Článek
Debata o budoucnosti, financování a smyslu veřejnoprávních médií se vyhorcuje čím dál tím víc. Do napjaté atmosféry přispěl na svém facebookovém profilu také poslanec Jindřich Rajchl se svou kritikou nákladů na distribuci televizního signálu.
Ve svém příspěvku Rajchl poukazuje na to, že Česká televize ročně vynakládá zhruba 300 milionů korun na šíření svého vysílání. Hlavní pointa jeho kritiky směřuje k tomu, kdo tyto prostředky inkasuje. Většina sumy totiž putuje společnosti České Radiokomunikace (CRA), jejímž vlastníkem není český stát, nýbrž britská investiční společnost Cordiant Digital Infrastructure Limited, v níž mají podíl další západní investiční fondy. Podle Rajchla tak stamiliony korun, které občané povinně odvádějí na poplatcích, končí v zahraničí. Politik rovněž kritizuje fakt, že přesná částka je ve zveřejněné smlouvě začerněná.
Zatímco fakta o vlastnické struktuře Českých Radiokomunikací i o začernění obchodního tajemství ve smlouvách sice odpovídají realitě, samotná interpretace je výrazně manipulativní. Česká televize totiž v současném legislativním a technickém nastavení vůbec jinou možnost, jak svůj signál k divákům dostat, nemá.
Zákonný závazek, který nedává na výběr
Zákon instituci ukládá jako součást veřejné služby povinnost zpřístupnit své vysílání drtivé většině obyvatel na území České republiky. Nejde přitom jen o diváky ve velkých městech, ale i o obyvatele odlehlých horských údolí či pohraničních oblastí, kde by se komerční provoz vysílačů nemusel ekonomicky vyplatit.
Česká televize přitom nevlastní síť pozemních vysílačů, vysokých stožárů ani satelitních kapacit. Jejím úkolem je vyrábět obsah, nikoliv budovat a udržovat telekomunikační infrastrukturu. K tomu, aby splnila svou zákonnou povinnost celoplošného pokrytí, si proto musí distribuci signálu objednat u externího operátora. Jako veřejný zadavatel je navíc povinna postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek a vybírat dodavatele v otevřených tendrech.
České Radiokomunikace ale drží v rukou dědictví bývalého státního podniku – páteřní síť těch nejvýkonnějších a strategicky nejlépe umístěných vysílacích kót v zemi, jako jsou pražský Žižkov, Ještěd, Praděd, Kleť nebo Kojál. Bez využití těchto klíčových bodů je technicky nemožné dosáhnout takového pokrytí území, jaké po České televizi vyžaduje zákon.
Faktický monopol v praxi
Když Česká televize v minulosti vypisovala výběrová řízení na technické zajištění svého veřejnoprávního multiplexu (dnes Multiplex 21), narážela na prostý fakt, že na trhu neexistuje konkurent, který by dokázal nabídnout srovnatelný dosah. Alternativní operátoři, jako je například společnost Digital Broadcasting, sice úspěšně provozují celoplošné sítě pro komerční stanice, jejich infrastruktura je však poskládána z většího množství menších a regionálních vysílačů. Pro komerční televize, které nejsou svázány tak přísnými limity pokrytí každého koutu republiky a mohou více optimalizovat náklady, jde o vítanou a levnější alternativu. Pro veřejnoprávní vysílání však tato síť nedosahuje potřebných parametrů.
Rajchl tak vyčítá České televizi to, co sama nemůže ovlivnit. Pokud zákon nařizuje téměř stoprocentní dostupnost pozemního vysílání a klíčovou infrastrukturu vlastní jediný subjekt v zemi, stává se z výběrového řízení spíše formální proces, na jehož konci stojí vždy stejný vítěz.
Kdo za to může? Pohled do minulosti
Skutečnost, že výnosy z této infrastruktury dnes plynou zahraničním fondům, není důsledkem rozhodnutí managementu České televize, nýbrž výsledkem privatizačních kroků státu v minulých desetiletích. České Radiokomunikace byly postupně privatizovány a následně několikrát změnily majitele na mezinárodním investičním trhu, až skončily v portfoliu britského fondu Cordiant Digital Infrastructure.
