Zeď, která připomíná hrůzy režimu: Malý Berlín leží 20 km od českých hranic

Příběh nenápadné vesničky Mödlareuth, ve které dnes žije zhruba 50 obyvatel, zní jako vystřižený historického románu. První písemné zmínky o osadě pocházejí z února roku 1289. Samotný název obce je přitom odvozen ze staroslovanského jména Modlota v kombinaci s německým výrazem -reuth (mýtina či mýtit). Už z etymologie je tak patrné, že se zde odpradovna střetávaly různé kultury.

Dlouhá staletí však místním lidem život plynul celkem pokojně. V roce 1810 byla podél potoka Tannbach, protékajícího přímo prostředkem obce, stanovena hranice mezi Bavorským královstvím a Knížectvím Reuss. Dodnes tuto starou linii připomínají historické hraniční kameny s vytesanými iniciálami „KB“ (Königreich Bayern) na západní straně a „FR“ (Fürstentum Reuß) na straně východní.

Pro obyvatele však tato správní čára neměla v běžném životě téměř žádný význam. Vesnice fungovala jako jeden organismus. Všichni sousedé navštěvovali stejný hostinec i školu v reusské části, na bohoslužby chodili společně do sousední bavorské obce Töpen a působil zde dokonce společný mužský pěvecký sbor. Po první světové válce připadla západní část obce bavorskému státu a východní Durynsku. Ani tehdy ale nikoho nenapadlo, že by potok Tannbach měl sousedy jakkoliv rozdělovat.

Blesk z čistého nebe přišel s koncem druhé světové války. Podle dohody spojenců z Londýnského protokolu z roku 1944 se okupační zóny určovaly podle starých zemských hranic Německé říše z roku 1937. Malý Mödlareuth tak zasáhla tvrdá rána osudu: východní část byla zařazena do sovětské okupační zóny a západní část do zóny americké.

Léta 1945 a 1946 přinesla velkou nejistotu. Když se americké jednotky v červenci 1945 stáhly, sovětská armáda na čas obsadila dokonce i bavorskou část vesnice. Své velitelství zřídila v budově, které místní brzy nelichotivě přezdívali Stalinburg – ze střechy zářila rudá hvězda, u vchodu visel portrét Stalina a v přilehlé stodole byli dočasně vězněni lidé chycení při nelegálním přechodu. Až v červenci 1946 se sověti pod tlakem Američanů stáhli zpět za potok Tannbach.

Se vznikem dvou německých států v roce 1949 se vesničané ocitli nejen v jiných státech, ale v diametrálně odlišných politických a společenských systémech. Přecházet potok bylo zpočátku možné na zvláštní propustku. Definitivní tragédie však započala 26. května 1952, kdy vláda NDR přijala opatření na demarkační linii.

Postupný rozpad sousedských vztahů vystřídala v květnu 1952 otevřená agrese východoněmeckého aparátu. Na základě usnesení Rady ministrů NDR vzniklo podél demarkační linie obávané zakázané a ochranné pásmo. Východní část Mödlareuthu se ze dne na den ocitla v izolovaném sektoru. Aby režim zamezil nelegálním přechodům i případné odbojové činnosti, zahájil v červnu 1952 masivní čistky pohraničí pod krycím názvem „Aktion Ungeziefer“ (v překladu Akce Havěť). Státní bezpečnost a policie vytipovaly „nespolehlivé“ obyvatele, kteří museli být bezohledně a bez možnosti odvolání vysídleni hluboko do vnitrozemí NDR.

Tragický příběh se v těch dnech odehrál na usedlosti Horní mlýn, která stála přímo u potoka Tannbach na východní straně vesnice. Majitelé mlýna přitom teprve nedávno dokončili nákladnou a prácnou rekonstrukci celého objektu. Když se na jejich dvoře nenadále objevila evakuační komise za doprovodu ozbrojených složek, rodině nezbylo než utéct. Než úředníci stihli zaklepat na dveře, vyskočili všichni členové rodiny z okna přilehlé stodoly přímo do koryta potoka a přeběhli na západní, bavorský břeh. Krátce nato komunistické úřady jejich opuštěný mlýn kompletně srovnaly se zemí, aby u hranice nezůstal žádný úkryt. Stejný smutný osud později potkal i nedaleký Dolní mlýn.

