Článek
V anglické společnosti 17. století měly ženy z chudých poměrů jen minimum možností, jak dosáhnout nezávislosti, natož pohádkového bohatství. Pokud nebyly urozené nebo bohatě vdané, jejich společenský status byl bevýznamný. Elizabeth Cresswellová však vytvořila precedent, který bral dech soudcům, politikům i samotnému králi. Z prosté dívky narozené kolem roku 1625 v hrabství Kent se stala nejvlivnější, nejbohatší a nejbezohlednější provozovatelka veřejných domů v historii Londýna.
Cresswellová nebyly jen obyčejnou bordelmamou. Byla to mimořádně schopná strategická manažerka, finančnice a mistryně sebepropagace, která pochopila, že klíčem k úspěchu v oboru placené rozkoše není pouhé poskytování služeb, ale dokonalá znalost lidské psychologie, vysoké politiky a krytí ze strany mocných. Zatímco tehdejší puritánská společnost prostitucí veřejně opovrhovala, Elizabeth z ní vytvořila síť, do níž chytila státní úředníky, členy městských cechů, významné poslance i samotného anglického krále Karla II.
Od skandálu po celostátní síť rozkoše
První písemné zmínky o její nelegální živnosti pocházejí z roku 1658, kdy byla v Bartholomew Close obviněna z provozování nevěstince a označena za ženu „ve své hříšnosti bez konkurence“. Strážník John Marshall tehdy před soudem vypovídal, že u ní v domě přistihl četné gentlemany i dámy. Když byli její zákazníci zatčeni a posláni do obávané věznice Bridewell, Elizabeth se bezokolků pokusila policii uplatit, aby předešla veřejnému skandálu.
Ačkoliv byla následně odsouzena k těžkým pracím, nenechala se odradit. O několik měsíců později už operovala ve čtvrti Shoreditch, kde si pronajala luxusní dům za tehdy astronomických 100 liber. Sousedé z ní byli na větvi a podávali na ni hromadné stížnosti k soudu. Vypovídali o nočních orgiích, pitkách, tanci a sprostém spílání, které probíhalo i během nedělí a náboženských svátků. Jeden ze sousedů popsal pikantní detail, jak prostitutky v drahých šatech vyšší společnosti otevřeně připíjely na zdraví mužských i svých vlastních přirození. Když místní dcery začaly být kvuli bující prostituci považovány za prodejné ženy, úřady zakročily.
Cresswellová však pochopila, jak systém funguje. Z lokálního nevěstince vybudovala propracovaný celostátní řetězec. Vytvořila síť agentů po celé Anglii, kteří pro ni vyhledávali nejkrásnější mladá děvčata. Sama se chlubila reklamním sloganem, že nabízí „krásky všech pletí – od uhelně černé až po zlatovlasé divošky“.
Mezi jejími zaměstnankyněmi se nacházely nejen chudé venkovanky, ale i manželky vojáků naverbovaných do královských služeb a především zchudlé šlechtičny z rodin kavalírů. Tyto aristokratky, jejichž rodiny přišly během anglické občanské války o majetek, našly u Cresswellové útočiště i výnosné živobytí. Působily v uličkách poblíž Královské burzy a v Londýně se jim přezdívalo „hraběnky z Burzy“.
Kancelář v Millbanku i sídlo v Clerkenwellu
Elizabeth Cresswellová nezůstala u jednoho podniku. Její hlavní sídlo se nacházela v Back Alley poblíž dnešní stanice metra Moorgate, vlastnila také luxusní vilu v Clerkenwellu a další domy, kde se mohly diskrétně setkávat vdané ženy a vysoce postavení milenci bez rizika odhalení. V Millbanku dokonce provozovala oficiální kancelář zaměřenou čistě na dodávání společníků pro šlechtu a vysokou politickou smetánku.
