Cena za Babišův klid: Proč nečinně přihlíží Macinkovu masakru?

Raketový vzestup muže, který se do vlády dostal jen jako „pověstná 101“ pro Andreje Babiše, se změnil v národní ostudu v přímém přenosu. Macinka není ve funkci díky své diplomatické erudici nebo dlouholeté službě státu, ale jako výsledek čistého politického obchodu. Stal se pojistkou, kterou si Andrej Babiš koupil stabilitu své vlády a ochranu vlastní imunity. Tato závislost premiéra na hlasech Motoristů však vytvořila nebezpečný precedens: Macinka si je vědom své „vyděračské“ hodnoty, což mu dává pocit absolutní nedotknutelnosti. Věří, že si může dovolit pálit mosty i urážet ústavní činitele, protože ví, že bez něj se vládní domeček z karet sesype.

Petr Macinka vtrhl do vysoké politiky s vervou buldozeru, ale bez řidičského průkazu. Jeho působení na ministerstvech není jen přehlídkou osobní arogance, ale především diagnózou stavu, kdy se marketingové diletantství potkalo s cynickým mocenským kalkulem. Zatímco v Institutu Václava Klause mohl své radikální teze vypouštět do uzavřené bubliny příznivců, v roli ministra zahraničí narazil na realitu státního protokolu a mezinárodní odpovědnosti. Namísto budování vztahů však zvolil strategii „stálého konfliktu“, která sice skvěle funguje na sociálních sítích pro sbírání lajků, ale v reálné diplomacii izoluje Česko na okraj civilizovaného světa. Macinka se chová jako majitel firmy, který si plete státní aparát se soukromým majetkem, a přitom mu chybí základní pochopení pro to, že v demokracii moc končí tam, kde začíná zákon a ústava.

Vrcholem Macinkova stylu se stala kauza „vyděračských“ SMS. Vyhrožovat hlavě státu „spálením mostů, které vejde do učebnic“, pokud nejmenuje Filipa Turka ministrem, není projevem politické síly, ale praktikou politických šmejdů, nikoliv diplomata. Macinka se v textech adresovaných hradnímu poradci Petru Kolářovi nepokusil o dialog, ale o čisté ultimátum, v němž si vzal stabilitu zahraniční politiky jako rukojmí za polstrované křeslo pro svého spolustraníka. Jak trefně podotýká politolog Ladislav Cabada, Macinka tímto „veksláckým“ přístupem k ústavním pravomocím jasně ukázal, že je pro politiku v demokratickém státě, založenou na respektu k institucím, naprosto nekompetentní.

Místo omluvy, kterou by v civilizované zemi následovala okamžitá rezignace, pak Macinka u sněmovního pultíku předvedl bizarní amatérskou psychoanalýzu. Veřejně hlavě státu doporučoval, aby se věnovala jen „symbolickým aktům a kladení věnců“, a v duchu nejtemnějšího politického bulváru začal rozebírat prezidentův „vnitřní boj s temnou stránkou osobnosti“. Člověk, který neumí bez skandálu napsat ani textovou zprávu, se tak pasoval do role morálního arbitra, který má tu drzost kádrovat generála NATO za jeho minulost, zatímco sám v přímém přenosu devastuje českou přítomnost. Je to nefalšovaná ukázka narcismu, kde osobní uraženost a snaha „prodat se“ fanouškům na sociálních sítích vítězí nad elementární státotvorností.

Zatímco se Macinka hádá s Hradem před kamerami, v zákulisí ministerstva zahraničí (MZV) probíhá tichá, ale o to brutálnější čistka. Macinka během několika málo týdnů „odstřelil“ 6 ze 7 vrchních ředitelů sekcí, tedy mozek a paměť české diplomacie. Lidi s dekádami zkušeností, kteří sloužili státu bez ohledu na vládní barvy, nahrazuje loajálními pěšáky, jejichž hlavní kvalifikací je oddanost „motoristické“ ideologii. Bývalý ministr Jan Lipavský situaci popsal s mrazivou přesností: „V Černíně řádí pomstychtivá batolata s plamenometem.“ Macinka se nechová jako správce úřadu, ale jako vítěz barbarského tažení, který pálí knihovny jen proto, že jim nerozumí.

Tato likvidace institucionální paměti státu není jen vnitrostranickým vyřizováním účtů. Přímo ohrožuje schopnost České republiky profesionálně reagovat na nečekané mezinárodní krize a plnit závazky vůči spojencům. V očích partnerů v NATO a EU se tak stáváme naprosto nečitelným a nedůvěryhodným partnerem. Diplomacie je řemeslo postavené na kontinuitě a důvěře. Macinka z něj udělal pobočku Institutu Václava Klause, kde se namísto geopolitické analýzy nosí uctívání šéfa a nenávist k Bruselu. Pokud ministr zahraničí věří, že diplomacie začíná a končí u jeho vlastního ega, pak pod ním Černínský palác přestává být úřadem a stává se jen nákladnou kulisou pro jeho osobní pomstu světu.