Izolace obou částí obce neproběhla naráz, ale jako postupně utahovaná smyčka. První fyzickou bariérou, která v červnu 1952 přetťala historické vazby, byl přes dva metry vysoký deskový dřevěný plot. Ten neprůhledně zakryl výhled k sousedům i příbuzným, avšak ze strany východoněmeckých pohraničních orgánů byl považován pouze za provizorní řešení. O pouhých šest let později, v roce 1958, byl dřevěný zábranný systém nahrazen takzvaným „flanderským plotem“ – promyšlenou konstrukcí z dřevěných kůlů a houstnoucí sítě ostnatého drátu.

Napětí v zemi vyvrcholilo v roce 1961 stavbou Berlínské zdi, což se okamžitě projevilo i na venkovské hranici v Mödlareuthu. Východoněmecká armáda a pohraniční stráž nahradily starý plot novým, jednořadovým oplocením z ostnatého drátu na pevných betonových sloupcích, které bylo o rok později dále rozšířeno o další dvě řady zátarasů. Od roku 1964 pak začaly jednotky Národní lidové armády budovat masivní panelovou zábranu. Cílem bylo zcela zamezit jakémukoliv vizuálnímu i fyzickému kontaktu mezi obyvateli na východě a západě.

Definitivní podoba rozdělení byla dokončena v roce 1966. Během pouhých několika týdnů vyrostla přímo středem malé vesničky 700 metrů dlouhá a 3,3 metru vysoká souvislá zeď z těžkých betonových panelů, na jejíž korunu byla osazena hladká trubka znemožňující uchopení. Konstrukci v srpnu 1966 doplnila vysoká betonová strážní věž. Tento mohutný monolit, postavený pouhých pět let po berlínském vzoru, okamžitě dodal Mödlareuthu ve světovém tisku i mezi americkými vojáky dodatek Malý Berlín.

Zatímco na východní straně vládl teror, západní část vesnice se stala bizarní turistickou atrakcí. Na bavorskou stranu přijížděly tisíce návštěvníků, novinářů i významných státníků z celého světa, aby se na vlastní oči podívali na absurditu železné opony. V únoru 1983 navštívil západní Mödlareuth dokonce i tehdejší viceprezident USA George H. W. Bush. Zhlížel z vyhliadkové plošiny na nehybnou, mrtvou vesnici za zdí, kde pro místní občany platil přísný zákaz shromažďování, zákaz vycházení po setmění a neustálá hrozba střelby bez varování.

Pohraniční stráž NDR měla jasné instrukce k použití zbraní. Východní část vesnice byla neustále pod drobnohledem tajné policie Stasi i Pohraniční stráže. Přesto se našel člověk, který se rozhodl nemožné proměnit v realitu.

Dne 25. května 1973 se odehrál jediný úspěšný útěk přes betonovou zeď v Mödlareuthu. Čtyřiatřicetiletý řidič z Durynska využil detailní znalost terénu i své povolení k vjezdu do pohraničního pásma. Dojel se svým vozem až k samotné zdi. Na střechu auta rychle připevnil podomácku vyrobený žebřík, vyšplhal nahoru a překonal betonovou překážku. Hlídka pohraničníků zareagovala pozdě nezahájila střelbu. Muž tak úspěšně seskočil do svobodného Bavorska.

Když 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď, v Mödlareuthu se ze začátku nic nezměnilo. Betonové monstrum dál dělilo vesnici na dvě poloviny. Místní lidé však odmítli pasivně čekat.

Začátkem prosince 1989 se u zdi začaly shromažďovat davy lidí. Místní obyvatelé zapalovali svíčky a skandovali heslo: „Zeď musí pryč!“ Dne 9. prosince 1989 – přesně měsíc po událostech v Berlíně – byl ve zdi vybourán pětimetrový otvor a zřízen oficiální pěší hraniční přechod. Na oslavu dorazily tisíce lidí z Bavorska, Durynska i Saska, pilo se svařené víno, bavorské pivo a pekly se durynské klobásy.

