Šikana, facky a slintání na poslankyně. Babišův nový kabinet začal úřadovat

Poslanecká sněmovna roku 2026 už nepřipomíná vrcholný orgán demokracie, ale spíše legendární ostravskou Stodolní ulici kolem roku 2005 v pět ráno. Tehdy tam taky platilo jediné pravidlo: kdo víc řve, víc uráží a má ostřejší lokty, ten vyhrává noc. A my ostatní? My tu „jízdu“ platíme z daní.

Pokud jste někdy zažili ostravskou Stodolní v jejích nejsyrovějších letech, ten obraz ve vás zůstane vypálený jako cejch. Neonové nápisy blikající do špíny chodníku, vzduch tak hustý a nasáklý potem a laciným tabákem, že by se dal krájet, a všudypřítomný, elektrizující pocit, že stačí jeden špatný pohled, jedno neopatrné slovo a vzduchem poletí pivní půllitr. Přesně tuhle estetiku „pajzlu před zavíračkou“ se podařilo současné vládní koalici ANO, SPD a Motoristů s chirurgickou přesností přenést z periferie přímo do barokních paláců Malé Strany. Historické sály, kde se dříve psaly dějiny, dnes slouží jako kulisa pro reality show, ve které je nejslabším článkem slušnost.

Atmosféra v kuloárech se podle svědectví poslankyň (zejména z řad Pirátů a STAN) vyostřila do té míry, že se v podvečerních hodinách, kdy se jednání láme do nekonečných nočních obstrukcí, bojí chodit osamoceny po chodbách. Ne snad proto, že by jim hrozilo bezprostřední fyzické napadení – na to jsou zdejší aktéři příliš zbabělí – ale kvůli všudypřítomné verbální agresi, která se stala novou sněmovní normou. Je to ten druh toxicity, který vás nenechá vydechnout. Když procházíte kolem hloučku vládních poslanců a slyšíte polohlasné, ale cílené poznámky o „fetkách“, „smažkách“ nebo „namyšlených nánách“, přestává být politika soubojem idejí a stává se každodenním bojem o elementární zachování lidské důstojnosti.

Sněmovna se pod taktovkou nové většiny proměnila v bizarní „safe space“ pro predátory všeho druhu. Jde o systematický mobbing v přímém přenosu. Čestný prezident Motoristů Filip Turek a jeho suita povýšili politický trolling na úroveň státní doktríny. Je to jako ten nejvlezlejší týpek v baru, který vás celou noc sleduje s mobilem v ruce, digitálně vás „stínuje“ a čeká na sebemenší zaváhání – na to, až si špatně sednete, až vám v bufetu ukápne majonéza od chlebíčku nebo až se vám po deseti hodinách diskuse zlomí hlas. Cílem není polemika, ale virální video pro fanoušky na sociálních sítích, kde vás mohou zesměšnit před statisíci lidmi.

Tato „digitální šikana s poslaneckým průkazem“ vytváří atmosféru permanentního dohledu, která v sále dusí jakoukoli snahu o věcnost. Když vládní poslanci natáčejí své opoziční kolegy u jídla nebo s výsměchem „streamují“ prázdné lavice během projevů, které sami bojkotují, vysílají jasný vzkaz: Už nejsme kolegové v zákonodárném sboru. My jsme majitelé tohoto podniku a vy jste jen otravní hosté, které hodláme vyštvat. Politika se v tomto podání smrskla na úroveň šatny v páté cenové skupině, kde se vítězství neměří kvalitou argumentu, ale tím, kolik „lajků“ dostane váš nejnovější podraz.

