Článek
Místo toho, aby si Jindřich Rajchl v klidu užil nedělní oběd, spustil na sociálních sítích prvotřídní hysterický výstup, za který by se nemusela stydět ani primadona v provinčním divadle. Podle jeho verze příběhu se moderátor Václav Moravec doslova třese strachy v rohu studia a potí krev při představě, že by musel čelit Rajchlovu brilantnímu intelektu. Celý incident poslanec okamžitě onálepkoval jako „skandál století“ a další důkaz cenzury, která mu brání v tom, aby národ konečně osvítil svou pravdou.
Realita je ovšem – jak už to u pana poslance a právníka v jedné osobě bývá – o poznání méně hrdinská a mnohem prozaičtější. Celé to „spiknutí“ proti jeho osobě má totiž jednu drobnou trhlinu: Česká televize ho odmítla pozvat ne proto, že by byl příliš nebezpečný, ale proto, že v danou chvíli prostě nebyl tím, kdo by měl k danému tématu co říct. Zatímco Rajchl se vidí jako gladiátor v aréně, dramaturgie pořadu v něm viděla jen narychlo přivolaného náhradníka, který se snažil vloupat do debaty, kam zkrátka nepatřil.
Dramaturgie není cenzura, Jindřichu
Celá tato „státotvorná kauza“ je ve skutečnosti jen neuvěřitelně banálním sporem o to, kdo má v televizi sedět na které židli. Pravidla hry jsou přitom jasná: redakce OVM chtěla do debaty o klíčových otázkách obrany a armády zástupce exekutivy – tedy někoho, kdo má v rukou razítko, rozpočet a politickou odpovědnost. Logicky tedy padla volba na ministra Jaromíra Zůnu nebo jeho náměstka Radovana Vícha (oba z SPD). Ministerstvo se ale pokusilo o klasickou politickou kličku. Místo aby poslalo lidi, kteří za resort skutečně mluví, nabídl tiskový odbor jako „záskok“ Jindřicha Rajchla.
Václav Moravec udělal přesně to, co by udělal každý svébytný dramaturg, kterému záleží na kvalitě obsahu: náhradníka bez milosti odmítl. Proč? Protože divák v neděli poledne nepotřebuje poslouchat obecné právnické etudy nebo politické proklamace řadového poslance. Pořad chtěl slyšet oficiální stanovisko vlády a konkrétní kroky ministerstva, nikoliv názory někoho, kdo má k tématu sice blízko přes sněmovní výbor, ale za každodenní chod resortu nenese absolutně žádnou odpovědnost.
Rajchl se sice ohání svou funkcí místopředsedy výboru pro obranu jako nějakým šlechtickým titulem, který mu automaticky otevírá dveře do každého studia, ale realita je krutá. V televizní hierarchii je rozdíl mezi ministrem a poslancem asi jako mezi šéfkuchařem a někým, kdo si jen občas přečte kuchařku. To, že ho Moravec nepozval, tedy není žádné spiknutí temných sil ani porušení zákona. Je to prosté profesionální rozhodnutí: když chcete mluvit s majitelem firmy, nespokojíte se s tím, že vám k telefonu pošlou někoho, kdo jde náhodou kolem po chodbě.
„Já jsem právník a oni se mě bojí!“
Jakmile se rozsvítila červená kontrolka ve studiu a Jindřich Rajchl v něm neseděl, jeho facebookový profil se okamžitě proměnil v digitální slzavé údolí, které se střídalo s agresivním bitevním polem. V sérii příspěvků, které by svou dramatičností zahanbily i Shakespeara, jsme se dozvěděli, že Václav Moravec není jen moderátor, ale především „zbabělec“, který trpí panickou hrůzou z Rajchlovy přítomnosti. Podle této svérázné logiky se v útrobách České televize neřeší témata a hosté, ale kuje se tam pikle, jak zabránit muži, který by prý v diskuzi všechny ostatní „naprosto zesměšnil“ a argumenty soupeřů „rozcupoval na kusy“, aby se vůbec dostal k mikrofonu.
Je to skutečně fascinující přehlídka politického narcismu v přímém přenosu. Rajchl se usilovně snaží budovat auru muže, který je pro systém tak nebezpečný a intelektuálně zdrcující, že mu mocní musí zakazovat vstup do budovy, aby se jejich vládní domeček z karet nesesypal. Celý tento mýtus o „zakázaném politikovi“ má ovšem jeden zásadní háček – a tím je realita. Není to tak dávno, konkrétně v říjnu 2025, kdy Jindřich Rajchl v Otázkách Václava Moravce bez problémů seděl a diskutoval. Žádný „zákaz Rajchla“ na Kavčích horách tedy neexistuje. Existuje jen standardní, profesionální výběr hostů, do kterého se tentokrát prostě a jednoduše nevešel.
Korunou všeho je pak jeho oblíbený argument o sledovanosti. Rajchl s oblibou tvrdí, že jeho živá vysílání na sociálních sítích sleduje více lidí než celý Moravcův pořad na veřejnoprávní televizi. Pokud je to ovšem pravda a pan poslanec skutečně vládne internetovému impériu s gigantickým dosahem, vyvstává logická otázka: Proč se s takovou vervou a křikem dobývá do studia „skomírající“ televize, kterou údajně nikdo nesleduje? Odpověď je prostá – nic nebolí politické ego víc než pocit, že se důležitá debata obejde i bez něj.
Stížnosti a „přistřihávání křídel“
Vrcholem celého tohoto nedělního představení se stala Rajchlova okamžitá mobilizace věrných. Výzva příznivcům, aby zavalili Radu České televize stížnostmi, je už jen logickým vyústěním jeho strategie „uraženého génia“. Argument, že mu nepozváním do jedné konkrétní debaty někdo „vzal hračky“, a on se teď bude mstít tím, že veřejnoprávnímu médiu „výrazně přistřihne křídla“, je u poslance vládní koalice v demokratické zemi sice na první pohled děsivý, v Rajchlově podání však působí spíše jako scéna z mateřské školky.
Pravdou totiž je, že Jindřicha Rajchla ve skutečnosti netrápí žádné domnělé ohrožení demokracie, svobody slova nebo vyváženosti vysílání. To, co ho pálí nejvíc, je ona pověstná prázdná židle. Ten nesnesitelný pocit, že se světla ve studiu rozsvítila, kamery se rozjely a politický svět se točí dál, aniž by on mohl do éteru vypouštět svá moudra. Nic nebolí politického narcise víc než vědomí, že diskuse probíhá věcně a bez něj.
Pokud chce pan poslanec mluvit za ministerstvo obrany a zastupovat exekutivu, cesta je sice trnitá, ale jasně definovaná: musí se stát ministrem nebo alespoň náměstkem. Do té doby zůstává v očích televizní dramaturgie pouze „odmítnutým náhradníkem z lavičky“, který se svou profesní prohru snaží prodat fanouškům jako velkolepý odboj proti systému. A jak víme, mezi rolí národního hrdiny a rolí uraženého politika, který jen nedostal svůj vysílací čas, je sakra velký rozdíl.
