Burianova nemanželská dcera tajila původ. Pravnučka Krále komiků dnes dobývá filmový svět

Vlastu Buriana zná v Česku snad každý. Jako nepřekonatelný Král komiků dodnes baví generace diváků v nesmrtelných filmech jako Anton Špelec, ostrostřelec, Přednosta stanice nebo Ducháček to zařídí. Jeho bavičská genialita, kulometná verbální improvizace a neřízená energie na plátně i jevišti z něj udělaly nejzářivější a také nejbohatší celebritu první republiky.

Málokdo však ví, že za touto hlučnou a sebevědomou maskou se skrýval hluboce citlivý, zranitelný muž. Člověk, který trpěl maniodepresemi, daltonismem (viděl pouze černobíle) a panickým strachem z lidí, kvůli němuž se v soukromí často červenal studem. Ještě méně se pak ví o jeho rodinném tajemství – o nemanželské dceři Emílii, kterou zplodil v pouhých dvaceti letech s kabaretní tanečnicí, a o jeho rodové linii, která skrze úspěšnou pravnučku dodnes hýbe českým filmovým průmyslem.

Příběh Burianovy jediné dcery se začal psát v roce 1912. V té době byl jednadvacetiletý Vlasta Burian – rodák z Liberce, jehož otec krejčí byl zapáleným vlastencem a divadelníkem – na úplném začátku své cesty. Do Prahy, konkrétně na předměstský Žižkov, se rodina přestěhovala, když mu bylo deset let. Mladý Vlasta sice vynikal v řadě sportů, byl skvělým fotbalovým brankářem a miloval tenis (kterému pro jeho kontrastní barvy dával přednost i kvůli své barvosleposti), ale komediální talent nakonec zvítězil.

Svá první vystoupení odbýval v hospodách, kde bavil společnost po fotbalových zápasech. Jeho přímočarý, živelný humor postavený na grimasách, imitování hudebních nástrojů a zápasech s neživými předměty sice podle tehdejších kritiků „čpěl předměstím a pouličním vtipem“, ale měl neuvěřitelnou sílu. Všiml si ho i slavný Karel Hašler a angažoval ho do kabaretu Rokoko.

V tomto bouřlivém bohémském prostředí pražských šantánů a vináren potkal Burian o rok mladší tanečnici Annu Marii Pírkovou, známou jako Ančí. Pocházela z rodiny vinohradského elektromontéra a se svými sestrami Milčou a Lídou tvořily trio subret. Ančí byla temperamentní, pohledná, ale v tehdejší společnosti se netěšila zrovna nejlepší pověsti. Mezi ní a začínajícím komikem šlo o pouhou náhodnou známost, románek plný mladické nerozvážnosti. Nikdy spolu nežili ani se nemilovali.

Když Ančí otěhotněla a 8. dubna 1912 porodila holčičku Emílii, ocitla se v těžké situaci. Její kariéra tanečnice zažívala největší rozkvět, vystupovala v populárním duu s Tonym Skuhrovcem a dítě pro ni představovalo profesní stopku. O malou Emilku se starat nemohla a ani nechtěla.

Kariéra Ančí netrvala dlouho. Během 30. let výrazně přibrala, což pro šantánovou umělkyni znamenalo konec. Její poslední větší rolí byla paradoxně postava milé dělníka Kukačky (v podání Jindřicha Plachty) ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec z roku 1932, kde zářil právě její bývalý milenec Burian. Z obdivované subrety se nakonec stala uklízečka v barrandovských ateliérech. Zemřela opuštěná v roce 1944 v pouhých 52 letech.

Protože se matka o Emilku starat nehodlala, odpovědnost na sebe vzali Burianovi rodiče. Holčička prožila prvních osm let svého života u babičky a dědečka na Žižkově. S matkou se stýkala jen minimálně, ale její otec, ačkoliv budoval kariéru a jeho sláva strmě stoupala, na ni nezanevřel. Svou dceru velmi miloval a finančně ji i její matku podporoval, kdykoliv to bylo potřeba.