V každé pořádné putice, kde se po půlnoci přestávají psát účty a začínají se psát dějiny úpadku, musí být někdo, kdo určuje tón a slovník. V této Sněmovně je tímto „vrchním lingvistou“ Petr Macinka, místopředseda vlády, šéf Motoristů a – v rámci nejsmutnějšího vtipu české historie – také ministr zahraničí. Jeho „lexikon úpadku“ je fascinujícím čtením pro každého etymologa, sociologa a dost možná i psychiatra. Macinka totiž v politické debatě zcela rezignoval na politické termíny, ideologie či hodnoty. On používá biologii. On používá fekálie. On používá hnus.

V jeho myšlenkovém světě, který se stal oficiálním narativem české diplomacie, se oponenti nedělí na levicové či pravicové, ale na živočišné druhy. Sál Sněmovny se v jeho podání mění v kafkovský zvěřinec plný „oslů“, „sviní“, „slepic“, „ovcí“ či „hlodavců“. Když se rozvášní na sociálních sítích, neváhá sáhnout k medicínským diagnózám zkříženým s vulgaritou nejhrubšího zrna – výsledkem jsou pak perly jako „vylízaná odborářská zrůda s IQ tykve“ na adresu prezidenta lékařské komory. Je to styl práce, který v glose o Stodolní odpovídá onomu agresivnímu štamgastovi, který na každého, kdo projde kolem jeho stolu, plivne jen proto, aby si dokázal, že on je tady „alfa“.

Naprostým dnem této nové „diplomacie“ je však moment, kdy Macinka do svého bestiáře vnáší kádrové posudky a původ. Útok na bývalého předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, kterého tituloval jako „absolutní hovado“ a „křivou svini“ s odkazem na židovský původ jeho otce, je přesně ten okamžik, kdy v baru majitel ztratí poslední zábrany a začne hosty urážet na základě rasy či víry. V normálním světě by po takovém výlevu následoval okamžitý odchod ze scény a společenská karanténa. V České republice je to však jen další úterý v úřadě. Vy víte, že je čas jít domů, ale v tomto případě jsme doma my všichni a klíče od vchodu drží lidé s tímto slovníkem.

Vrcholnou tragikomedií je pak Macinkův vztah k jeho partnerce v politickém boji, Zuzaně Majerové. Veřejný záznam, na kterém v evidentně podnapilém stavu a se skelným pohledem prohlašuje, že „Zuzana je samozřejmě p*ča hloupá“, by v jakékoliv civilizované zemi ukončil kariéru obou aktérů. Ne však tady. Tady jsme svědky bizarního rituálu „ranní amnestie“. Macinka se do Sněmovny dostavil s kyticí z nejbližšího květinářství a Majerová, místo aby mu vlepila facku a odešla z koalice, se do objektivů usmívala a označila ho za „gentlemana“, kterému to prostě jen „uklouzlo“.

Tento výjev je esencí politického hnilobného procesu: urážka už není urážkou, ale palivem pro emoce, omluva není pokáním, ale prázdným marketingovým gestem, a kytice růží funguje jako odpustek, který maže jakýkoliv hnus. Je to svět, kde se sice můžete navzájem nazývat těmi nejhoršími výrazy z anatomického slovníku, ale dokud držíte pohromadě „partu“, která vymetá sněmovní bary a rozděluje vliv, je všechno v nejlepším pořádku.

Andrej Babiš do tohoto sněmovního chaosu vnesl prvek, který bychom mohli nazvat „politickým predátorstvím staré školy“. V naší Stodolní ulici je Babiš oním starým, mocným „střelcem“ v perfektně střiženém obleku, který u VIP baru s otcovským úsměvem osahává mladé brigádnice a s ledovým klidem tvrdí, že jim vlastně jen dává cenné rady do života. Jeho vystoupení během interpelací, kdy s až mrazivou bodrostí vyzýval mladé pirátské poslankyně, aby se „zbavily toho svého vedení“ a přišly k němu, protože on je „naučí, jak běží život“, vyvolalo v sále dnes již legendární, syrovou reakci Ivana Bartoše: „Pane premiére, neslintejte nám na Pirátky.“

