Článek
Hluboko v neprostupných bažinách a nekonečných, vlhkých pralesích indonéské Papuy existuje civilizace, která je šokující, zarážející a naprosto odlišná od čehokoliv, co známe. Do 70. let minulého století dokonce netušili, že mimo jejich džungli žijí jacíkoliv jiní lidé. Pro ně byl svět omezen na kmenové hranice a stromy, ve kterých žili.
Když se s nimi setkali první západní misionáři a vědci, bylo to, jako by se střetly dva naprosto odlišné světy, mezi nimiž leží tisíce let evoluce. Kmene Korowai je dnes známý nejen jako kmen stromových lidí, ale také jako poslední kmen praktikující rituální kanibalismus.
Domy ve 40 metrech
Korowaiové, přezdívaní stromoví lidé, si svou přezdívku nevysloužili pro zábavu. Jejich existence je doslova zavěšená na provaze – a to ve výšce, ze které se většině lidí zatočí hlava. Jejich obydlí nejsou jen obyčejné chatrče, ale úžasné architektonické skvosty visící v korunách stromů.
Jejich domy jsou utkány z kůry ságové palmy a zpevněné pevnými ratanovými liánami, které zde nahrazují hřebíky a šrouby, a tyčí se v korunách těch nejvyšších a nejsilnějších stromů. Zatímco domy pro běžný rodinný život se nacházejí ve výšce 6–15 metrů, ambiciózní mladíci a klanoví vůdci staví svá sídla v naprosto neuvěřitelných 35 až 40 metrech nad bažinatým terénem. To je výška, která se bezmála rovná pražskému orloji, nebo desetipatrovému panelovému domu.
Dům na stromě
Tato extrémní poloha má hluboké, existenciální důvody. Platí jednoduché pravidlo: čím výše dům stojí, tím větší status a obdiv náleží jeho obyvatelům. Závratná výška ale také poskytuje únik před nebezpečím záplav z každodenních dešťů a výrazně redukuje riziko nákazy od komárů přenášejících malárii, kteří se drží níže u země. Stromové domy slouží také jako dokonalé pevnosti. jsou takřka nedobytné a brání klan před útoky konkurenčních vesnic a nepřátelských klanů. Jediný přístup do nich je po vratkých dřevěných žebřících, které se v případě nebezpečí jednoduše shodí.
A nejdůležitější, duchovní důvod je ochrana před zlými duchy Khakhua, kteří podle Korowaiů přinášejí nemoci a záhadnou smrt. Výška je vnímána jako bezpečné útočiště, které odděluje obývaný prostor od nebezpečného světa podsvětí a tmy.
Tento život v oblacích má ale i svou daň. Kvůli extrémní vlhkosti v džungli začne dřevěný dům hnít zhruba za dva až tři roky. Korowaiové musí proto neustále bourat a znovu stavět. Jejich život je doslova neustálý boj o střechu nad hlavou.
Samotná výstavba těchto vzdušných pevností je vysoce organizovaný rituál a impozantní demonstrace zručnosti a síly celého klanu. Na jednom domě pracuje kolem 40 dělníků, včetně žen a dětí, z nichž každý má přesně určený úkol. Trvá zhruba dva týdny intenzivní práce, než se postaví dům o rozměrech asi 4 × 10 metrů.
Nejpozoruhodnější je fakt, že celé toto kolosální dílo probíhá za použití nástrojů, které by mohly patřit do muzea doby kamenné. Žádné hřebíky, žádné šrouby, žádné moderní měření. Vše drží pohromadě pouze díky neuvěřitelné síle a důmyslnosti – kilometry ratanových lián, které jsou mistrně utkané a svázané tak, aby nahradily veškeré kovy. Těžký stavební materiál nahrazují masivní kůly a kmeny. Střechy pak pokrývají desítky palmových listů.
Samotné nastěhování se slaví ceremoniálním rozděláním ohně. Toto ohniště je naprosto klíčovou součástí domu, protože v domě rozděleném na mužskou a ženskou část má každá strana své vlastní. Zde nastává zarážející paradox. Dům postavený kompletně ze dřeva a suchých palmových listů je neustále ohrožen požárem. Proto musí být pod každé ohniště zvlášť umístěna silná vrstva hliněné podlahy, aby se zabránilo zkáze.
Korowaiský chlapec lezoucí do svého obydlí
Kanibalismus? Spíše rituální odplata
To, co kmen Korowai nechvalně zapsalo do globální historie a vyvolalo zděšení v moderním světě, je jejich praxe rituálního kanibalismu. Ačkoli zprávy naznačují, že v nejizolovanějších oblastech mohl tento zvyk přetrvávat až do 90. let 20. století, pro Korowaie to nikdy nebyla volba daná hladem, ale přísný trestní systém a nevyhnutelná duchovní povinnost.
