48 let za vraždu, kterou nespáchal. Následovalo směšné odškodné a krutá diagnóza

30. prosince 1974 v Edmondu ve státě Oklahoma došlo k ozbrojené loupeži v prodejně s lihovinami. Dva ozbrojení muži přepadli obchod a když se třicetiletá prodavačka Carolyn Sue Rogersová pokusila zvednout telefon, jeden z lupičů ji střelil do hlavy a zabil. Osmnáctiletá zákaznice, Belinda Brownová, byla také střlena do hlavy, ale přežila.

Krátce poté se do policejního hledáčku dostal tehdy 22letý Glynn Simmons, který se z Louisiany přestěhoval do Oklahoma City za prací. Policie ho zadržela na základě účasti na večírku souvisejícím s vyšetřováním jiné vraždy a zařadila ho do identifikační sestavy. Ačkoliv Simmons tvrdil, že v době loupeže byl 700 mil daleko, ve svém domově v Harvey, ve státě Louisiana, kde hrál kulečník – což potvrdily čtyři (později šest) svědci – o pouhých pět měsíců později byl shledán vinným.

Případ se opíral téměř výhradně o svědectví zraněné Belindy Brownové. Podle pozdějšího zjištění obhajoby a vyšetřování však byla identifikace od počátku pochybná. Brownová krátce po propuštění z nemocnice nebyla v ideálním stavu pro identifikaci. Klíčová policejní zpráva, která nebyla nikdy předána obhajobě, uváděla, že Brownová zpočátku identifikovala jiné dva muže a že ve skutečnosti během osmi identifikačních procedur označila čtyři různé osoby. Prokurátor navíc v roce 1995 uvedl, že Brownová Simmonse popsala jako „více než šest stop vysokého a přes 200 liber vážícího,“ což se zcela lišilo od jeho skutečné postavy. Simmons i jeho spoluviník, 21letý Don Roberts, byli odsouzeni za vraždu s trestem smrti. Jejich tresty byly v roce 1977 zmírněny na doživotí.

Simmonsovo uvěznění nebylo, jak sám s hořkostí prohlásil, pouhým „justičním omylem“. Bylo to, a to je zásadní rozdíl, „vědomé nerespektování spravedlnosti“. Je přesvědčen, že nebyl obětí náhody, ale úmyslného jednání ze strany systému, který ho v 70. letech v Oklahomě, kde byl rasismus stále hmatatelný, potřeboval rychle obvinit. V té době byl na policii vyvíjen „obrovský tlak“ na vyřešení vraždy Carolyn Sue Rogersové, a Simmons, jako mladý, nově příchozí Afroameričan, se stal snadným terčem. Tragická realita podtrhuje jeho slova: „podle National Registry of Exonerations mají černoši asi 7,5krát vyšší pravděpodobnost, že budou neoprávněně odsouzeni za vraždu než běloši.“

Celé dekády trval jeho marný boj s byrokracií a neochotou přiznat chybu. Opakovaně podával žádosti o přezkum a federální petice, ale pokaždé obdržel zamítnutí. Vrcholem této tragické absurdity byla situace s původním prokurátorem. Robert Mildfelt, muž, který Simmonse v roce 1975 poslal na smrt, v 90. letech pocítil tíhu pochybností. Napsal Simmonsovi dopis, v němž uznal zarážející nedostatky v popisu pachatele a dodal, že „verdikt by mohl být o týden později klidně jiný.“ Mildfelt dokonce dvakrát podpořil Simmonsovy žádosti o podmínečné propuštění před komisí, ale i toto upřímné svědectví původního žalobce bylo ignorováno.

Život ve vězení byl neustálým psychickým a fyzickým utrpením. Simmons prožil dny, kdy ztrácel rozum, sužován záchvaty úzkosti a beznadějí, kdy se čas vlekl a naděje slábla s každým rokem. „Když se díváte, jak kolem vás umírají chlapi, počítáte si to,“ vysvětloval hrůzu vězeňského bytí, kde se smrt stává statistickou realitou a budoucnost je jen prodlužováním trestu.