Tato věta přesně trefila hřebíček na hlavičku. Nejde totiž o žádný nevinný flirt nebo „vtip ze staré školy“. Je to čistá mocenská hra. Když premiér země zpoza řečnického pultu nabízí opozičním političkám vstup do „Mladého ANO“ a vzpomíná na jejich setkání ve sněmovním bufetu, vysílá tím jasný signál: Nejste pro mě rovnocenné partnerky v diskusi. Jste pro mě jen studentky, které se ztratily v dospělém světě a potřebují silného vůdce, aby jim ukázal cestu. Je to dehumanizace převlečená za laskavost, strategie, která má mladé ženy v politice ponížit, znejistit a redukovat je na pouhé dekorativní objekty.

Když mu však jedna z nich, Katerina Demetrashvili, vrátila úder stejnou mincí a označila ho za „vilného starce“, narazila kosa na kámen. Andrej Babiš, mistr v roli ublíženého mučedníka, se okamžitě stylizoval do pozice oběti „ageismu“ a nespravedlivé šikany. Do této hry na falešnou urážku se vzápětí zapojily i jeho stranické kolegyně, které s absurdní loajalitou k partě prohlašovaly, že označení „mladá a krásná“ by je přece nikdy neurazilo. Tím se však jen definitivně uzavřel toxický kruh – misogynie a povýšenost jsou v roce 2026 normalizovány i těmi, které by měly stát v první linii odporu proti nim.

Sněmovna se pod tímto tlakem proměnila v místo, kde se místo zákonů řeší nuance v oslovování. Kde „milá slečno“ z úst zkušeného matadora znamená ve skutečnosti „vůbec mě nezajímá váš názor“. Je to svět, kde je věk a vzhled používán jako zbraň k umlčení oponentek a kde se na političky nekouká jako na volené zástupkyně lidu, ale jako na trofeje, které je třeba buď mocensky „zkrotit“, nebo mediálně „ulovit“. Ve Stodolní ulici se tomu říkalo „balení u baru“, v Malostranských palácích se tomu dnes říká vládní styl práce. Výsledek je však stejný: pachuť zneužité moci, kterou nevyvětrá ani to nejdelší jednání Sněmovny.

Pokud je Petr Macinka bavičem u mikrofonu a Andrej Babiš majitelem celého podniku, pak Jindřich Rajchl představuje onoho hlučného a agresivního vyhazovače, který si plete poslanecký mandát s právem na fyzické i psychické násilí. Rajchl je tou postavou, která stojí u vchodu s překříženýma rukama a podle vlastního, značně pokřiveného metru určuje, kdo smí mluvit, kdo má být „profackován“ a kdo už v sále nemá co pohledávat. Jeho výroky o tom, že by mladé pirátské poslankyně měly dostat „pár facek“ od táty, protože v jejich „obarvených hlavách“ se usídlila drzost, jsou čistou ukázkou politické dehonestace, která v moderní Evropě nemá obdoby.

Rajchlův narativ o „neopeřených kuřatech“, která ještě neopustila rodinný dvorek, ale už si dovolují kritizovat „starší a zkušenější“, není ničím jiným než pokus o cílenou psychickou šikanu. Je to promyšlená strategie, jak vydeptat politické nováčky a vnutit jim pocit, že do „světa dospělých chlapů“ prostě nepatří, pokud nejsou ochotni sklopit uši a hrát roli submisivní dekorace. Když poslanec veřejně lituje, že není otcem své kolegyně, aby ji mohl fyzicky potrestat, překračuje hranici mezi politickým soubojem a patologickou agresivitou.

Absurdita Rajchlova vystupování graduje v momentech, kdy se snaží své výpady prodat jako „návrat ke zdravému rozumu“ a „tradičním hodnotám“. Jeho návrh „přibalit“ nepohodlné političky k letadlům L-159 mířícím na Ukrajinu – ideálně s doplatkem, abychom se jich zbavili – je esencí veksláckého humoru, kde je žena vnímána jako komodita nebo zbytečná zátěž, které je třeba se zbavit. Je to přesně ten typ „vtipu“, který zazníval u VIP stolů v devadesátých letech mezi šustěním fialových bankovek a cinkáním zlatých řetězů.

