Běžel, když ostatní spali. Farmář v gumákách vyhrál ultramaraton s desetihodinovým náskokem

Na startu jednoho z nejnáročnějších závodů planety v roce 1983 stála světová atletická špička. Zkušení vytrvalci v nejnovější sportovní výbavě, obklopení profesionálními týmy masérů a sponzory, ladili formu na trase dlouhé 875 kilometrů ze Sydney do Melbourne. A mezi nimi stál člověk, který tam podle všech přítomných neměl co dělat. Jednašedesátiletý Cliff Young. Neměl sportovní úbor, přišel v pracovní kombinéze. Neměl ani umělý chrup, protože mu při běhu nepříjemně cvakal v ústech. Novináři i diváci si klepali na čelo a pořadatelé trrnuli strachy, že jim stařík na dálnici zemře na vyčerpání. Místo toho byli všichni svědky jednoho z nejneuvěřitelnějších sportovních zázraků historie.

Když si tento bezzubý chlapík přišel vyzvednout startovní číslo 64, málokdo bral jeho účast vážně. Vzhledem k jeho vizáži si přítomní novináři, diváci i pořadatelé zpočátku mysleli, že jde o omyl nebo vtip a že se starý muž přišel na startovní čáru jen podívat. Vypadal totiž jako sklerotický dědeček, který zabloudil cestou z nákupu. Měl na sobě obnošenou pracovní kombinézu, pod ní vytahaný svetr, dlouhé kalhoty, do kterých si sám vystřihl díry kvůli větrání, a kompletně bez zubů. Jak později přiznal, umělou zubní náhradu nechal doma zcela záměrně, protože mu při běhu v ústech nepříjemně cvakala.

Přítomní novináři si vyměňovali nevěřící pohledy. S lehkým posměchem i neskrývanými obavami se ho ptali, co ho k tak šílenému nápadu vlastně vede a zda si uvědomuje, že na trati může zemřít. Sám Cliff později vzpomínal, že v jejich očích viděl opovržení a nedůvěru. Organizační tým sponzorské společnosti dokonce podlehl panice. Představitelé firmy se děsili představy, že jim přímo před kamerami umře na dálnici starý člověk, což by zdevastovalo jejich marketingovou kampaň. Aby zabránili katastrofě, poslali s ním ještě před startem jednoho ze svých mladých pracovníků na zkušební lehký klus do kopců. Když však mladý atlet zjišťoval, že mu šedesátiletý chlapík bez zadýchání visí na zádech i v tom nejprudším stoupání, museli pořadatelé kapitulovat.

Cliff Young reagoval na všechny pochybnosti s naprostým klidem, pokorou a nenucenou sebejistotou, která pramenila z jeho tvrdého života v australské buši. Pocházel z chudé rodiny z Beech Forest v kopcovité oblasti Otway Ranges ve státě Victoria. Jeho dědeček a otec patřívali k prvním osadníkům této oblasti a rodina se musela protloukat, jak se dalo. Cliff se narodil v roce 1922 jako nejstarší syn ze sedmi dětí. Během Velké hospodářské krize byla rodina tak chudá, že si nemohla dovolit držet koně, natož si koupit motorové vozidlo.

Veškerá těžká práce na rozlehlé rodinné farmě o rozloze 2 000 akrů tak ležela výhradně na lidských nohách. Když se nad krajinou začala stahovat mračna a blížila se bouřka, musel mladý Cliff okamžitě vyrazit do terénu a nahnat dvě tisícovky rozptýlených ovcí zpět do bezpečí ohrady. Nebylo to otázkou několika hodin. Často musel bez odpočinku běhat v těžkém, podmáčeném terénu dva nebo dokonce tři dny v kuse, dokud nebylo poslední zvíře v bezpečí.

Místní obyvatelé z okolních vesnic byli celé roky zvyklí vídat podivínského Cliffa, jak neúnavně běhá podél silnic a po pastvinách. Kvůli neustálým dešťům v této oblasti běhal velmi často v těžkých gumových holínkách. Právě roky strávené v těžkých galoších neuvěřitelně zpevnily jeho nohy a mimoděk vypěstovaly neotřesitelnou schopnost ignorovat fyzickou bolest i extrémní vyčerpání.

