Článek
Historie mezinárodního zločinu poznala bezpočet figurantských postav, vypečených zlodějíčků i brutálních gangsterů, avšak jméno Viktora Lustiga nad ostatními vyčnívá. Muž, který dokázal okouzlit aristokraty, přelstít nejbohatší průmyslníky své doby a bez mrknutí oka podvést obávané bossy podsvětí, nepřišel na svět v žádné metropoli plné neonu. Narodil se 4. ledna 1890 v podkrkonošském Hostinném (tehdy známém pod německým názvem Arnau).
Otec Ludwig Lustig působil jako obchodník s tabákovým zbožím a vykonával i funkci místního starosty. Matka Amelia byla o patnáct let mladší. Domácnost na ulici Tyršova nedaleko náměstí však nebyla ideálním útočištěm. Otec byl přísný a neváhal používat fyzické tresty. Traduje se, že když malý Viktor vzdoroval při hodinách houslí, otec ho nástrojem udeřil do hlavy. V osmi letech musel chlapec podepsat písemný slib, že se bude vyhýbat alkoholu a pravidelně navštěvovat kostel.
Přílišná stísněnost maloměsta a rodinné konflikty měly na mladého Viktora zásadní vliv. Zatímco ve škole byl zpočátku považován za problematičtější dítě a po sprostém výpadku vůči učitelce byl přeřazen do jednotřídky v Čermné, jeho inteligence a jazykové nadání byly nepřehlédnutelné. S otcem často cestoval za obchodem do Prahy i Curychu. Když jako sedmiletý poprvé spatřil Paříž, její centrum ho fascinovalo, zatímco periferní čtvrti v něm zanechaly hlubokou vzpomínku na odvrácenou tvář lidské společnosti.
V roce 1904 utekl mladý Viktor poprvé z domova. Rodiče ho poslali na internátní školu do Drážďan. Tam se věnoval studiu kreslení a cizích jazyků. Výborně zvládal angličtinu, francouzštinu, němčinu i italštinu, což z něj později učinilo světoběžníka bez jakýchkoliv jazykových bariér. Přestože školu nedokončil a z Drážďan odešel, jeho cesta zpět k poctivému životu již nevedla. Krátce se sice pokoušel o studium na pařížské Sorbonně, avšak kouzlo heren a vidina snadno získaných peněz ho definitivně strhly na dráhu hochštaplera.
Kavalír ze zaoceánských parníků
Pařížská bohéma počátku 20. století poskytla Viktoru Lustigovi ideální průpravu pro kriminální kariéru. V hernách se naučil číst v lidské psychice, odhadovat slabosti protivníků a využívat neomezený osobní šarm. Právě z této doby mu na levé tváři zůstala výrazná jizva – památka na potyčku s žárlivým přítelem jedné z dam. Jizva však jeho šarmu nijak neubrala, spíše mu dodávala punc tajemného světáka.
Když Lustig pochopil, že malé podvody v pařížských uličkách neposkytují dostatečný kapitál pro život, přesunul své působení na luxusní zaoceánské parníky plující mezi Evropou a New Yorkem. Zde se pohybovala smetánka tehdejší společnosti, bohatí průmyslníci, bankéři a dědici velkých majetků.
Lustig vystupoval pod elegantními pseudonymy, nejčastěji jako broadwayský divadelní producent hledající investory pro nové show. S dámami tančil v salónech a s pány hrál zmanipulované partie bridže či pokru. Díky dokonalému vystupování a znalosti společenské etikety nikoho ani nenapadlo, že je tento jemný a vzdělaný gentleman chladnokrevný podvodník.
Jedním z jeho nejslavnějších raných vynálezů z tohoto období se stal takzvaný „rumunský box“ (Rumanian Box) neboli stroj na kopírování bankovek. Zařízení představovala skříňka ze vzácného mahagonového dřeva s mosaznými páčkami. Lustig oběti předvedl úžasné kouzlo: vložil do otvoru pravou stodolarovou bankovku a čistý papír a tvrdil, že stroj potřebuje přesně šest hodin na vyrobení identického duplikátu.
Během předvádění Lustig do přístroje předem ukryl druhou pravou stodolarovku. Když po šesti hodinách ze stroje vypadly dvě originální bankovky, vzal kupce do banky, kde úředník potvrdil pravost obou kusů. Důvěřivý zájemce pak neváhal zaplatit za skříňku obrovskou sumu – často desítky tisíc dolarů. Než si oběť uvědomila, že ze stroje vypadávají jen prázdné papírky, Viktor Lustig byl již stovky mil daleko.
Jak prodat Eiffelovu věž do šrotu
Vznik první světové války Lustiga donutil vrátit se do Evropy. V roce 1925 se ocitl v Paříži, kde hledal nové příležitosti. Jednu našel v novinách. V pařížském tisku se tehdy objevil článek podrobně popisující kritický stav Eiffelovy věže. Slavná stavba byla vztyčena v roce 1889 pouze jako dočasná konstrukce na dvacet let. Většina Pařížanů ji považovala za nevzhledné monstrum z oceli a město trápily astronomické náklady na údržbu.
Článek končil konstatováním, že veřejný tlak možná donutí vládu ikonickou věž rozebrat a prodat do šrotu. Pro Viktora Lustiga představovala tato věta geniální příležitost. Nechal si vyrobit dokonalé falzifikáty oficiálních papírů francouzského Ministerstva pošt a telegrafů a usadil se v luxusním Hotelu de Crillon na Place de la Concorde.
