Frustrovaní voliči ANO si vybíjí zlost na ženách. Političky od nich dostávají sexistické vzkazy

Zatímco Policie ČR potvrdila, že se nenávistnými vzkazy pro Evu Decroix a Olgu Richterovou již zabývá, exministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) zvolil zcela opačný narativ. Zveřejnění dopisů, které obsahují kletby a přání smrti, označil za „snahu o zviditelnění se a lajky“. Podle něj ti, kteří mají skutečnou úroveň, snášejí podobnou sprostotu „bez lomozu“ jako nutnou cenu za veřejné působení.

Tento postoj de facto říká: „Nechte se v tichosti urážet, jinak jste jen lovci pozornosti.“ Je to nebezpečný tlak na mlčení, který legitimizuje agresi jako „normu“. Pokud politička zveřejní důkaz o tom, že jí někdo přeje smrt na rakovinu nebo AIDS, není to exhibicionismus, ale obranný mechanismus a snaha ukázat, kam až společnost dospěla.

Olga Richterová varuje, že ignorování těchto dopisů je cestou do pekel: „Dopisy to začíná, pokračuje rozmlácenou kanceláří“. Naráží tím na fakt, že verbální násilí často předchází tomu fyzickému.

Obsah dopisů, které obdržely Eva Decroix a Olga Richterová, nelze v žádném případě zaměňovat za legitimní politický nesouhlas či ostrou kritiku vládních kroků. Pokud pisatel operuje s vulgárními a ženy dehonestujícími výrazy, opouští sféru politiky a vstupuje do sféry čistého, primitivního šovinismu. Útočník se nesnaží vyvracet argumenty o daních nebo sociální politice, jeho primárním nástrojem je dehumanizace a sexualizované násilí. Tato forma agrese neslouží k diskusi, ale k demonstraci moci skrze ponížení ženy jako lidské bytosti.

Rozdíl mezi „hejtem“ na muže a na ženy je v českém prostředí propastný. Zatímco mužští politici jsou obvykle kritizováni za své konkrétní výroky, politická rozhodnutí nebo ideologii, u žen útoky s mrazivou pravidelností míří na jejich vzhled, věk, rodinný stav či sexuální integritu. Tento způsob komunikace není náhodným výbuchem hněvu, ale funkčním mechanismem, který má jediný cíl: vyvolat v oběti ochromující strach a znechutit jí veřejné působení natolik, aby z politiky dobrovolně odešla.

Mrazivý rozměr celé situaci dodává reakce některých vlivných mužů v politice, kteří by měli být prvními v řadě při obraně demokratických principů. Když exministr spravedlnosti Pavel Blažek označí zveřejnění důkazů o výhrůžkách za „snahu o lajky“ a „exhibicionismus“, nepřímo tím oběť obviňuje z toho, že na agresi poukazuje. Podobně Tomio Okamura, který tyto útoky označil za „obvyklé“, normalizuje násilí jako běžnou součást politického řemesla.

Takový postoj vzkazuje útočníkům jediné: vaše zbraně fungují a my se vás nebudeme ptát, proč je používáte. Pokud političtí matadoři radí ženám, aby násilí snášely „bez lomozu“, fakticky tím legitimizují agresi jako standard, kterému se má žena podřídit, nikoliv se mu bránit. Tím se kruh nenávisti uzavírá – útočník píše, politický kolega oběť umlčuje a prostor pro ženy v politice se dál povážlivě zužuje.

Díky poštovnímu razítku víme, že tento konkrétní „pozdrav“ putoval z Karvinska (PSČ 733 01) a odesílatel se hrdě hlásí k voličům hnutí ANO. Je fascinující, že v roce 2026 stále někdo věří v sílu „největší kletby“ a posílá ji poštou s razítkem RTG kontroly. Je to vhled do středověkého nastavení mysli, která je ovšem vybavena moderní tiskárnou, aby skryla rukopis před policií.