Byla to doba, kdy se anglický dvůr pod vládou Karla II. proměnil v centrum kontinentálního luxusu a nevázanosti. Samotný král Karel II. patřil k pravidelným zákazníkům podniku a její síť veřejně označil za „zdravě fungující organizaci“. Díky této klientele byla Elizabeth chráněna před běžným postihem. Strážníci podnikali razii na drobné nevěstince, ale podnicím Cresswellové se vyhýbali. Byla bohatá, nezávislá a politicky vlivná – což však vyvolávalo obrovskou zášť u chudších vrstev.
Když frustrovaní učni vzali spravedlnost do svých rukou
V Londýně roku 1660 žilo přibližně 105 000 obyvatel a z toho plných 20 000 tvořili mladí učni. Tito chlapci ve věku od 11 do 24 let představovali téměř pětinu populace města a téměř polovinu všech mužů. Učni žili v podmínkách nevolnictví: pracovali až 13 let bez platu pod přísným dohledem mistrů, kteří je běžně bili. Smlouvy jim striktně zakazovaly pití, hazard, manželství i jakékoliv sexuální zkušenosti.
Byli mladí, plní hormonů, chudí a deprimovaní. Zatímco elity si užívaly v luxusních salonech, učni si prodejné ženy nemohli dovolit. Zářijový mor a Velký požár Londýna v roce 1666 navíc zvýšily celkové napětí ve společnosti. Učni našli v prostitutkách a bordelmamách snadný terč – vinili je z mravního úpadku města i ze svého vlastního utrpení.
Vše vyvrcholilo o masopustním úterý v březnu 1668. Vypukly takzvané Masopustní bouře. Tisíce rozzuřených učňů vtrhly do ulic a po pět dní systematicky demolovaly a vypalovaly nevěstince po celém Londýně. Útočníci vyháněli ženy na mráz, trhali matrace, rabovali cennosti a strhávali celé budovy k zemi. Mezi hlavními terči byly právě nevěstince Elizabeth Cresswellové.
Slavný kronikář Samuel Pepys si 25. března 1668 do svého deníku poznamenal, jak byl královský dvůr v šoku. Městské milice a stráže byly proti davům učňů bezmocné, mladíci z nich měli legraci a házeli po nich kamení. Pepys dále s ironií zaznamenal, že králův bratr, vévoda z Yorku, se bavil nad tím, jak učni zničili domy bordelmamá Damaris Pageové – i když se vzápětí mrzutě přiznal, že tím přišel o dva nájemce. Učni při rabování otevřeně vyhrožovali, že nezůstanou jen u malých hampejzů, ale půjdou strhnout i ten největší nevěstinec ze všech – královský palác ve Whitehallu.
Dokonalá provokace královské milenky
Přestože Elizabeth Cresswellová utrpěla obrovské majetkové ztráty, reagovala s čistou hlavou. Místo pláče se odhodlala k nevídanému tahu. Společně s Damaris Pageovou sepsala a vydala satirický pamflet nazvaný Petice chudých děvek (The Poor-Whores Petition), adresovaný hraběnce z Castlemaine – oficiální a velmi vlivné milence krále Karla II.
Autorky se v petici obracely na hraběnku jako na svou „sestru v oboru“, která díky své dlouholeté praxi v „umění Venušině“ dosáhla tak vysokého postavení. Žádaly ji, aby se u krále přimluvila za odškodnění a vyčlenila peníze ze státní pokladny na obnovu zničených nevěstinců.
Petice obsahovala neuvěřitelně kousavou satiru a přímé výhrůžky. Ženy varovaly hraběnku z Castlemaine, že pokud nezasáhne proti divokým učňům, dav brzy přitáhne k jejímu vlastnímu paláci: „Pokud by Vaše Excelence jednou padla do těchto hrubých rukou, nemůžete čekat o nic více přízně, než jakou prokázali nám, chudým podřadným děvkám.“
Zároveň navrhovaly, aby byl zřízen speciální vojenský oddíl na ochranu nevěstinců, a slibovaly, že budou hraběnce platit pravidelné poplatky, stejně jako platí nevěstky v Římě a Benátkách papeži. Samuel Pepys zaznamenal, že hraběnka z Castlemaine byla peticí rozzuřena. Text byl ale tak dokonale stylizovaný, že ačkoliv byl tiskař zatčen, cenzor přiznal, že z právního hlediska na petici nelze najít nic, za co by mohl být autor odsouzen.