„Podívejte, z ničeho nedělám vědu. Vyrůstal jsem na farmě, kde jsme neměli koně. Kdykoli se blížila bouřka, musel jsem jít a ty ovce pochytat. Někdy to trvalo dva nebo tři dny běhu v kuse, ale nakonec jsem je vždycky chytil. Myslel jsem si, že tenhle závod zvládnu. Je to jen o něco delší než nahánění stáda,“ vysvětloval před startem s úsměvem novinářům. Zatímco ostatní běžci spoléhali na vědecké metody tréninku, drahé vybavení a výživové poradce, Cliff stál na startu vyzbrojen zkušeností z každodenní dřiny.

Po zaznění startovního výstřelu se stalo přesně to, co všichni přítomní odborníci i laici očekávali. Skupina elitních profesionálních běžců se okamžitě opřela do pedálů a vyrazila vpřed ve svižném, elegantním tempu. Cliff Young zůstal téměř ihned daleko vzadu a propadl se na úplný konec startovního pole.

Jeho běžecký styl nevypadal ani trochu atleticky a na první pohled vyvolával spíše lítost či úsměv. Zatímco jeho mladší soupeři předváděli dynamické, dlouhé kroky s vysokým odrazem a ladným švihem paží, Cliff se po trati pohyboval neobyčejně zvláštním způsobem. Nohy téměř nezvedal ze země, paty táhl nízko nad rozpáleným asfaltem a kolena téměř neohýbal. Vypadal sklesle, jako by se spíše namáhavě šoural z nákupu než bojoval v jednom z nejnáročnějších ultramaratonů světa. Diváci lemující trať i televizní štáby se bavili a měli ho za neškodného, lehce bláznivého podivína, kterému dojdou síly za prvním zatáčkou. Někteří slavní běžci, jako byl například Peter Ryan, později vzpomínali na šok, když je na trati šinoucím se krokem míjel starý chlapík v dlouhých kalhotách.

Málokdo však v tu chvíli chápal, že tento zpočátku vysmívaný a neohrabaný pohyb byl z hlediska biomechaniky a energetické efektivity naprosto geniální. Tento unikátní styl běhu se formoval po desetiletí, kdy Cliff běhal po blátivých pastvinách v těžkých gumových holínkách.

Klasický běžecký krok vyžaduje neustálé vertikální odrazy, při kterých tělo překonává gravitační odpor a dopady extrémně zatěžují klouby, šlachy a svaly. Cliffův krok však vertikální pohyb těla téměř zcela eliminoval. Místo energeticky náročného odrazu využíval plynulý, horizontální posun těžiště těla dopředu. Šouravý pohyb spotřebovával nesrovnatelně méně kyslíku i svalového glykogenu a minimalizoval otřesy kyčlí, kolen i kotníků.

Zatímco elitní vytrvalci spalovali obrovské množství energie a pálili svalovou hmotu ve snaze udržet vizuálně dokonalou atletickou formu, šedesátiletý farmář se konstantní rychlostí posouval vpřed jako tichý a úsporný stroj. Nepotřeboval okázalá gesta ani zbytečný výdej sil – jeho šouravý krok byl navržen tak, aby dokázal bez zastavení překonat stovky kilometrů. Později tuto techniku pečlivě analyzovali běžečtí experti a dodnes ji po něm přebrala řada špičkových ultramaratonců, včetně několika dalších vítězů tohoto legendárního závodu.

Hlavní trumf Cliffa Younga však nespočíval v jeho stylu, ale v naprosté nevědomosti o pravidlech a zvyklostech ultramaratonského běhu. Většina profesionálních atletů pracovala s jasnou strategií: běžet osmnáct hodin denně a zbylých šest hodin věnovat spánku, regeneraci a masážím. Tak se to dělalo vždy a nikdo nepochyboval o tom, že bez spánku lidské tělo takový nápor nemůže vydržet.

Jenže Cliffovi to nikdo neřekl. Během první noci došlo ke klíčovému momentu. Zatímco ostatní závodníci tvrdě spali ve svých stanech a karavanech, Cliff se po velmi krátkém odpočinku probudil už kolem druhé hodiny ranní. Členové jeho skromného týmu popletli budík, ale Cliff se nezlobil. Zkrátka vstal, obul se a vyrazil do temné noci. Když se ráno ostatní favorité probudili a vydali se na trať, s šokem zjišťovali, že šouravý stařík je desítky kilometrů před nimi.

Cliff si uvědomil, že nepotřebuje zastavovat. Rozhodl se, že nebude spát vůbec. Zatímco soupeři noc co noc odpočívali a nabírali síly, australský farmář neúnavně ukrajoval kilometr za kilometrem. Přes noc stahoval jakoukoli ztrátu z předchozího dne a postupně si vybudoval dominantní náskok.

