že u časné formy Parkinsonovy nemoci (u pacientů pod 40 let, jako byl Fox) hrají genetické mutace velmi významnou roli. Vědcům se podařilo identifikovat několik konkrétních genů, které přímo způsobují dědičné formy.
Naopak u typické formy nemoci, která propuká ve vyšším věku, genetika jako hlavní viník selhává. Rozsáhlá studie provedená dr. Langstonem na dvojčatech ukázala, že jednovaječná dvojčata nemají výrazně vyšší pravděpodobnost, že onemocní oba, než dvojčata dvouvaječná. Z toho vědci vyvodili, že u většiny populace hraje rozhodující roli životní prostředí.
Mezi nejčastější podezřelé patří pesticidy, herbicidy a umělá hnojiva. Studie u zemědělských komunit opakovaně prokázaly vyšší výskyt nemoci u lidí vystavených chemickým postřikům nebo pití vody ze studní v agrických oblastech. Dalšími faktory jsou těžké kovy jako mangan či hliník a průmyslová rozpouštědla používaná k odmašťování kovů.
Záhada zůstává neobjasněna
Pokud jsou shluky případů tak fascinující, proč se je nedaří definitivně vyřešit? Proč nevíme se stoprocentní jistotou, co se ve studiu v roce 1977 stalo? Vyšetřování naráží na obrovské překážky. Mezi okamžikem expozice nebezpečné látce a prvním vyšetřením uplyne často deset až dvacet let. Za tu dobu se situace na místě činu dramaticky změní.
Budovy bývají přestavěny nebo zbourány, ventilační systémy vyměněny, chemické stopy dávno vyprchají a pamětníci si nepamatují detaily. Odlišit skutečnou příčinnou souvislost od pouhé statistické náhody je v takových podmínkách téměř nemožné.
Zda za osudovým onemocněním Michaela J. Foxe a jeho tří kolegů stála chemická past v klimatizaci, neznámý virus, nebo jen hříčka osudu, se už pravděpodobně nikdy nedozvíme.