Jako dočasný správce Ministerstva životního prostředí (MŽP) se Petr Macinka uvedl stylem antického boha, který věří, že realita se ohýbá podle jeho úředních výnosů. Jedním arogantním škrtem pera zrušil celou sekci ochrany klimatu a s vítězoslavným úšklebkem prohlásil, že „dnešním dnem skončila klimatická krize“. V zemi, kterou sužují extrémní sucha a jejíž průmysl stojí před největší transformací v historii, je takový krok projevem naprostého odtržení od reality. Macinka se rozhodl ignorovat vědecká fakta i mezinárodní závazky jen proto, aby mohl na sociálních sítích sklízet lajky od popíračů všeho druhu. Je to nebezpečný experiment, kde se ideologická zaslepenost vydává za odvahu říkat „nepohodlnou pravdu“.

To, že na ministerstvo následně instaloval Filipa Turka v roli vládního zmocněnce, je pak čistým plivancem do tváře ústavě a demokratickým principům správy státu. Protože prezident Turka odmítl jmenovat ministrem kvůli jeho pochybné minulosti, Macinka vytvořil právní hybrid: Turek na resortu fakticky vládne, využívá státní aparát, auta a kanceláře, sedí tam každý den, ale za nic neodpovídá. Toto „stínové ministerstvo“ je nákladným pomníkem Macinkova ega, placeným z daní občanů. Ministr zahraničí zde v přímém přenosu ukazuje, že ústavní pravomoci hlavy státu jsou pro něj jen obtěžující překážkou, kterou je třeba obejít kutilským řešením, jež v právním státě nemá obdoby.

Je smutným a varovným faktem, že premiér Andrej Babiš nad Macinkovými excesy jen bezradně krčí rameny. Jak naznačují političtí analytici, Babiš je ochoten snášet téměř cokoli – od vydírání prezidenta až po rozklad státní správy – dokud Macinkovi Motoristé drží jako rukojmí jeho poslaneckou imunitu v kauze Čapí hnízdo. Macinka tak ve vládě nefunguje jako ministr, ale jako politické výpalné. Premiér ho v úřadu netrpí pro jeho schopnosti, ale proto, že bez něj by vládní koalice ztratila svůj „101. hlas“ a Babiš svou ochranu před trestním stíháním. Tato nezdravá závislost udělala z české zahraniční politiky rukojmí jednoho osobního soudního spisu.

Výsledkem tohoto cynického paktu je diplomatický polotovar a mezinárodní ostuda. Máme ministra zahraničí, se kterým prezident republiky z hygienických důvodů odmítá komunikovat a kterého vlastní premiér fakticky zbavil klíčových pravomocí. Petr Macinka byl uvržen do politické karantény: o nejdůležitějších otázkách, jako je jmenování velvyslanců nebo zastupování země na summitech NATO, už Babiš s Pavlem raději jednají bilaterálně za ministrovými zády. Ministerstvo zahraničí se tak pod Macinkovým vedením stalo jen nákladnou kulisou, zatímco reálná diplomacie se přestěhovala na přímou linku mezi Úřadem vlády a Hradem.

Macinka sice ve svých zprávách sebevědomě hrozil „spálením mostů“, ale v zápalu své arogance si nevšiml, že na tom druhém břehu zůstal on sám – osamocený, vysmívaný a neuvěřitelně malý. Zůstává mu sice ministerský plat, státní limuzína a možnost dělat ostudu v Bruselu, ale jeho politický vliv je nulový. Stal se pouhou figurkou, kterou premiér obětoval výměnou za vlastní klid, a prezident ji vytěsnil jako infekci. Macinkovo „pálení mostů“ tak nakonec nevedlo k učebnicovému příkladu kohabitace, ale k učebnicovému příkladu politické bezvýznamnosti člověka, který uvěřil vlastnímu marketingu.

Petr Macinka si plete správu státu s agresivní debatou pod příspěvkem na Facebooku. Věří, že urážky a úsečné bonmoty, které mu fungovaly v komentářových sekcích, jsou legitimním nástrojem mezinárodní politiky. Jeho systematické útoky na novináře nejsou jen projevem špatného vychování. Jsou důkazem hlubokého nepochopení role ministra v liberální demokracii. Macinka se nechová jako služebník veřejnosti, ale jako majitel pravdy, který jakoukoli kritiku vnímá jako osobní vyhlášení války.

Jedním z mála momentů, kdy Petr Macinka odložil masku politického provokatéra a začal jednat v zájmu národní bezpečnosti, je jeho nekompromisní postoj k pohybu ruských diplomatů. V době, kdy Evropa čelí stupňující se hybridní válce, ministr zahraničí paradoxně překvapil razantním zpřísněním pravidel. Namísto dřívější benevolence prosadil systém, který pohyb pracovníků ruské ambasády podrobuje přísné kontrole a fakticky jim znemožňuje volný pohyb po schengenském prostoru bez vědomí českých úřadů.

Česko dnes de facto nemá ministra zahraničí. Má v Černínském paláci politického influencera, který si hraje s plamenometem. Macinka nebuduje, on pouze konzumuje pozornost. Každý jeho krok je řízen snahou vyvolat kontroverzi, získat lajky své bubliny a „vytrollit“ politické oponenty. Problém je, že cena za toto digitální divadlo se neplatí počtem zhlédnutí, ale ztrátou důvěryhodnosti celé země.

Macinka sice ve svých výhrůžkách Hradu teatrálně sliboval, že „spálí mosty“, ale v zápalu své narcistní show zapomněl na jednu zásadní věc: mosty se pálí, když odcházíte, abyste za sebou zanechali spoušť. On na těch mostech však stále stojí a s úžasem zjišťuje, že pod ním už zbývá jen hluboká propast diplomatické bezvýznamnosti.