Definitivní tečku za rozdělením obce udělal 17. červen 1990. Na podnět tehdejšího starosty bavorské části Arnolda Friedricha najel do centra obce bagr a strhl hlavní část betonové zdi.

I když od pádu železné opony a opětného spojení obou částí obce uplynuly již desítky let, Mödlareuth zůstává historickou kuriozitou. Malá víska s padesátkou stálých obyvatel je totiž i v dnešním sjednoceném Německu stále administrativně rozťata na dvě poloviny. Potok Tannbach tvoří zemskou hranici – severní, durynská část spadá pod město Gefell, zatímco jižní, bavorská část patří pod obec Töpen. V praxi to znamená, že takto malá vesnička má dodnes dva samostatné starosty, dvě různá poštovní směrovací čísla, odlišné telefonní předvolby a dokonce i rozdílné registrační značky na automobilech.

Rozdílná minulost i regionální příslušnost se otiskly také do běžného každodenního života a zvyků místních lidí. Když procházíte ulicemi, rozdíl poznáte téměř okamžitě podle lidového pozdravu. Zatímco na jižním břehu vás pokladní v muzeu či soused přes plot osloví tradičním bavorským „Grüß Gott“ (Pozdrav Bůh), stačí přejít malou lávku a v hostinci na druhé straně potoka uslyšíte klasické durynské „Guten Tag“ (Dobrý den). Přesto se sem vrátil normální život – sousedé spolu opět volně rozmlouvají, chodí do stejného kostela i hospody a společně pořádají vesnické slavnosti.

Aby se na tragické období rozdělení národa i konkrétních lidských osudů nezapomnělo, vznikla z iniciativy místních obyvatel a samospráv unikátní pamětní instituce. V roce 1994 bylo officially otevřeno Německo-německé muzeum Mödlareuth (Deutsch-Deutsches Museum Mödlareuth), na jehož provozu se společně podílejí spolkové země Bavorsko i Durynsko. Hlavním posláním muzea je vydávat pravdivé svědectví o zločinech SED diktatury a sloužit jako varování i vzdělávací centrum pro budoucí generace.

Srdcem celého muzejního komplexu je rozsáhlý skanzen pod širým nebem, který se rozkládá na autentických místech bývalého hraničního pásma. Návštěvníci si zde mohou na vlastní oči prohlédnout originální dochovaný úsek betonové zdi, který nebyl v roce 1990 stržen a zůstal záměrně zachován. Součástí venkovního areálu je také plně rekonstruovaný hraniční systém NDR s kovovými mřížovými ploty, signálními stěnami a protitankovými zátarasy.

Dominantou celého prostoru zůstává vysoká strážní věž typu BT-11, ze které východoněmečtí pohraničníci dnem i nocí sledovali každý pohyb v okolí. Muzeum zároveň disponuje rozsáhlou expozicí vojenské a strážní techniky, kde nechybí dobová vozidla, terénní automobily ani legendární zelený Trabant v úpravě pro pohraniční stráž NDR. Vedle venkovního areálu nabízí muzeum i vnitřní výstavní prostory s bohatým archivem fotografií, dobových dokumentů, osobních vzpomínek pamětníků a promítáním autentických dokumentárních filmů.

Tento unikátní historický monument leží v těsné blízkosti českých hranic – z Aše je to do Mödlareuthu přibližně 30 minut jízdy autem (20 km od nejzápadnějšího bodu České republiky). Prostorné parkoviště se nachází přímo na okraji vesnice a u vjezdu vás přivítá historický sovětský tank T-34. Vstupenka do venkovního areálu i do vnitřních expozic muzea stojí symbolické částky a prohlídku zvládnete bez problémů i s dětmi.

Zdroje: Vlastní návštěva, Wikipedia, Moedlareuth, idnes, Lidovky, Poutník