Článek
Žijeme v době, kdy se komunikace politiků směrem k občanům smrskla na krátká videa na sociálních sítích natáčená za pochodu. Politik při tom působí lidově, jako jeden z nás, zastaví se na kávu, promluví s náhodným občanem a pak své moudro pošle do světa. Jenže v tom spočívá největší nebezpečí celého tohoto formátu. Politik si před vlastní kamerou může říkat absolutně cokoli, co se mu zrovna hodí do krámu. Chybí zde totiž oponentura.
V klasickém novinářském rozhovoru je politik vystaven otázkám odborně připraveného redaktora. Novinář jeho tvrzení koriguje, konfrontuje ho s fakty, zpochybňuje chybné úvahy a nenechá ho beztrestně šířit zjevné nesmysly. Ve vlastním videu na sociálních sítích je ale politik sám sobě režisérem, moderátorem i jediným diskutujícím. Pod povrchem takto vyprodukovaných videí se pak mnohdy šíří bludy.
Přesně to se stalo i v nedávném příspěvku šéfa hnutí ANO Andreje Babiše. Představte si zcela běžný den. Jedete na Dny NATO do Ostravy, zastavíte na čerpací stanici pro kávu a vtom k vám přistoupí neznámý pán. Slovo dá slovo a začne se řešit zadlužení státu. Co by udělal běžný politik? Pravděpodobně by odrecitoval pár pouček o fiskální odpovědnosti, zmínil deficit rozpočtu nebo inflační cíle. Jenže expremiér Andrej Babiš na to šel jinak a po schůzce na benzínce natočil video, nad kterým zůstává rozum stát.
Ve videu zazněla slova, která stojí za to ocitovat: „Cestou na dny NATO do Ostravy jsem se zastavil na jedné benzínce a přišel za mnou jeden pán a dal se se mnou do řeči ohledně zadlužení. Já jsem se ho přesvědčoval, že se skutečně nemusí bát, že by příští generace měly problém s dluhem. Tyhle nesmysly vám vtloukají do hlavy právě ti, kteří naši zemi vytunelovali, rozkradli a už 20 nebo 30 let vám vykládají o Řecku a posílají vám složenky. Dnešní dluh je 3 726 miliard. A úspory našich obyvatel 3 924 miliard. To znamená, že obyvatelé České republiky si můžou koupit od státu celý dluh a ještě jim zbyde 200 miliard a ovládnou český stát hypoteticky a bude jejich.“
Ponechme stranou tradiční kolovrátek o tom, jak všichni ostatní za posledních třicet let všechno rozkradli, vytunelovali a zničili. Na to jsme si za dlouhá léta jeho působení v české politice zvykli. Co je však na Babišově úvaze fascinující, je ten úchvatný státovědný zkrat, který v několika málo větách předvedl širokému publiku.
Předně – úspory občanů nejsou žádný homogenní balík peněz, ke kterému má přístup nějaký kolektivní výbor nebo vláda. Srovnávat soukromý majetek lidí s dluhem veřejných rozpočtů je jako tvrdit, že když má váš soused na účtu milion a vy máte dluh sto tisíc, jste vlastně v plusu. Soukromý majetek obyvatel prostě a jednoduše není majetkem státu.
Zadruhé, představa, že by lidé vybrali své životní úspory, zaplatili z nich státní dluh a výměnou za to by jim stát říkal pane, ukazuje na absolutní nepochopení toho, jak fungují státní finance.
Vnímat státní dluh jako pouhou abstraktní vlastnost, která nikoho nemusí trápit, protože „máme na účtech víc“, je nebezpečný populismus. Babiš se ve videu opírá do těch, kteří varují před „řeckým scénářem“. Jenže varování před nekontrolovaným zadlužováním není žádný výmysl zlých analytiků, ale základní poučka rozpočtové odpovědnosti.
Státní dluh totiž neroste sám od sebe. Roste v důsledku strukturálních schodků, na kterých se významnou měrou podílela i Babišova vlastní vláda. Když dnes bývalý premiér tvrdí, že se příští generace nemají čeho bát, vědomě přehlíží fakt, že dluhová služba – tedy platby úroků z toho, co si stát půjčil – stojí ročně desítky miliard korun. Tyto peníze pak chybí v zdravotnictví, školství, infrastruktuře nebo důchodovém systému. Tvrdit občanům, že je to vlastně v pořádku, protože mají na knížkách dost peněz, je vrchol demagogie.
Stát není Agrofert ani akciová společnost
Andreje Babiše nás dlouhé roky přesvědčoval, že „stát bude má řídit jako firmu“. Vypadá to ale, že ve své mysli pokročil ještě dále. Stát začíná vnímat jako takovou akciovou společnost k převzetí.
Jenže Česká republika není divize chemického holdingu. Není to akciovka, kde majitel s 51 % akcií zavelí a zbytek představenstva mlčí. Česká republika je suverénní, demokratický a právní stát. Stát není na prodej, nemá akcie, které by si mohl někdo skoupit, a jeho suverenita se neodvíjí od toho, kolik miliard leží v komerčních bankách.
Andrej Babiš navíc zcela opomněl fakt, že náš stát mu nikdy nepatřil, nepatří a patřit nebude. A stejně tak nikdy nepatřil ani žádné skupině investorů nebo úsporně smýšlejících spoluobčanů, kteří by si ho mohli koupit. Celou dobu patří všem občanům České republiky.
Prodloužená ruka, nikoli majitel z Boží vůle
Premiér, ministři nebo poslanci nejsou majitelé země. Jsou to pouze správci a prodloužená ruka občanů, kteří je do svých funkcí zvolili, aby spravovali veřejné věci. Nic více, nic méně. Moc pochází z lidu, jak stojí v Ústavě (Hlava ptvní, čl. 2), nikoli z bankovního výpisu.
Když Andrej Babiš vykládá o tom, jak si občané „hypoteticky můžou koupit stát a bude jejich“, nevědomky tím ukazuje, jak nahlíží na občanská práva. Politickou moc si v jeho očích nekupujete hlasem ve volební místnosti finanční transakcí. Je to svět, kde se všechno přepočítává na peníze, akvizice a ovládnutí trhu.
Tento přístup redukuje občana z nositele suverenity na pouhého akcionáře či zákazníka. Jenže občanství není zákaznická karta do supermarketu. Občan má práva a povinnosti, které nelze vyjádřit cenovkou.
Kam vede cesta nákupu státu?
Kdybychom přistoupili na Babišovu bizarní logiku, dostáváme se na velmi tenký led. Co by se stalo s těmi, kteří žádné úspory nemají? Ztratili by nárok na svůj díl státu? Měli by bohatší lidé více hlasů při rozhodování o budoucnosti země? To už nejsme v demokracii.
Česko nepotřebuje spásu od miliardářů ani od politiků, kteří občanům nabízejí poučky o tom, jak si zaplatit státní dluh z vlastních kapes. Občané tento stát již vlastní. Vlastní ho skrze ústavu, skrze svobodu, skrze demokratické instituce a právo volit.
A ani Andrej Babiš na tom nic nezmění. Současný premiér by si měl uvědomit, že i když si za své peníze může koupit spoustu věcí, Českou republiku si do svého portfolia nikdy nepřipíše.