Tato muka dostala nakonec i fyzickou podobu. Těsně před propuštěním mu byla diagnostikována rakovina jater, jeho druhý boj s touto nemocí. Čekání na léčbu ve vězení, kde byl zařazen na „čekací listinu“, bylo fatální. Během té doby rakovina metastazovala. Simmonsova vůle bojovat za svobodu se náhle „více než kdy předtím“ zintenzivnila, protože nyní bojoval nejen za pravdu, ale i proti času. Vězeňský systém, který ho neoprávněně držel desítky let, mu tak nakonec odepřel i včasnou lékařskou péči, čímž proměnil jeho osvobození v závod s vlastní smrtelností.

Přelom v Simmonsově případě nepřišel po dvaceti, ani po třiceti letech, ale až po neuvěřitelných téměř padesáti letech marného boje. Bylo to zdlouhavé právní drama, které se na poslední chvíli proměnilo v triumf.

Kritický zlom nastal, když Simmonsovi odhodlaní právníci, Joseph Norwood a John Coyle, podali v lednu 2023 opravenou žádost o přezkum. Jejich úsilí nebylo jen o přezkoumání starých záznamů, bylo o nalezení definitivního důkazu systémového selhání. Odhalili fatální selhání obžaloby zveřejnit klíčovou policejní zprávu – skutečný důkaz, který by Simmonsovu obhajobu v roce 1975 naprosto rozvrátil. Zpráva jasně ukazovala, že klíčová svědkyně, Belinda Brownová, identifikovala čtyři další osoby a že Simmonse nikdy v sestavě neoznačila. V podstatě obžaloba věděla o důkazu, který prokazoval Simmonsovu nevinu, a skryla ho.

Kromě těchto zatajených důkazů obhajoba shromáždila pět nových čestných prohlášení od lidí z Harvey v Louisianě, kteří potvrdili Simmonsovo alibi. Celkový počet svědků dosáhl jedenácti, čímž se rozpadla chatrná kostra původního obvinění.

Konečné urychlení případu přišlo v dubnu 2023, a to z nečekaného místa: z kanceláře okresní prokurátorky. Vicki Behenna, která byla dříve vedoucí organizace Oklahoma Innocence Project, byla zvolena okresní prokurátorkou a na Simmonsově případu viděla to, co předchozí generace prokurátorů ignorovaly. Podala návrh, který vše změnil: žádost o zrušení Simmonsova odsouzení s odvoláním na tzv. Bradyho porušení – ústavní porušení zatajením důkazů prospěšných obhajobě.

Behenna tím prokázala odvahu, kterou by mnoho státních zástupců neprojevilo: veřejně uznala, že její úřad a předchůdci selhali.

Události nabraly rychlý spád. Dne 20. července 2023 okresní soudkyně Amy Palumbová Simmonsovu žádost vyhověla, zrušila odsouzení a nařídila nový proces. O pouhé dva dny později, 70letý Glynn Simmons konečně opustil na kauci brány věznice. V ten moment se stal s 48 lety uvěznění držitelem tragického rekordu v délce neoprávněného věznění v USA.

I když byl formálně na svobodě, stále čelil hrozbě nového soudu. Tato nejistota se rozplynula v září 2023, kdy prokuratura oznámila, že nebude usilovat o nový proces. Jako důvody uvedla jak zatajení důkazů, tak úplnou absenci fyzických důkazů spojujících Simmonse se zločinem.

Absolutní konec jeho téměř padesátiletého pekla nastal 19. prosince 2023. Na Simmonsovu žádost, která byla klíčová pro získání budoucího odškodnění, soudkyně Palumbová vydala formální prohlášení o „skutečné nevině“. Ve svém usnesení soudkyně uvedla, že soud „zjišťuje jasnými a přesvědčivými důkazy, že trestný čin, za který byl pan Simmons odsouzen a uvězněn v daném případě, včetně všech méně závažných trestných činů, nebyl panem Simmonsem spáchán.“

V ten den, obklopen svou rodinou a právníky, mohl Glynn Simmons konečně říci ta slova, která pro něj měla hloubku bezmála půlstoletí: „Dnes můžeme říci, že spravedlnosti bylo konečně učiněno zadost. A jsem šťastný.“ Bylo to osvobození nejen těla, ale i jména, které bylo konečně po 48 letech očištěno od cejchu vraha.