Nejděsivější na celém výjevu však není Rajchl sám, ale hrobové mlčení vládní koalice. Strategie „kdo mlčí, souhlasí“ se stala oficiálním provozním řádem Sněmovny. V tomto podniku se prostě nezasahuje, když silnější tluče slabšího, když se uráží novináři nebo když se kolegyním vyhrožuje násilím. Dokud Rajchl a jeho hnutí PRO dodávají potřebné hlasy do vládní hlasovací mašiny se 108 zuby, je mu dovoleno v podstatě cokoliv. Tolerance k hrubosti se stala cenou za moc a Malostranské paláce se tak definitivně proměnily v ring, kde slušnost neznamená sílu, ale terč pro příští „ostře mířenou facku“.

Všechny ty vulgarity, zvířecí přirovnání a „slintání“ na kolegyně by se daly s velkou dávkou sebezapření vnímat jen jako bizarní sněmovní folklór, kdyby neměly přímé a destruktivní dopady na správu této země. Jenže ony mají. Vládní koalice totiž styl práce z páté cenové skupiny nepoužívá jen u řečnického pultíku, ale i při zacházení s ústavou a zákony. Když prezident Petr Pavel po dlouhém váhání a prověřování odmítne jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí – s odkazem na jeho kontroverzní minulost a naprostou absenci odborné kompetence – vláda se neobtěžuje s hledáním lepšího kandidáta. Ona prostě jen v noci u baru „ohne“ pravidla.

Filip Turek se tak ze dne na den stal „vládním zmocněncem pro klima“. Je to pozice vymyšlená ad hoc, na míru a v totálním rozporu se zdravým rozumem. Instalovat člověka, který klimatickou změnu považuje za nepřátelskou propagandu a evropské ekologické standardy za zločin, do role strážce klimatu, je vrcholem cynismu.

Nikoho ve vládním táboře nezajímá, že jde o brutální obcházení ústavního ducha. Tady platí jiná pravidla: hraje se na to, s kým piješ, komu kryješ záda a koho dokážeš dostatečně tvrdě přitlačit ke zdi.

Právě tento nátlakový styl vládnutí dokonale ilustruje kauza SMS zpráv, které Petr Macinka adresoval hradnímu poradci Petru Kolářovi. Výhrůžky „brutálními důsledky“ a „pálením mostů“, pokud nebude Turek jmenován, nejsou diplomatickou komunikací. Je to čistokrevné vydírání, které teď musí prověřovat Národní centrála proti organizovanému zločinu. Je to jazyk nočních podniků, kde se neargumentuje fakty, ale silou a strachem. Když ministr zahraničí komunikuje jako šéf ochranky z pochybného kasina, není to už jen úpadek politické kultury – je to kapitulace státu před metodami, které jsme si mysleli, že zůstaly pohřbeny v divokých devadesátkách. Ústava se v rukou těchto lidí stala pouhým cárem papíru, do kterého si po flámu otírají boty.

Mohli bychom nad tím vším samozřejmě jen mávnout rukou. Mohli bychom si říct, že je to jen bizarní divadlo pro pár zasvěcených, úsměvná digitální vřava, která skončí s vypnutím displeje telefonu. Jenže, jak trefně upozorňují někteří komentátoři, slova mají svou váhu, svou kinetickou energii a schopnost v mžiku proměňovat realitu. Když se v nejvyšším patře politiky, v onom domnělém chrámu zákonnosti, smí beztrestně a s úsměvem říkat „magorko“, „p*čo“, „zrůdo“ nebo „vilný starče“, co přesně to vzkazuje lidem venku, za zdmi paláců? Co to říká těm „spodním deseti a půl milionu“, k jejichž ochraně se tito politici tak rádi hlásí?