Jádrem tohoto zvyku je děsivý duchovní koncept zvaný Khakhua. Korowaiové, postrádající vědecké chápání choroboplodných zárodků a mikrobů, neuznávají smrt způsobenou infekční nemocí, úrazem, nebo závažnou chorobou. Pokud tedy někdo zemře jinak, než přirozenou cestou, respektive na stáří, jsou přesvědčeni, že jej napadl a doslova snědl zevnitř démon Khakhua, který se vtělil do těla žijící osoby. Khakhua může být v jejich systému víry pouze muž, a vždy se jedná o osobu, která je něčím neobvyklá nebo nápadná.
Ve světě Korowaiů existuje jediná forma spravedlnosti pro takovou „vraždu“. Jediný způsob, jak dosáhnout pomsty za svého blízkého a zabránit Khakuaovi, aby se vrátil, je chytit ho, zabít a rituálně sníst jeho tělo, dřív než jeho démonická esence stihne uniknout. Je to doslovné provedení zásady „oko za oko“ – sníst toho, kdo snědl člena kmene. „Je to způsob pomsty založený na jejich systému spravedlnosti. Věří, že Khakhua magicky sní vnitřek člověka, a proto je nutné sníst Khakhua stejně, jako on snědl zemřelého,“ vysvětlil tuto chladnou logiku antropolog Paul Raffaele.
Při tomto rituálním hodování je tělo rozděleno na části, které se vaří v zemi, v peci tvořené horkými kameny a listím. Jí se prakticky všechny části těla s výjimkou vlasů, nehtů a penisu. Ačkoli je to rituální akt pomsty, platí zde přísná pravidla: děti mladší 13 let mají konzumaci lidského masa přísně zakázanou, protože jsou považovány za příliš zranitelné vůči zlým duchům a negativní energii spojené s konzumací Khakua.
Dobrodruzi, kteří se odváží do těchto odlehlých oblastí vstupit, se nemusí být, že by byli snědeni. Kanibalismus se praktikuje výhradně na vlastních lidech. Ačkoli Korowaiové zpočátku vnímali cizince jako bílé duchy, turisté jsou v bezpečí. Nicméně pokud se stanete svědkem rituálního kanibalismu, může se jednat o lacinou šou. Některé zprávy naznačují, že klany, které jsou v častějším kontaktu s okolním světem, pořádají zinscenované „rituály“ s cílem získat finanční odměnu od turistických skupin, čímž se temná tradice stává kontroverzním byznysem.
První kontakt s okolním světem - jako pohled do minulosti
Po tisíce let byli Korowaiové zcela izolováni, a to až do roku 1974, kdy je poprvé zaznamenala expedice vědců a nizozemských misionářů. Jejich svět byl doslova ohraničen obzorem džungle. Nikdy neviděli bílého člověka, a dokonce i po prvním kontaktu jim trvalo léta, než si vůbec uvědomili, že by mohla existovat civilizace mimo jejich klan.
Korowaiové jsou lovci a sběrači, kteří jsou dokonale sžití s džunglí. K lovu ptáků, divokých prasat nebo mohutných kasuárů používají pouze luky a šípy bez jakékoliv západní technologie. Stejně primitivní a účinné zbraně používají i na nepřátelské klany.
Hlavní potravou je ale ságová palma, která je pro ně stavebním materiálem i základní obživou. Z palmy získávají škrob – sádlo džungle. Největší lahůdkou s vysokým obsahem bílkovin, kterou se Korowaiové častují a kterou nabízejí i hostům, jsou ale ságové červi. Tyto tučné larvy, žijící v hnijících kmenech ságovníků, se jedí často syrové, přímo na místě.
Co se oblékání týče, jsou Korowaiové velmi skromní. Běžným oděvem místních žen je sukně z listů, která zakrývá klín jen sporadicky. Muži bývají ještě méně oblečení. Svou chloubu schovávají zpravidla do skořápky ořechu, a to jen z malé části. Místní tu prakticky chodí neustále nazí.
Sociální a rodinný život je zde řízen přísnými pravidly, která jsou pro západní kulturu naprosto nepochopitelné. Dívka je v korowaiské společnosti považována za dospělou a připravenou k sňatku v okamžiku, kdy začne menstruovat. Korowaiské ženy se tak vdávají v raném dospívání, často již ve věku 11 až 13 let. Jakmile je dívka vdaná, musí opustit rodinný dům a žít se svým manželem. Muži naopak mají sklon neoženit se, dokud jim není přes dvacet let. Polygamie je zde běžná, a stromový dům je navržen tak, aby pojal až 15 osob – muže, jeho manželku nebo manželky a svobodné děti.
I přes společné obydlí se udržuje přísná segregace pohlaví. Dům je rozdělen na dvě části – pro muže a pro ženy s dětmi. Tyto dvě skupiny spí i jedí odděleně, což jen podtrhuje komplexní a přísně hierarchický sociální systém kmene.
Životní styl kmene Korowai se může někomu zdát zvláštní, možná až zvrácený, ale stejný pohled mohou mít jeho členové na nás. Namísto soudů jim proto spíše zkusme porozumět.
Zdroje:
