Článek
Když se 4. dubna 1914 v rodině mladého gymnaziálního profesora Josefa Kopala v Litomyšli narodil druhý syn Zdeněk, málokoho by napadlo, že z něj vyroste nejvýznamnější český astronom 20. století. Otcova dráha středoškolského učitele francouzštiny a němčiny a pozdějšího profesor Univerzity Karlovy předurčovala chlapci spíše dráhu právníka nebo lékaře. Osud to však chtěl jinak.
Malého Zdeňka pro přírodní vědy a pozorování noční oblohy nadchl jeho dědeček Josef Lelek, učitel na měšťance v Jičíně. Když se rodina v roce 1923 přestěhovala do Prahy, nebylo o chlapcově životním směřování pochyb. Ve věku pouhých patnácti let vstoupil do České astronomické společnosti a na Štefánikově hvězdárně na Petříně zahájil svůj intenzivní výzkum proměnných hvězd.
Zdeněk Kopal nebyl obyčejným nadšencem. Už jako gymnazista publikoval své první odborné práce v prestižních zahraničních vědeckých časopisech. Ve sedmnácti letech dokocne vydal svou první knížku zaměřenou na pozorování proměnných hvězd. Když v roce 1933 složil s vyznamenáním maturitní zkoušku na smíchovském gymnáziu, zapsal se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu matematiky, fyziky a astronomie.
Na univerzitě ho zásadně ovlivnili profesoři Vincenc Nechvíle a Erwin Finlay-Freundlich. Kopalův vědecký růst byl raketový. V roce 1935 se jako jednadvacetiletý student zúčastnil sjezdu Mezinárodní astronomické unie v Paříži, kde ho kolegové na základě jeho publikací okamžitě zvolili řádným členem. O rok později nechyběl v československé vědecké expedici vedené doktorem Hubertem Sloukou, která odcestovala do vzdáleného Japonska pozorovat úplné zatmění Slunce.
Osudová zpráva na vlnách Atlantiku
V červnu 1937 promoval Zdeněk Kopal na Univerzitě Karlově s nejvyšším vyznamenáním. Bezprostředně poté získal prestižní Denisovo stipendium, které mu otevřelo dveře na slavnou britskou univerzitu v Cambridge. Zde měl možnost pracovat po boku jednoho z největších astrofyziků všech dob, sira Arthura Eddingtona.
Po návratu do vlasti se v roce 1938 oženil se svou gymnaziální láskou, inženýrkou Alenou Müldnerovou. Novomanželé dlouho neotáleli a v září téhož roku vyrazili za dalším vědeckým snem – Kopal získal stipendijní pobyt na slavné Harvardově observatoři ve státě Massachusetts.
Cesta přes Atlantský oceán však změnila jejich životy navždy. Přímo na palubě lodi dostali manžele Kopalovy zprávu o podpisu Mnichovské dohody a zabrání československých pohraničních území nacistickým Německem. Kopalové se ocitli před těžkým rozhodnutím. Vzhledem k dramatickému vývoji v Evropě se rozhodli v USA zůstat.
Na Harvardu působil pod vedením uznávaného astronoma Harlowa Shapleyho a věnoval se výzkumu světelných křivek dvojhvězd. Právě zde položil základy své přelomové teorie těsných dvojhvězd. Kopal ukázal, že hvězdy obíhající těsně vedle sebe nemohou mít sférický tvar, ale jsou silnými gravitačními silami deformovány do tvaru protáhlých kapek. Tento fenomén matematicky popsal pomocí tzv. Rocheových ekvipotenciálních ploch neboli Rocheových laloků.
Ve službách amerického námořnictva a setkání s otcem kybernetiky
Vypuknutí druhé světové války a vstup USA do konfliktu znamenaly pro mladého českého vědce zásadní obrat. Od roku 1942 přešel Zdeněk Kopal na prestižní Massachusettský technologický institut (MIT). Jako špičkový odborník na numerickou matematiku byl přizván k tajným vojenským projektům pro americkou armádu a námořnictvo.
Místo zkoumání vzdáleného vesmíru se Kopal začal intenzivně zabývat balistikou, aerodynamikou a šířením rázových vln při dělostřelecké palbě a letu raket. Při řešení složitých numerických problémů spolupracoval s další matematickou legendou – profesorem Norbertem Wienerem, zakladatelem kybernetiky.
Kopalův matematický duch dokázal přesně vypočítat dráhy střel a aerodynamické vlastnosti těles při vysokých rychlostech. V roce 1945 získal v USA americké občanství a stal se profesorem aplikované matematiky na MIT.
I v poválečném období však toužil po návratu do osvobozené vlasti. V roce 1947 obdržel od rektora Univerzity Karlovy Bohumila Bydžovského oficiální nabídku převzít a vést katedru astronomie v Praze. Kopal byl připraven vrátit se domů. Všechna jednání však ztroskotala po komunistickém převratu v únoru 1948. Dveře do svobodné akademické dráhy v Československu se na dlouhá desetiletí zavřely.
Stavba největšího teleskopu
V roce 1951 přijal Zdeněk Kopal nabídku profesora Finlay-Freundlicha a odešel do Velké Británie, kde byl jmenován profesorem a vedoucím nově zřízené katedry astronomie na univerzitě v Manchesteru. Pod jeho vedením se manchesterské astronomické oddělení vypracovalo mezi světovou špičku.
Součástí univerzity byla i slavná observatoř v Jodrell Bank s tehdy největším otočným radioteleskopem na světě.
Během svého působení v Manchesteru napsal Kopal své nejdůležitější monografie o těsných dvojhvězdách a výzkumu Měsíce. Zároveň působil jako zakladatel a hlavní šéfredaktor prestižních mezinárodních vědeckých časopisů, jako byly Icarus (založen 1962), Astrophysics and Space Science (1968) či The Moon and the Planets.
Ačkoliv žil na britských ostrovech, srdcem zůstával zapáleným českým vlastencem. Neúnavně udržoval kontakty s kolegy v rodné zemi, posílal do Československa odbornou literaturu a podporoval úsilí českých astronomů při stavbě velkého dvoumetrového dalekohledu v Ondřejově.
Kartografem Měsíce pro NASA a tajný dar v kapsách astronautů
Roku 1958 nastal v Kopalově vědeckém životě další fascinující okamžik. Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) zahájil přípravy na nejambicióznější projekt v dějinách lidstva – přistání člověka na Měsíci. K realizaci tohoto cíle však vědci potřebovali detailní fotomapy měsíčního povrchu, podle kterých by bylo možné vybrat bezpečná místa pro přistání lunárních modulů.
NASA oslovila Zdeňka Kopala, který se stal externím spolupracovníkem výzkumné Laboratoře pro tryskový pohon (JPL). Kopal vedl rozsáhlý mezinárodní projekt fotometrického a topografického mapování Měsíce. Pod jeho vedením byla zřízena speciální observatoř v Pic du Midi ve francouzských Pyrenejích, kde díky čistému horskému vzduchu astronomové pořídili tisíce detailních snímků Měsíce.
Kopalova precizní matematická analýza měsíčního reliefu a měření výšek kráterů byly pro úspěch programu Apollo klíčové. Když v červenci 1969 astronauti Neil Armstrong a Buzz Aldrin úspěšně přistáli, byla to i Kopalova zásluha. Po skončení programu Apollo byl Zdeněk Kopal oficiálně zařazen mezi 100 lidí, kteří se nejvíce zasloužili o přistání člověka na Měsíci.
Jako osobní poděkování a uznání dostal profesor Kopal od NASA unikátní vědecký dar – skleněnou ampulku s pravým měsíčním prachem, který z Měsíce přivezli američtí astronauti. Kopal s tímto vzácným darem naložil neobyčejně romantickým způsobem: odcestoval do francouzského města Amiens a měsíční prach vysypal na hrob slavného spisovatele Julese Verna.
Návraty do milované Litomyšle
V roce 1967 navštívil profesor Kopal po dlouhé době Prahu při příležitosti XIII. sjezdu Mezinárodní astronomické unie. Byla to pro něj dojemná návštěva – v pražské katedrále svatého Víta provdal svou dceru Zdeňku a osobně se zúčastnil slavnostního zprovoznění nového dvoumetrového dalekohledu v Ondřejově, o jehož stavbu se léta zasazoval.
Naděje na častější návraty do vlasti však zničila srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Dveře do Československa se pro něj z politických důvodů opět uzavřely. Kopal přesto nepřestal vychovávat studenty z celého světa a zásadně ovlivnil kariéru předních českých astrofyziků v emigraci, jako byli profesoři Miroslav Plavec či Petr Harmanec.
Do formálního důchodu odešel v roce 1981, avšak na univerzitě v Manchesteru vědecky pracoval až do posledních dnů. Za svůj život napsal přes 400 vědeckých prací, 25 monografií a získal nespočet světových ocenění, čestných doktorátů i čestných občanství (například v řeckých Delfách či na univerzitách v Krakově a Patrasu).
Až sametová revoluce v roce 1989 mu umožnila svobodný návrat. V květnu 1991 převzal čestné občanství rodné Litomyšle. Při své poslední návštěvě v dubnu 1992 diskutoval s představiteli města o myšlence zřídit v piaristické koleji centrum astronomických studií.
Zdeněk Kopal zemřel 23. června 1993 ve věku 79 let ve Wilmslow nedaleko Manchesteru. Urna s jeho ostatky byla nejprve uložena na pražském Vyšehradě po boku největších českých velikánů. V roce 2024 byla na přání rodiny přemístěna do rodné Litomyšle. V souladu s jeho poslední vůlí byl kompletní odborný archiv, obsahující i historické snímky Měsíce z programu Apollo, uložen v litomyšlském městském archivu. Jméno Zdeňka Kopala dnes nese i planetka 2628 Kopal, která obíhá v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem.
Zdroje: Wikipedia, rml, Český rozhlas, Osobnosti regionu, MPO