Jeho cesta napříč vyprahlou i deštěm zbičovanou krajinou však ani zdaleka nebyla snadnou procházkou. Během pětidenního maratonu musel šedesátiletý farmář čelit drsnému fyzickému utrpení, které by většinu běžců okamžitě vyřadilo ze hry. Už během prvního dne utrpěl nešťastný pád poblíž města Yass, při kterém si vážně poranil rameno. Zranění bylo tak bolestivé, že ruku téměř nemohl ohnout ani zvednout – když mu později někdo z diváků podél trati chtěl podat pláštěnku, aby ho ochránil před prudkým deštěm a větrem, Cliff si ji kvůli nehebné paži dokonce ani dokázal navléknout.

Skutečným očistcem však byly jeho nohy. Krutá trasa vedoucí po tvrdém asfaltu dálnice si vybrala svou daň. Chodidla měl pokrytá obřími krvavými puchýři a do chvíle, než protnul cílovou pásku, přišel postupně o osm nehtů na nohách. Na rozdíl od profesionálních atletů, kteří měli v zádech celé štáby lékařů, fyzioterapeutů a masérů vybavených nejmodernější zdravotnickou technikou, tvořila Cliffův doprovodný tým jen dvoučlenná hrstka starých přátel z buše. Ti o profesionální atletické péči neměli ani tušení. Jak s oblibou říkával Wally, jeden z členů tohoto doprovodu: „Dokud člověku neteče krev z očí, není zničenej.“

Když se Cliffovi během jedné z fází závodu poblíž města Albury vytvořil na chodidle gigantický, nesnesitelně bolestivý puchýř, jeho parťák Wally neváhal. Místo odborného ošetření nebo sterilních obvazů vytáhl z kapsy obyčejný zavírací kapesní nůž. Přímo u trati mu puchýř vyřízl a jako dezinfekci mu na otevřenou ránu vylil misku tvrdého alkoholu.

Nesnesitelná bolest projela celým Cliffovým tělem. „Ještě dnes cítím tu bolest,“ vzpomínal na tento drsný okamžik o několik let později sám běžec. Na sobě však nedal téměř nic znát – jen naštvaně zaťal bezzubá dásně, nevydal ani hláska a okamžitě se znovu vydal na trať. Žádné stížnosti, žádné slzy. V hlavě měl jediný mentální obraz, který ho držel nad vodou a hnal vpřed v momentech, kdy tělo vypovídalo službu: představoval si, že je zpátky doma na farmě v Beech Forest, běží po rozlehlé pastvině za zbloudilým stádem ovcí a musí je všechny pochytat dříve, než propukne ničivá bouře.

Po 5 dnech, 15 hodinách a 4 minutách neustálého pohybu dorazil Cliff Young do cíle u nákupního centra Westfield Doncaster v Melbourne. Zvítězil s neuvěřitelným náskokem deseti hodin před druhým v pořadí. Předchozí traťový rekord překonal o neuvěřitelné dva dny.

Z podivína se přes noc stala celonárodní senzace. Zástupy diváků ho vítaly s obrovským nadšením. Když mu pořadatelé předali šek na výhru ve výši 10 000 australských dolarů, Cliff byl upřímně překvapený. O finanční odměně vůbec nevěděl.

Prohlásil, že si peníze nezaslouží sám, protože všichni ostatní běžci dřeli stejně tvrdě jako on. Výhru na místě rozdělil mezi ostatních pět soupeřů, kteří závod dokončili, a pro sebe si nenechal téměř nic. Tímto skromným gestem si definitivně získal srdce milionů lidí po celém světě.

Po svém historickém vítězství se Cliff Young stal celebritou, ale jeho osobnost se nezměnila. Zůstal skromným vegetariánem z farmy, který běhal pro radost z pohybu. Jeho unikátní styl začali podrobně zkoumat sportovní experti a trenéři. Zjistili, že jeho mechanika je pro extrémní vzdálenosti efektivnější než tradiční běžecká technika. Několik dalších vítězů tohoto ultramaratonu v následujících letech přebralo právě jeho šouravý krok.

Cliff běhal dál i ve vysokém věku a překonával seniorské rekordy po celém světě. Zemřel v roce 2003 ve věku 81 let.

Zdroje: ABC net, Wikipedia, idnes, sport