Zásadní zlom v Emilčině životě nastal po roce 1919. Vlasta Burian se tehdy oženil se svou životní láskou Františkou Červenkovou, které nikdo neřekl jinak než Nina. Nina byla jeho nejvěrnější divačkou – seznámili se tak, že Burian během svých kabaretních výstupů slýchal z hlediště její specifický, nakažlivý smích, do kterého se zamiloval. Novomanželé toužili po velké rodině, ale Ninino první těhotenství skončilo tragickým potratem a lékaři manželům sdělili krutou zprávu: další děti už mít nebudou.

Možná právě tato bolest vedla k osudovému rozhodnutí. Vlasta a Nina se dohodli, že si tehdy osmiletou nemanželskou Emílii vezmou k sobě. Ukázalo se to jako nejlepší možný krok. Nina Červenková přijala malou dívku s otevřenou náručí a starala se o ni jako o vlastní.

V té době už byl Burian idolem. Krátce vedl divadlo Rokoko a v roce 1925 založil vlastní scénu (která od roku 1930 trvale sídlila v paláci Báňské a hutní společnosti, dnešním divadle Komedie). Jako geniální podnikatel vybudoval mamutí kulturní impérium, které zahrnovalo nejen divadlo a kino, ale i vlastní časopis, módní přehlídky či sportovní klub.

Rodina se přestěhovala do nově postavené, ultraluxusní vily v pražských Dejvicích. Pro malou Emilku to byl skok do jiného světa. V domě byl k dispozici bazén, soukromá tělocvična, tenisový kurt a o chod domácnosti se staral osobní kuchař. Burian dceru zahrnoval luxusem, předčítal jí pohádky a jakmile povyrostla, bral ji s sebou na drahé zahraniční cesty.

Není divu, že Emílie ke svému slavnému a obdivovanému otci vzhlížela. Pod vlivem prostředí, ve kterém vyrůstala, zatoužila jít v jeho stopách a stát se herečkou. Burian, který moc dobře věděl, jak krutý a nestálý umělecký svět dokáže být, jí to však rozmlouval. Měl pravdu.

Když bylo Emílii dvacet let, otec jí zařídil příležitost vystoupit po jeho boku v rozhlasovém pořadu. Výsledek byl však podle samotné Emílie naprostou katastrofou. Tréma, nedostatek vrozené komediální lehkosti a obrovský tlak otcova stínu způsobily, že dívka u mikrofonu totálně vyhořela. Rychle pochopila, že její talent leží jinde, a rozhodla se pro klidnou profesi úřednice.

Během druhé světové války se Emílie provdala za pana Kristla a odstěhovala se do domu nedaleko otcovy vily, aby mu mohla být nablízku. V roce 1944 se jí narodil syn, který dostal po svém slavném dědečkovi jméno Vlastimil. Stal se jediným vnukem Krále komiků.

Květen roku 1945 přinesl Burianově rodině fatální pád. Extravagantní životní styl, okázalé vystavování bohatství a skutečnost, že ve své vile musel jako ředitel prominentního divadla hostit i německé pohlaváry, se staly snadným terčem pro lidskou závist. Burian byl zatčen a nespravedlivě obviněn z kolaborace s nacisty. Olej do ohně přilila i herečka Lída Baarová, která ho ve snaze zachránit si vlastní kůži po válce nepravdivě udala.

Následoval exemplární proces. Přestože se Burian během války snažil lidem pomáhat a nikoho neudal, byl odsouzen ke třem měsícům těžkého žaláře a k likvidační pokutě půl milionu korun, což spolu s náklady na řízení představovalo prakticky celý jeho legálně nabytý majetek. Stát mu zkonfiskoval milovanou dejvickou vilu i divadlo.

Vlasta Burian byl propuštěn jako zlomený muž bez prostředků. Dostal absolutní zákaz umělecké činnosti, nikdo ho nesměl zaměstnat. Aby uživil sebe a nemocnou manželku Ninu, musel těžce pracovat jako manuální dělník v severočeských dolech a později jako pomocná síla na horských chatách. Muž, kterému ještě před pár lety tleskaly zaplněné sály, nyní škrábal brambory a nosil uhlí.

