Český Edison František Křižík vynalezl elektromobil a rozsvítil Česko

Počátky života Františka Křižíka, narozeného 8. července 1847 v pošumavské Plánici, nemohly být vzdálenější od lesku, který později vnesl do evropských metropolí. Jeho otec byl venkovský švec, matka posluhovačka, která se navíc rozhodla přivést na svět své jediné, vymodlené dítě až ve svých pětačtyřiceti letech. Jejich existenční boj byl tak tvrdý, že pro malého Františka představoval rohlík dovezený matkou z dalekých Klatov skutečnou, vzácnou pochoutku. Chudoba se stala Křižíkovým prvním, a zároveň nejtěžším, učitelem.

Přes drsné podmínky však v sobě mladý František nesl jiskru, kterou jeho matka, silná a odhodlaná žena, dokázala rozpoznat. Právě ona byla jeho první a nejdůležitější oporou. Nechala se přesvědčit klatovským děkanem, aby dala syna na studia. Když bylo Františkovi dvanáct let, čekala ho cesta do Prahy na německé gymnázium. Cesta, která trvala tři dny pěšky, s nůší na zádech, naplněnou peřinami a knihami, doprovázen matkou.

V Praze nebylo o moc lépe. Bydlel u krejčího Sládka a spal ve vlhké dílně a za ubytování doučoval tři dcery svého hostitele. Společenské postavení a jazyková bariéra jej sice donutily přejít na české gymnázium, ale tou největší překážkou, která symbolicky oddělovala chudobu od úspěchu, se stal poplatek za maturitu. I když studia kompletně dokončil, na zaplacení taxy prostě neměl.

Křižík tak formálně středoškolská studia neukončil. Přesto jeho talent neunikl oku profesora Václava Zengera z pražské techniky. Zenger v něm rozpoznal budoucího velikána a přijal ho na ČVUT jako mimořádného posluchače. Techniku zvládl vystudovat za pouhé dva a půl roku. Tato rychlost a odhodlání, s jakým se vrhl do studia elektrotechniky, o níž se na gymnáziu nedozvěděl téměř nic, naznačovala, že před sebou má světového průkopníka.

Křižíkova první profesionální kapitola byla spojena se železnicí. Poté, co mu náhodné setkání v hospodě Na kuchyňce pomohlo získat práci technického ředitele v mechanické dílně Markuse Kaufmanna, začal se za pochodu seznamovat s elektrotechnikou. Jeho první uznávaný úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Zdokonalil železniční signalizaci, za což obdržel 1000 zlatých, což pro něj znamenalo první finanční nezávislost.

Od roku 1873 pracoval na trati Plzeň–Chomutov. Plzeňské období později označil za nejkrásnější ve svém životě. I zde se projevoval jeho neutuchající zájem o zlepšování, když zkonstruoval elektrické ovládání návěstidel a automatickou blokovou soustavu, která výrazně zvyšovala bezpečnost železničního provozu. V Krnově, kde dříve působil, se navíc v roce 1872 oženil s Pavlínou Štulíkovou, dcerou mlynáře, o které s láskou prohlašoval, že získal „vzornou ženu, jakých je málo“.

Rok 1878 byl zlomový. Křižík se jako úředník vypravil na Světovou výstavu do Paříže. Namísto železničních vymožeností ho však uchvátilo něco docela jiného: elektrická oblouková lampa ruského vynálezce Jabločkova. Avenue de l'Opéra, osvětlená Jabločkovovými svíčkami, v něm probudila posedlost. Viděl v tom budoucnost, ale zároveň spatřil hlavní slabinu ruského vynálezu – uhlíkové elektrody dohořely za pouhé tři čtvrtě hodiny, a zázrak zhasl.

Křižík se vrátil do Čech s jasnou vizí: obloukovku zdokonalit. Jeho řešení bylo geniálně jednoduché a účinné. Vymyslel elektromagnetické zařízení s cívkami a kuželovými železnými jádry, které automaticky posunovalo uhlíky a udržovalo stálý proud. V roce 1880 si svou diferenciální obloukovou lampu nechal patentovat v USA, Anglii a téměř celé Evropě.

Triumf přišel na Mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži v roce 1881. Křižíkova obloukovka, která svítila silněji než tehdy propagovaná žárovka Thomase Alvy Edisona, osvítila rakouský pavilon a hlavní schodiště. Získal jedinou zlatou medaili pro Rakousko-Uhersko a stal se mezinárodní senzací. Odtud pramenila i přezdívka „český Edison“, kterou Křižík neměl v lásce, a často se proti ní vymezoval. Odkazoval na fakt, že Edison měl za sebou obrovské peníze, akcionáře a laboratoře, zatímco on musel bojovat o každý úspěch sám.

Získané peníze z prodeje licencí do Německa (firmě Schuckert, která vyráběla až 5000 lamp ročně), Anglie a Francie umožnily Křižíkovi v roce 1883 přesun do Prahy. Pronajal si starou továrnu „ve Staré Daňkovce“ v Karlíně a zahájil velkolepou kampaň, včetně bezplatného osvětlení technické výstavy ve Vídni. Dlouho ale sklízel jen pocty, ale žádné zakázky.

