Babiš je opilý mocí. Výhra nad prezidentem bude znamenat konec demokracie

Vládní koalice pod vedením premiéra Andreje Babiše se definitivně utrhla ze řetězu. Opilost mocí, poháněná pohodlnou sněmovní většinou, vyvolala v představitelích této vládní garnitury nebezpečnou iluzi, že si mohou dovolit naprosto cokoliv. Jejich soustavné, agresivní a systematické posouvání mantinelů už dávno překročilo hranice běžného politického soupeření, jaké známe z funkčních západních demokracií. Ocitli jsme se v temném teritoriu, kde se pravidla hry ohýbají podle osobní zášti a touhy po malicherné pomstě, bez ohledu na dlouhodobé zájmy České republiky.

Poslední a pravděpodobně nejkřiklavější kapkou v této absurdní hře na absolutní moc je čerstvě odhlasovaný krok v Poslanecké sněmovně, který vzešel z iniciativy vládního poslance Libora Vondráčka ze Svobodných, kandidujícího za SPD. Vládní většina ve středu schválila novelu zákona o státních zaměstnancích, jejíž součástí je takzvaný škrt dvou slov v zákoně o zahraniční službě. Tento na první pohled nenápadný legislativní zásah kompletně ruší dlouholetou pravomoc prezidenta republiky pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Toto strategické právo, které hlavě státu umožňovalo spoluvytvářet obraz země na klíčových fórech, nově přechází výhradně do rukou ministra zahraničí Petra Macinky. Snaha omezit ústavní kompetence hlavy státu prostřednictvím obyčejného zákona je nejen ukázkou diletantismu, ale především otevřeným pláčem nad ústavním pořádkem.

Celý konflikt se začal vyostřovat poté, co prezident odmítl jmenovat kontroverzního Filipa Turka ministrem, což vládní strany pochopily jako vyhlášení války. Od té doby jsme svědky čisté politické vendety, která se projevuje mimo jiné i vulgární a nátlakovou komunikací. Sám ministr zahraničí Petr Macinka v minulosti neváhal posílat výhružné textové zprávy prezidentovu klíčovému poradci Petru Kolářovi, v nichž otevřeně hrozil kohabitací, pokud Hrad neustoupí vládním požadavkům. Jak velmi trefně v rozhovoru poznamenal sám bývalý diplomat a poradce hlavy státu Petr Kolář, vládní garnitura zde nenasazuje legitimní politické nástroje, nýbrž doslova mafiánské praktiky připomínající chování italské Cosa Nostry. Prezidentovi je mu bráněno ve výkonu jeho ústavních pravomocí, a když se po marných pokusech o civilizovanou dohodu obrátí na jedinou instanci, která v této zemi může spory rozhodnout, je za to vládními politiky ještě veřejně pranýřován a dehonestován.

Situace došla tak daleko, že prezident Pavel musel podat kompetenční žalobu na vládu, protože ho kabinet původně do oficiální české delegace vůbec nezařadil. Ústavní soud sice zasáhl a vydal předběžné opatření, kterým vládě jasně uložil povinnost účast hlavy státu na summitu logisticky i protokolárně zajistit a zachovat dosavadní praxi, avšak Babišův kabinet se rozhodl toto rozhodnutí implementovat způsobem, který hraničí se sabotáží. Vláda sice formálně poslechla literu rozhodnutí, když prezidenta do delegace dodatečně zapsala a schválila mu samostatné vládní letadlo, vzápětí se však rozhodla Petra Pavla maximálně ponížit a okleštit jeho roli na naprosté minimum.

Vláda zredukovala doprovod hlavy státu na absurdní formát jednoho úředníka a čtyř lidí celkově, přičemž většinu týmu musela původně tvořit ochranka. Teprve po ranním nátlaku a žádosti Hradu se podařilo vyměnit dva přidělené policisty za oficiálního fotografa a tiskového mluvčího Víta Koláře. Vláda navíc složení doprovodu určila jmenovitě, což prezident Pavel oprávněně označil za bezprecedentní chování, které mu bere možnost si sám určit, jaké odborníky ze zahraničního odboru na klíčové jednání potřebuje. Aby toho nebylo málo, kabinet odmítá hlavě státu postoupit oficiální schválený mandát pro summit a premiér Andrej Babiš se demonstrativně prohlásil za jediného vedoucího delegace. Ministr zahraničí Macinka se nechal slyšet, že nejde o žádnou delegaci prezidenta, nýbrž o delegaci premiéra, do níž byl Pavel pouze z donucení Ústavního soudu „začleněn“ jako řadový člen.

Tato neochota ke kompromisu a snaha o izolaci hlavy státu byla dokonale demonstrována v rozhovoru ministra obrany Jaromíra Zůny v pořadu Interview ČT24. Moderátor Jiří Václavek v něm doslova griloval vládního ministra, když se ho opakovaně ptal, zda je plánem vlády nepustit prezidenta ani na jednu ze dvou hlavních součástí summitu, tedy na neformální večeři lídrů nebo na formální jednání Severoatlantické rady. Ministr Zůna se po celou dobu rozhovoru uchyloval k extrémně vyhýbavým, alibistickým odpovědím a neustále dokola opakoval, že se jedná o věc jednání a aplikaci rozhodnutí soudu. Z jeho mlžení však jasně vyplynulo, že se vláda chystá obsadit židli vedoucího delegace Andrejem Babišem a prezidenta nechat na vedlejší koleji, maximálně s možností bilaterálních schůzek, které si sám vyjedná na chodbě. Prezident přitom opakovaně nabízel civilizované a konstruktivní řešení: navrhl kompromis, podle kterého by si premiér vybral jedno z obou vrcholných jednání a druhé by absolvoval prezident, což plně odpovídá diplomatickým zvyklostem z let 2004, 2009 nebo 2018, kdy se na summitech potkali prezident i premiér zároveň. Andrej Babiš však jakýkoliv dialog odmítl a v úterním dopise prezidentovi arogantně vzkázal, že k osobní schůzce nevidí důvod, protože vláda již splnila vše, co jí soud nařídil.

V tomto tažení proti hlavě státu navíc Andrej Babiš našel velmi hlasitého, byť morálně značně opotřebovaného spojence. Bývalý prezident Miloš Zeman se v rozhovoru pro projekt Spotlight neváhal ostře opřít do svého nástupce. Zeman označil Pavlovy kroky za důkaz naprosté neznalosti „politického řemesla“ a prohlásil, že by ho nikdy nevolil. Podle Zemana se měl konflikt vyřešit za zavřenými dveřmi politickou dohodou a podání kompetenční žaloby označil za chybu, přičemž nezapomněl zkritizovat i samotný Ústavní soud, jehož část soudců je podle něj vůči Pavlovi podjatá. Je však fascinující sledovat toto Zemanovo morální kázání. Sám Miloš Zeman během svého desetiletého mandátu čelil neustálým výhradám ústavních právníků za permanentní ohýbání ústavních zvyklostí. Byl to právě on, kdo v roce 2013 svévolně jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, která vládla více než půl roku bez důvěry Sněmovny, navzdory deklarované většině tehdejší koalice. Byl to Zeman, kdo odmítal jmenovat Miroslava Pocheho nebo Michala Šmardu ministry, a byl to on, koho bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa obvinil z pokusu o neformální ovlivňování justice v kauze nejmenování profesorů. Když dnes tento člověk kritizuje Petra Pavla za obranu Ústavy a zároveň chválí Babišovu vládu jako „kabinet profesionálů“ a omlouvá aroganci Petra Macinky tím, že se má hodnotit obsah a ne forma, jde o vrchol politického pokrytectví.

V sázce je mezinárodní reputace a bezpečnost České republiky. vyvstává otázka, zda není jedním ze skutečných důvodů, proč chce Babiš prezidenta v Ankaře kompletně paralyzovat, nadcházející hlasování o německém návrhu, aby Aliance poskytovala Ukrajině stabilně 70 miliard eur ročně na obranu proti ruské agresi. Andrej Babiš s tímto plánem ostře nesouhlasí a dá se očekávat, že se jej pokusí zablokovat, čímž by Českou republiku uvrhl do stejné proruské kolonky, ve které se dnes nachází Slovensko pod vedením Roberta Fica. Vláda se bojí, že by Petr Pavel, který jako bývalý předseda Vojenského výboru NATO požívá v Alianci obrovský osobní respekt a autoritu, mohl na summitu prezentovat tradiční, pro-západní pozici českého státu. Babiš proto vyzval prezidenta, aby svou účast v delegaci „přehodnotil“ a raději zůstal doma, pokud nechce škodit ekonomickým a logistickým zájmům země.

Česká republika začíná v zahraničí kvůli Babišově ješitnosti a touze po absolutní kontrole působit jako banánová republika s nestabilním prostředím a nečitelnou zahraniční politikou. Jsme vnímáni jako země s křehkou demokracií, kde se o to, kdo smí reprezentovat stát na nejvyšším mezinárodním fóru, musí bojovat u soudů za pomoci kompetenčních žalob. V situaci, kdy naše země stále neplní alianční závazek dávat dvě procenta HDP na obranu – což mimochodem podepsal ještě Miloš Zeman v roce 2014 – a kdy válka zuří kousek od našich hranic, si vládní koalice ANO, SPD a Motoristů vyřizuje osobní účty s vrchním velitelem ozbrojených sil.

Pokud vládní většině projde ignorování ducha předběžných opatření Ústavního soudu, pokud jí projde osekávání ústavních pravomocí hlavy státu prostřednictvím účelových novel běžných zákonů a pokud se standardem stane šikana politických oponentů za, ocitneme se na přímé cestě k autoritářskému regime jednoho muže. Mantinely přípustnosti byly posunuty daleko za hranu toho, co lze tolerovat.