Simmonsovo „osvobození“ po téměř pěti dekádách bylo sice triumfem spravedlnosti, ale i krutou hrou osudu. Příchod svobody se totiž kryl s diagnózou, která mu neposkytla téměř žádný čas na odpočinek a užívání si života, o který byl tak dlouho připraven. Jen rok před tím, než se mu otevřely brány věznice, se Simmons potýkal se svou druhou bitvou s rakovinou jater. Místo klidného užívání si prvních dnů svobody a dohánění ztraceného času s rodinou se 70letý Simmons ocitl v nejtěžším boji. Byl nucen podstupovat chemoterapii každé dva týdny, přičemž lékařské prognózy mu dávaly jen minimální šanci na přežití dalších pěti let.

Šokující nespravedlnost pokračovala i po propuštění, tentokrát ve finanční sféře. Stát Oklahoma mu, navzdory desítkám let utrpení, neposkytl žádnou omluvu. Místo toho mu nabídl standardní, neúměrně nízké odškodnění. Oklahomský zákon o odškodnění za neoprávněné odsouzení limituje kompenzaci na maximálních 175 000 dolarů. Když tuto částku rozpočítáme na 48 let věznění, vychází to na pouhých 3 645 dolarů za každý rok, almužnu za zničený život.

Simmons tuto částku ostře kritizoval: „175 000 dolarů po 48 letech uvěznění? A přitom jste platili soukromému vězeňskému komplexu 48 dolarů denně, aby mě držel zamčeného? Myslím, že je to výsměch.“

Odškodnění, které mělo pokrýt základní životní náklady, absenci pracovních dovedností a nákladnou onkologickou léčbu, bylo nejen nedostatečné, ale i ponižující. Simmons byl zpočátku nucen spoléhat se na soukromou sbírku GoFundMe, která mu pomohla zaplatit jeho okamžité potřeby a lékařské účty, protože státní šek mohl dorazit až za měsíce, ne-li roky.

Situace se částečně zlepšila v srpnu 2024, kdy Simmonsova žaloba proti městu Edmond a zúčastněným policistům vyústila v částečné vyrovnání ve výši 7,15 milionu dolarů. Toto vyrovnání však Simmonsovi nezajistilo klid mysli: jeho nároky vůči dalším složkám a státu byly stále předmětem vleklých soudních sporů, které mu i nadále odebíraly drahocenný čas.

Jeho cílem v novém životě je využít své unikátní zkušenosti k reformě trestního soudnictví. Simmons nechce, aby se jeho utrpení opakovalo. „To je moje inspirace do budoucna, snažit se natáhnout ruku a pomoci některým z kluků, kteří jsou ve stejné pozici, v jaké jsem byl já,“ uvedl.

Glynn Ray Simmons vnímá svou svobodu jako začátek nového, naléhavého poslání. S pokorou a intenzivní vděčností přistupuje ke každému dni, který mu byl nespravedlivě odepřen. Po téměř půlstoletí za mřížemi je každý okamžik strávený s rodinou oslavou. Poprvé za padesát let mohl strávit Vánoce v kruhu svých milovaných, se synem, třemi vnoučaty a sedmi pravnoučaty. „Bylo to krásné. Moc jsem si to užil. Všechno, co děláme, je poprvé,“ prohlásil s dojetím. Začal dohánět i jednoduché, radostné zážitky moderního života, jako je návštěva zápasu NBA týmu Oklahoma City Thunder, nebo přání cestovat po světě.

V poselství, že „to, co se stalo, již nelze odestát; události jsou definitivní,“ našel Simmons své skutečné, konečné osvobození. Jeho jméno tak zůstane v historii zapsáno nejen jako nejdéle neoprávněně vězněný muž, ale i jako mocný hlas pro spravedlnost.

Zdroje: Wikipedia, BBC, Oklahoman, CNN, The Washington Post