Zlom nastal v roce 1887. Jindřichův Hradec a krátce nato Písek se staly prvními českými městy, jejichž ulice rozzářily Křižíkovy obloukovky. Následovala stavba první městské elektrárny v Čechách na Žižkově a jeho továrna v Karlíně, která se přesunula do větších prostor, začala vyrábět dynama, lustry a elektroinstalační materiál. Celkem během svého života vybavil Křižík na 130 českých elektráren svým zařízením.

Jeho postavení „národního inženýra“ definitivně potvrdila Jubilejní zemská výstava v Praze v roce 1891. Navzdory počátečnímu zoufalému chaosu s nedokončenými pavilony se výstava stala triumfem české techniky. Křižík zde představil dvě senzace, které navždy změnily Prahu.

Zaprvé, Světelnou fontánu, technickou atrakci číslo jedna. Proudy vody prozařované obloukovkami s barevnými filtry vyvolaly takové nadšení, že návštěvníci neopouštěli výstaviště do noci a kvůli neuvěřitelné tlačenici musela dokonce zasahovat policie.

Zadruhé, První elektrickou dráhu v Rakousku-Uhersku. Koňské dráhy měly exkluzivní smlouvu na pražskou dopravu, a tak Křižík zvolil taktiku upoutávky. Krátká, pouhých 800 metrů dlouhá trať na Letné se stala senzací a plným důkazem zaostalosti koňské tramvaje. Tento úspěch mu otevřel dveře k velkým zakázkám. V roce 1896 zprovoznil hlavní tramvajovou trať Florenc–Karlín–Libeň–Vysočany, která přepravovala dva miliony cestujících ročně a posunula Prahu do moderní éry.

Paradoxně, zatímco Křižík zářil ve společnosti, jeho finanční problémy se prohlubovaly. A na obzoru se objevil nebezpečný konkurent, o patnáct let mladší inženýr Emil Kolben. Jejich střet se stal českou verzí „Války proudů“, souboje mezi stejnosměrným proudem (DC), za který bojoval Křižík (podobně jako Edison), a střídavým proudem (AC), jehož výhody (zejména pro přenos na velké vzdálenosti) pochopil Kolben.

Rozhodující konfrontace přišla se soutěží na výstavbu ústřední pražské elektrárny v Holešovicích. Vyhrál Kolben. Tato prohra znamenala pro Křižíka ztrátu zakázek, neschopnost splácet úvěry a prakticky začátek konce.

Přesto se Křižík nevzdal. V roce 1903 vybudoval první elektrifikovanou meziměstskou trať v Rakousku-Uhersku, slavnou dráhu z Tábora do Bechyně. Byla to jeho labutí píseň. Finanční problémy už nešlo zastavit. První světová válka, stagnace výroby a povinné válečné dary zdevastovaly jeho zadluženou firmu. V roce 1917 banky donutily Křižíka přeměnit podnik na akciovou společnost, kterou vzápětí převzala Pražská úvěrní banka. Roztrpčený vynálezce tak byl nucen se stáhnout do ústraní.

Zbytek života strávil František Křižík na rodinném zámku ve Stádlci u Tábora. I když byl v ústraní od veřejného podnikání, zůstal silným hlasem československé společnosti. Jako český patriot, národní ikona a dokonce i člen tajného řádu svobodných zednářů, byl v prosinci 1937 vybrán, aby spolu s Karlem Čapkem a dalšími osobnostmi pronesl poselství míru celému světu v Československém rozhlase.

Nástup nacismu a německou okupaci prožíval velmi těžce. Ke konci života jej trápil šedý zákal. První operaci podstoupil, ale když se nemoc objevila i na druhém oku, další zásah odmítl. Jednou, při vstávání, špatně odhadl vzdálenost stolku, o který se chtěl opřít, upadl a způsobil si vnitřní zranění. Zemřel 22. ledna 1941 ve věku nedožitých 94 let. Jedna z jeho posledních vět zněla: „Po radostech, po starostech.“

Jeho pohřeb v Praze na Vyšehradském hřbitově se stal obrovskou a dojemnou událostí. V době nacistické okupace se davy lidí, které se přišly s velikánem rozloučit, proměnily v tichou manifestaci a protest proti německé nadvládě.

František Křižík byl muž, který se ze dna společnosti vyšvihl až k císařským řádům a členství v Panské sněmovně. Jeho fascinace elektřinou byla tak silná, že se nezastavil ani u tramvají, ale experimentoval i s elektromobily, z nichž první postavil už v roce 1895. Byl to hybridní pohon, který dobíjel akumulátory benzínovým motorem, což je koncepce, která předešla svou dobu o celé století. Dnes jeho jméno nese stanice metra v Karlíně, kde stála jeho továrna, a ulice v mnoha městech, která kdysi rozzářil jeho světlem. František Křižík byl zkrátka inženýr, průkopník a symbol nezlomné české vůle, která dokázala přetvořit svět.

Zdroje: Novinky, Wikipedia, Český rozhlas, Česká televize