Odpověď je mrazivá. Pokud z veřejného prostoru zmizí elementární úcta k institucím, k demokratickým pravidlům a k lidem samotným – bez ohledu na to, zda jde o úctu k moudrosti stáří, nebo k naději mládí – otevírá se stavidlo pro násilí v běžném životě. Jazyk politiky totiž není jen neutrální kulisa, je to vzor, norma a v mnoha ohledech i povolení k agresi.

Když senior v politické debatě přestane být partnerem a stane se „oslem“ nebo „senilním zrádcem“, není už pak tak těžké ho v ranní špičce nevybíravě odstrčit od dveří autobusu, okrást ho o úspory falešnou historkou nebo mu prostě jen dát „lekci“, protože „stejně už má odžito“. A platí to i opačně. Když mladá žena v politice není vnímána jako nositelka nových vizí, ale jako „neopeřené kuře“, kterému je třeba „nafackovat“, dává to každému agresorovi na sociálních sítích pocit, že digitální lynč a výhrůžky znásilněním jsou vlastně legitimním vyjádřením názoru.

Tento rozklad hygienických standardů demokracie je tím nejnebezpečnějším dědictvím. Pokud se premiér a ministři země chovají jako burani v zaplivané hospodě, kteří místo argumentů vytahují biologické urážky a mocenský nátlak, proč by se měl obyčejný občan v každodenním styku chovat jako civilizovaný člověk? Proč by měl dodržovat pravidla, která sami tvůrci zákonů okázale ignorují nebo jimi opovrhují?

Společnost, která se skrze své lídry vysmívá slabosti, stáří nebo odlišnosti, se ve skutečnosti vysmívá své vlastní budoucnosti. Každý, kdo dnes s lehkostí používá věk, pohlaví nebo původ jako nadávku, by si měl položit otázku: kam nás to dovede pozítří? Až se tento styl diskuse stane jedinou známou formou komunikace, nezbude už žádný prostor pro smír, pro kompromis, ani pro stát jako takový. Zbude jen ten pajzl, ve kterém se všichni navzájem překřikují a nikdo už neposlouchá.

Hlasování o důvěře vládě trvalo neuvěřitelných šestadvacet hodin čistého času. Šestadvacet hodin, během nichž se historický sál Poslanecké sněmovny proměnil v přetlakovou komoru plnou urážek, dětinských grimas, hysterických výkřiků a vulgarit, které by se i v přístavní krčmě zdály být „přes čáru“. Byl to maraton úpadku, v němž nebyl prostor pro jedinou věcnou poznámku o stavu rozpočtu či budoucnosti školství. Když pak nad ránem Andrej Babiš s vítězoslavným úšklebkem a mandátem v kapse prohlásil, že „asi takhle to bude vypadat čtyři roky“, nešlo o konstatování, ale o brutální proroctví. Je to hrozba, kterou musíme brát smrtelně vážně, protože definuje novou ontologii české státnosti. Sněmovna už není zákonodárným sborem, je to podnik se špatnou pověstí, kde se podává smrtící koktejl arogance, nenávisti a absolutního rozkladu mravů.

Otázkou, která visí ve vzduchu těžkém jako olovo, zůstává, zda v tomto „kravíně“ zbyl ještě vůbec někdo, kdo by si pamatoval původní smysl politiky. Někdo, kdo by věděl, že úkolem voleného zástupce je společnost kultivovat, obrušovat hrany konfliktů a nabízet vizi, která nás nestrhává do bahna suterénních hádek. Zatím to však vypadá, že vyhazovači s fackovací demokracií vyhráli na celé čáře a slušní hosté se buď adaptovali na místní folklór, nebo se v tichosti schovali do nejvzdálenějšího kouta, doufajíce, že si jich nikdo nevšimne.