Ačkoliv hraběnka prostitutkám finančně nepomohla, královská moc musela reagovat na rozsah nepokojů. Vzpoura učňů byla vyhodnocena jako velezrada a osm vůdců masopustních bouří bylo nakonec veřejně oběšeno.
Politické hrátky, pád a neuvěřitelný pohřební kousek
Elizabeth Cresswellová nezůstala jen u provozování nevěstinců. Stala se milenkou a finanční podporovatelkou městského komořího sira Thomase Playera, významného poslance za stranu Whigů, který byl ostrým protikatolickým politikem. Cresswellová pořádala v Camberwellu obrovské hostiny pro Playerovy politické spojence, které se pravidelně měnily v divoké orgie. Při jedné příležitosti dokonce dodala na jediný večírek 300 prodejných žen.
Financování politiky jí dodávalo obrovskou moc v londýnském podsvětí. Když byl sir Thomas Player po neúspěšném protestantském spiknutí politicky zničen, dopadla ruka zákona i na Cresswellovou. V roce 1681 byla po třiceti letech neohroženého podnikání pohnána před soud a odsouzena za kuplířství. Při procesu proti ní svědčily i některé z jejích vlastních bývalých dívek.
Podniky v Moorfields jí byly zabaveny a své poslední roky strávila v obávaném londýnském vězení Bridewell, kde kolem roku 1698 zemřela.
I ze své smrti však dokázala udělat spektakulární divadlo. Ve své poslední vůli zanechala 10 liber (tehdy značnou sumu) knězi, který dokáže odsloužit její pohřební kázání pod jedinou podmínkou: nezazní o ní ani jedno špatné slovo. Nalézt duchovního, který by byl ochoten kázat o nejznámější bordelmamě v zemi, trvalo dlouho. Jeden mladý kněz však výzvu přijal a před smutečními hosty pronesl: „Podle vůle zesnulé se očekává, že o ní zmíním jen to dobré. Vše, co o ní tedy povím, je toto: dobře se narodila, dobře žila a dobře zemřela. Narodila se totiž s jménem Cresswellová, žila v Clerkenwellu a zemřela v Bridewellu.“
Nevěstince v Čechách
Příběh Elizabeth Cresswellové ukazuje, že jakmile stát nedokáže prostituci efektivně uchopit, dochází k divokému rozmachu kriminality a násilí. Tento vzorec se dokonale zrcadlí i v české historii.
Zatímco v barokním Londýně generovaly nevěstince chaos a nepokoje, středověké Brno se v polovině 14. století vydalo cestou přísné státní regulace. Poté, co byli z kopce Puhlík (u dnešního Šilingrova náměstí) vyhnaní kuplíři a vypáleny jejich hampejzy, město vykoupilo čtyři domy v Josefské ulici a předalo nad nimi přímou správu dvěma ženám, které odváděly městu týdenní poplatky a dívky za to byly pod ochranou městských biřiců. Tím se zamezilo násilí i vydírání.
Praha zažila podobný scénář po husitských válkách roku 1419. Mravokárci prostitutky z města vyhnali, což vedlo k tomu, že se placený sex přesunul do ilegality. Král Jiří z Poděbrad pak slýchal stížnosti, že město je plné „nečistoty“, protože nemá vymezené oficiální místo pro hřích.
Úplně stejně dopadl i pokus První československé republiky. Když byl v roce 1922 přijat aboliční zákon, který nevěstince zrušil a zakázal, stát věřil, že problém vyřeší osvětou a vzděláváním lehkých žen. Výsledek byl identický jako po vyhnání nevěstek. Zmizela zdravotní kontrola a zločinnost spojená s podsvětím vzrostla na neúnosnou míru.