Odtud rozeslal přísně důvěrné dopisy pěti největším obchodníkům s kovovým odpadem ve Francii. Pozval je na tajnou schůzku, kde se představil jako zástupce generálního ředitele ministerstva. Ve stylovém salonku obchodníkům vysvětlil, že vláda se kvůli nákladům rozhodla Eiffelovu věž demontovat a prodat její materiál – celkem přes sedm tisíc tun železa. Zdůraznil, že celá záležitost podléhá utajení, aby se předešlo protestům.
Lustig měl dar psychologického pozorování. Během jednání sledoval reakce přítomných a identifikoval nejslabší článek. Byl jím André Poisson, nejistý a ambiciózní podnikatel, který toužil proniknout mezi pařížskou elitu. Poisson věřil, že získání zakázky z něj udělá legendu.
Když ostatní obchodníci odešli, Lustig si s Poissonem domluvil soukromou schůzku. Zde předvedl další mistrovský tah. Hrál roli zkorumpovaného státního úředníka, který si stěžuje na nízký plat nepokrývající nákladný životní styl. Tím v Poissonovi rozptýlil pochybnosti. Poisson zaplatil dohodnutou cenu za věž i tučný úplatek za zajištění vítězství.
Jakmile Lustig obdržel kufřík s penězi (celkově získal okolo 70 000 franků), odcestoval do Rakouska. Poisson po zjištění, že naletěl podvodníkovi, zažil tak obrovskou ostudu, že se neodvážil věc nahlásit na policii.
Lustig sledoval francouzský tisk z Vídně. Když viděl, že v novinách nepadla o podvodu ani zmínka, po několika měsících se drze vrátil do Paříže a pokusil se celý trik zopakovat. Podruhé však takové štěstí neměl. Jeden z kupců pojal podezření a kontaktoval policii. Lustig musel narychlo uprchnout za oceán.
Podvod na Al Caponeho
Po návratu do Spojených států Lustig nezahálel. Zde vystupoval pod desítkami různých jmen (použil nejméně 42 falešných identit). Jedním z jeho nejodvážnějších kousků byl manévr s mafiánským bossem Al Caponem.
Lustig věděl, že pokus okrást Caponeho by znamenal okamžitou smrt. Vymyslel proto strategii založenou na psychologii integrity a pocitu dluhu.
Požádal Caponeho o investici 50 000 dolarů do tajného finančního obchodu, který měl vynést dvojnásobek. Capone peníze poskytl. Lustig však s částkou vůbec neobchodoval. Uložil ji do bezpečnostní schránky v bance a dva měsíce se neozval.
Po dvou měsících se vrátil k mafiánskému bossovi s poraženeckým výrazem. Vrátil Caponemu celých 50 000 dolarů s tím, že obchod selhal a on nemohl riskovat peníze tak váženého muže. Capone byl šokován – ještě nikdy nepotkal někoho, kdo by mu poctivě vrátil veškeré prostředky. Když Lustig skromně podotkl, že kvůli zmařenému obchodu přišel o úspory, dojatý Capone mu věnoval 5 000 dolarů jako odměnu za poctivost. To byla přesně částka, pro kterou si Lustig od počátku přišel.
V 30. letech rozjíždí Viktor Lustig ještě větší projekt: masivní padělání amerických stodolarových bankovek. Spojil se s lékárníkem Williamem Wattsem a chemikem Tomem Shawem, kteří dokázali vyrobit dokonalé tiskové desky a barvy.
Tyto falešné bankovky, známé jako „Lustig money“, zaplavily trh v objemu přesahujícím 134 milionů dolarů. Jednalo se o tak masivní rozsah, že to začalo ohrožovat stabilitu americké měny a do pátrání se zapojila Tajná služba USA.
Útěk z vězení a předčasná smrt
Žádná podvodnická kariéra však netrvá věčně. Lustigovým osudným článkem se nestala chyba při tisku bankovek ani policejní léčka, ale žárlivost. Jeho milenka Billy May se dozvěděla o jeho románku s mladší ženou a ze msty podala anonymní telefonické oznámení federálním orgánům.
Dne 10. května 1935 byl Viktor Lustig v New Yorku zatčen. I když zapíral, agenty dovedl k usvědčení klíč v jeho kapse. Otevíral skříňku v metru na Times Square s 51 000 dolary ve falešných bankovkách a tiskovými deskami.
Den před zahájením soudu provedl husarský kousek: z předběžné vazby ve věznici The Tombs dokázal uprchnout. Předstíral nevolnost a z povlečení si vyrobil provaz, po kterém se spustil z okna. Na útěku vydržel dvacet sedm dní, než byl v Pittsburghu dopaden.
V prosinci 1935 si vyslechl rozsudek: 15 let za padělání a 5 let za útěk. Trest si odpykával na ostrově Alcatraz. Vyšetřovatelé ho u soudu popsali jako „nejprohnanějšího muže, jaký kdy žil“. V Alcatrazu strávil více než jedenáct let.
Dne 9. března 1947 onemocněl zápalem plic a 11. března 1947 ve věku 57 let zemřel ve zdravotnickém zařízení ve Springfieldu v Missouri. Na úmrtním listě bylo v kolonce povolání napsáno: učeň prodejce a padělatel.
Zdroje: Wikipedia, Český Rozhlas, 100+1, ČT24