Stát si zkrátka strategickou vysílací infrastrukturu neponechal, ale zároveň ponechal v platnosti zákony, které veřejnoprávní televizi nutí tuto infrastrukturu využívat. Stejná situace panuje i u satelitního vysílání, kde ČT platí za pronájem kapacity lucemburské společnosti M7 Group, protože vlastní družici Česká republika nemá. Naopak u kabelových a internetových operátorů (jako jsou O2, Vodafone či T-Mobile) Česká televize za distribuci neplatí nic – tito operátoři mají ze zákona povinnost základní programy ČT šířit bezplatně.
Obchodní tajemství versus veřejná kontrola
Zvláštní kapitolou v kritice Jindřicha Rajchla je začernění konkrétní finanční částky ve smlouvě mezi ČT a CRA. Z pohledu občana, který provoz médií platí, je požadavek na maximální transparentnost pochopitelný. Instituce hospodařící s miliardami korun z veřejných prostředků by měla být pod co nejpřísnějším dohledem.
Na druhou stranu tu máme zákon o registru smluv na ochranu obchodního tajemství soukromého subjektu. České Radiokomunikace jsou soukromou firmou podnikající v konkurenčním prostředí (minimálně v oblasti komerčních multiplexů, datových center či internetové konektivity). Cena za pronájem vysílací kapacity a souvisejících služeb představuje jejich klíčové cenotvorné know-how. Pokud by musely zveřejnit přesné jednotkové ceny účtované České televizi, odkryly by své marže a cenovou politiku přímé konkurenci. Právní úprava proto v takových případech umožňuje znečitelnění konkrétních obchodních parametrů, aniž by tím nutně docházelo k porušení zákona ze strany zadavatele.
Kde hledat řešení?
V době, kdy vládní koalice prosazuje konec poplatků a zaměstnanci veřejnoprávních médií stávkují, se ukazuje, že samotné zrušení poplatku nic technického nevyřeší. Ať už bude veřejnoprávní televize v budoucnu placená z poplatků, nebo přímo ze státního rozpočtu, náklady na šíření signálu nezmizí, pokud se nezmění pravidla a technologický model.
Pokud by cílem kritiky nebylo pouze vyvolání emocí a oslabení důvěry ve veřejnoprávní médium, musela by se diskuse vést v rovině konkrétních legislativních a technických řešení.
První cestou je samotná změna zákona o České televizi. Zákonodárci by mohli upravit definici veřejné služby a snížit současné striktní požadavky na povinné pokrytí území pozemním signálem. To by České televizi rozvázalo ruce a umožnilo jí využít i menší a levnější operátory, případně omezit vysílání v odlehlých oblastech, kde by se vysoké náklady na provoz jednoho vysílače daly nahradit jinou technologií.
Druhou možností je postupný ústup od pozemního vysílání (DVB-T2). Česká republika patří k zemím s neobvykle vysokým podílem diváků, kteří stále přijímají signál klasicky na anténu. Politici by tak mohli rozhodnout o postupném útlumu tohoto nákladného způsobu distribuce ve prospěch internetového vysílání (iVysílání, IPTV), které je pro veřejnoprávní televizi výrazně levnější. Takový krok by ovšem v praxi narazil na odpor statisíců domácností, zejména seniorů, kteří by si najednou museli pořídit internetové připojení a platit za něj komerčním operátorům.
Příspěvek Jindřicha Rajchla přesně ilustruje způsob komunikace, jakým by se veřejná debata vést neměla – jde o účelné přilévání do ohně v už tak napjaté situaci. Vynechání klíčového kontextu celou věc výrazně zkresluje. Česká televize se v tomto případě chová přesně tak, jak jí ukládají zákony. Dokud se nezmění samotná legislativa nebo způsob, jakým Češi televizi sledují, bude jakýkoliv management na Kavčích horách nucen posílat stamiliony korun na stejný účet – bez ohledu na to, jak hlasitě se o poplatcích a jejich zrušení bude diskutovat.