Pokud se někdo domnívá, že si političky na agresivní chování jen stěžují v honbě za politickými body, tvrdá data ho vyvádějí z omylu. Průzkumy jasně potvrzují, že nejde o subjektivní přecitlivělost, ale o systémový problém. Podle výzkumu sdružení Fórum 50 % má zkušenost s psychologickým násilím, výhrůžkami, nadávkami či zastrašováním celých 81 % českých poslankyň. Ještě mrazivější je pohled na nastupující generaci – ve věkové kategorii do čtyřiceti let se s tímto typem útoků setkaly bez výjimky všechny oslovené političky.

Nejde přitom jen o nepříjemné čtení ranní pošty. Téměř 30 % respondentek přiznává, že kvůli strachu z útoků a obtěžování již omezuje své veřejné aktivity, ať už jde o vystupování v médiích nebo sdílení názorů na sociálních sítích. Téměř 42 % poslankyň má navíc zkušenost se sexualizovaným násilím, od nevyžádaných doteků po explicitní návrhy. Tato čísla ukazují, že česká politika je pro ženy prostředím, kde je osobní integrita neustále pod palbou.

Nenávist, která se valí na profily političek, jako jsou Markéta Pekarová Adamová nebo Alena Schillerová, není jen nahodilým „šumem“ nespokojených občanů. Analýzy ukazují, že velká část tohoto „hejtu“ je uměle a cíleně vytvářena tzv. trollími farmami. Jde o sofistikované a koordinované kampaně fiktivních účtů, které mají za cíl podnítit nenávist, strhnout běžné uživatele k útokům a vytvořit iluzi masového odporu.

Tato strategie má jasný cíl: vytlačit ženy z veřejného prostoru a odradit další potenciální kandidátky od vstupu do politiky. Zatímco muži jsou častěji kritizováni za své konkrétní politické kroky, u žen je terčem jejich samotná přítomnost v mocenských pozicích, doprovázená sexistickými narážkami a dehonestací rodiny. Pokud se z politiky stane „toxické pracoviště“, kde je cenou za službu veřejnosti každodenní čelení výhrůžkám smrtí či znásilněním, riskujeme, že v něm zůstanou pouze ti nejostřejší loktaři, nikoliv ti nejschopnější.

Historie nás opakovaně učí, že agresivita v obálce či na monitoru není jen neškodným upouštěním páry, ale často předehrou ke skutečnému fyzickému násilí. Pokud se ve veřejném prostoru normalizuje nenávist, dříve či později se najde někdo, kdo od klávesnice či psacího stroje přejde k činům. Česká politická scéna má v tomto ohledu mrazivý rejstřík: od zápalných lahví, které dopadly na terasu domu tehdejšího ministra obrany Martina Stropnického, až po šokující incident z roku 2012, kdy na prezidenta Václava Klause v Chrastavě několikrát vypálil útočník z airsoftové pistole.

Zapomínat nesmíme ani na brutální útok na tehdejšího místopředsedu KSČM Jiřího Dolejše, kterého čtveřice mužů zkopala tak surově, že utrpěl trvalé poškození zraku. Podobně skončil i někdejší ministr Pavel Dostál, kterému útočníci rozbili hlavu a pořezali ho v obličeji. Olga Richterová má tedy pravdu, když varuje, že „dopisy to jen začíná“. Pokud jako společnost neuděláme za touto hranicí tlustou čáru, riskujeme, že se násilí stane standardním komunikačním nástrojem. Bránit se proti němu a jasně jej pojmenovat.

Je vlastně fascinující, kolik energie a logistického úsilí si odesílatel z Karvinska dal. V době instantních zpráv musel tento člověk text zformulovat, vytisknout, pečlivě nalepit adresy (pravděpodobně aby skryl rukopis před grafology), koupit známky a fyzicky dojít na poštu. To všechno pro bizarní rituál, jehož jediným účelem bylo sdělit dvěma ženám, že jsou „prokleté“. Je to vhled do života, který musí být nesmírně prázdný, když se jeho vrcholem stává odeslání listovní zásilky plné žluči a přání smrti na AIDS.