Článek
Při pohledu z okna letadla se nehostinná, rezavě hnědá krajina jižního Peru mění v fascinující plátno. Na jedné z nejsušších pouští světa, kde prší sotva dvacet minut ročně, se najednou objevují dokonale rovné bílé čáry, obří lichoběžníky a úchvatné spirály. Při pečlivějším pohledu se geometrické tvary skládají do obrazů zvířat a rostlin – uvidíte monumentálního kolibříka, opici s promyšlenou spirálou místo ocásku, obřího pavouka i tajemnou postavu, které všichni přezdívají Astronaut.
Jsou to slavné planiny Nazca a Palpa, které se rozkládají na ploše téměř 500 kilometrů čtverečních přibližně 400 kilometrů jižně od Limy. Tento archeologický zázrak čítá více než 800 přímých čar, 300 geometrických obrazců a přes 70 detailních kresbeb zvířat a rostlin. O jejich původu a účelu se vedou divoké debaty již téměř sto let. Byli tvorci starověcí astronomové, věřící prosící o vodu, nebo snad mimozemšťané, jak tvrdily populární teorie v minulém století?
Zjevení z oblaků a životní poslání německé matematičky
Ačkoliv o liniích věděli už španělští konkvistadoři v 16. století – Pedro Cieza de León je ve své knize z roku 1553 považoval za pouhé značky na cestách –, skutečný celosvětový boom nastal až s rozvojem komerčního létání ve ve 30. letech 20. století. Teprve z ptačí perspektivy totiž vynikne plný rozsah a krása těchto monumentálních děl. Z pozemního pohledu jsou totiž snadno přehlédnutelná.
Jedním z prvních vědeckých průkopníků byl americký profesor Paul Kosok, který uctívanou náhorní plošinu navštívil v červnu 1941. Když po celodenním průzkumu sledoval západ slunce, všiml si, že se sluneční kotouč zabořil přesně do linie jedné z přímek. Kosok okamžitě nazval vyprahlou poušť „největší astronomickou knihou na světě“.
Jeho myšlenku převzala a rozvinula německá matematička a překladatelka María Reiche, která výzkumu a ochraně planiny obětovala přes 40 let života. Přezdívalo se jí „Dáma linií“. Reiche žila v prostém domku přímo na okraji pouště, s koštětem v ruce čistila zašlé čáry a vlastním tělem bránila památku před neohleduplnými turisty. Byla skalně přesvědčena, že geoglyfy sloužily jako obří kalendář a předpověď hvězdné oblohy.
Negativní obrazce v červeném kamení: Jak vznikly?
Jak je možné, že kresby vydržely neporušené 1500 až 2500 let? Odpověď leží v jedinečném klimatu a jednoduché technologii. Poušť v oblasti Nazca pokrývají kameny s vysokým obsahem oxidu železitého, což jim dává rezavou barvu. Starověcí tvůrci vytvořili takzvané negativní geoglyfy tím, že odstranili svrchní vrstvu tmavého štěrku do hloubky pouhých 10 až 15 centimetrů. Pod ní odhalili světlý, žlutozelený písek a podloží.
O extrémní dlouhověkost se postarala sama příroda. Region Pampa Colorada je neuvěřitelně suchý a stabilní. Absence silného větru a téměř nulové srážky znamenají, že eroze je zde minimální. Kresby tak přetrvaly od doby Paracas (okolo 400 až 200 př. n. l.) a Nazca (200 př. n. l. až 500 n. l.) téměř bez újmy. Moderní pokusy navíc ukázaly, že vytvoření i těch nejsložitějších tvarů nevyžadovalo mimozemskou technologii – menší skupina lidí s provazy a kolíky dokázala geometricky přesné čáry vytyčit během několika málo dnů.
Mimozemšťané, nebo rituály za kapku deště?
Když záhadolog Erich von Däniken v roce 1968 vydal svou přelomovou knihu Vzpomínky na budoucnost, přisoudil čáry v Nazce starověkému kosmodromu pro mimozemské lodi. Představa, že obří obrazce měly sloužit jako navigační dráhy pro UFO, pobláznila celý svět. Vědecká komunita však tyto teorie poměrně rychle vyvrátila a v 70. letech dostala trhliny i původní myšlenka astronomického kalendáře.
Moderní výzkumy archeologů, jako jsou Johan Reinhard nebo Anthony Aveni, přinesly podstatně reálnější vysvětlení. Všichni se shodují na jednom zásadním prvku: klíčem k záhadě je voda. V místě, kde téměř neprší, byla voda otázkou přežití. Dlouhé lichoběžníky a široké cesty pravděpodobně sloužily jako shromaždiště pro náboženské procesí. Lidé po nich chodili, tancovali a přinášeli oběti bohům, aby si vyprosili vláhu a úrodu.
Symbolika zvířat tomuto scénáři plně odpovídá. Pavouk byl v andské tradici považován за znamení přicházejícího deště, kolibřík byl spojen s plodností a opice symbolizovala podstatně vlhčí oblasti Amazonie. Vykopávky na obřadních platformách navíc odhalily úlomky mušlí Spondylus, které se v té době používaly výhradně při rituálech spojených s uctíváním vody.
Obrazec v poušti Nazca
Záhada, která stále nekončí
Liniím a geoglyfům v Nazce a Palpě se v roce 1994 dostalo nejvyššího uznání, když byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Dnes sem míří tisíce cestovatelů z celého světa, kteří nasedají do malých vyhlídkových letadel na letišti v Pisco nebo Nazce, aby se na vlastní oči přesvědčili o kráse starověkého umění. Při ostrých manévrech letadla se pod nimi střídají výjevy, jako stometrový Kondor, devadesátimetrový Pavouk i rozverná Opice.
Ačkoli moderní věda mnohé zahalující mýty rozbila, tajemství Nazcy zdaleka není plně vyřešeno. S nástupem nových technologií, jako jsou satelitní snímkování, LiDAR a využití umělé inteligence s drony, objevují vědci v posledních letech stovky dalších, dosud ukrytých obrazců. Poušť v Peru tak ještě zdaleka neřekla své poslední slovo.