Ačkoliv mu byl po několika letech zákaz částečně zrušen a mohl se vrátit na pódia (hrál v karlínském divadle a objížděl estrády po zapadlých vesnicích), jeho zdraví bylo v troskách. Přišel o svůj pověstný elán, na jevišti působil smutně a unaveně. Král komiků zemřel 31. ledna 1962 v 70 letech na plicní embolii, způsobenou nachlazením z chladných venkovských kulturáků. Jeho věrná žena Nina ho přežila o pouhých devět dní – zemřela žalem přímo na jeho hrobě. Jsou spolu pochováni na vyšehradském Slavíně.

Během všech těchto těžkých let stála Emílie věrně při svém otci. Sama však musela čelit tvrdé realitě padesátých a šedesátých let. Pracovala jako úřednice, od roku 1953 až do svého odchodu do důchodu v roce 1984 působila v oddělení práce a mezd v podniku Armádní film.

V dobách nejhlubší totality, kdy bylo jméno Vlasty Buriana v oficiálních kruzích tabuizováno nebo špiněno, držela Emílie svou identitu pod pokličkou. S výjimkou několika nejbližších přátel nikdo z jejích spolupracovníků netušil, že ta tichá, spolehlivá úřednice za přepážkou je dcerou největšího českého komika všech dob.

Teprve pád komunistického režimu v roce 1989 přinesl Emílii Burianové-Kristlové možnost vystoupit ze stínu. Stala se čestným hostem mnoha vzpomínkových pořadů, televizních dokumentů a rozhovorů, v nichž s láskou a dojetím vzpomínala na svého otce.

Jejím hlavním životním posláním se však stal boj za očištění jeho jména. Tento zápas s úředním šimlem nakonec dovedla do vítězného konce: v roce 1994 byl Vlasta Burian soudně i společensky plně rehabilitován. Emílie pocítila obrovské zadostiučinění. Viděla, jak se jméno jejího otce vrací na piedestal kam patří – v roce 1991 se dožila velkolepých oslav stého výročí jeho narození. Sama zemřela o dva roky později, 25. května 1996, ve věku 84 let, s hřejivým pocitem, že čest její rodiny byla definitivně zachráněna.

Zatímco syn Vlastimil mladší se v dětství věnoval dabingu a krátce se objevil na prknech Národního divadla, jeho sestra Monika Kristlová se stala jednou z nejvýraznějších osobností současné české filmové produkce. Vystudovala pražskou FAMU a zpočátku sbírala zkušenosti na náročných zakázkách pro zahraniční trhy – produkovala prestižní reklamy pro USA, Velkou Británii a Francii a natáčela hudební videoklipy pro stanici MTV.

Do světa celovečerního hraného filmu vstoupila ve velkém stylu v roce 2009. Jako producentka zaštítila ambiciózní dobové drama režiséra Tomáše Mašína Tři sezóny v pekle s Kryštofem Hádkem v hlavní roli. Snímek se stal jedním z nejdražších a nejvýpravnějších projektů porevoluční české kinematografie a sklidil úspěch i na mezinárodním poli. Následně produkovala divácky úspěšnou komedii Karla Janáka 10 pravidel jak sbalit holku.

Monika Kristlová si brzy uvědomila, že realizovat náročné historické projekty v čistě českých podmínkách je ekonomicky neúnosné. Začala proto systematicky propojovat český film se zahraničními partnery. Výsledkem této strategie byl i česko-rakouský historický snímek Krycí jméno Holec z roku 2016, který vypráví o dramatických událostech roku 1968 a v němž hlavní roli opět ztvárnil Kryštof Hádek. Rakouské instituce tehdy zafinancovaly nevídaných 80 procent rozpočtu.

Vlasta Burian, který ve 30. letech minulého století točil ve stejných kulisách paralelní české a německé verze svých filmů, aby oslovil mezinárodní publikum, by byl na svou pravnučku nepochybně hrdý. Cesta od chudého žižkovského baviče, přes slávu, krutý poválečný pád až k dnešním moderním evropským koprodukcím ukazuje, že rodový talent a houževnatost Burianů dokážou překonat jakékoliv nepřízně osudu.

Zdroje: Rozhlas Dvojka, Městská divadla Pražská, Blesk, Wikipedia, Blesk,