Drahé bydlení nutí mladé Čechy zůstat v mama hotelu. Jak si stojíme v rámci EU?

Mladí Evropané ve věku od patnácti do jednatřiceti let žijí ve svých domovech déle než kdy dřív, ačkoli průměrný věk odchodu z rodného hnízda se v posledních dvou desetiletích drží relativně stabilně kolem 26,2 let. Tyto statistiky ale vypráví jen část příběhu. Pod hladinou průměrů se skrývají obrovské rozdíly, které odrážejí odlišné ekonomické, kulturní a sociální podmínky napříč Evropou. Česká republika a Slovensko se v těchto datech objevují jako země, kde je dospělost ve smyslu vlastního bydlení dosažena o poznání později, a to především kvůli krizi dostupnosti bydlení.

Česká republika i Slovensko čelí stejnému problému, který je nutí držet krok s evropskými průměry jen s velkou obtíží. Tím problémem je nedostupnost bydlení, která se stala dominantním faktorem ovlivňujícím životy mladých lidí v obou zemích. Zatímco v severských zemích, jako je Finsko nebo Švédsko, opouštějí mladí lidé své rodiče již kolem 21. roku, Slováci, tak činí až téměř o deset let později, což je po Chorvatsku druhý nejvyšší věk v celé Evropské unii.

České republice je na pořízení nového bytu potřeba v průměru 13,3 hrubých ročních mezd, což je nejvíce z celé Evropy, a dokonce více než v tak drahých zemích, jako je Dánsko nebo Norsko. Slovensko, které se v posledních letech na tomto seznamu také objevilo, se potýká s podobnými problémy. V obou zemích to má stejný dopad na mladou generaci: pro studenty, čerstvé absolventy a mladé rodiny je téměř nemožné naspořit si na akontaci hypotéky, natož pokrýt rostoucí životní náklady.

Ačkoli se v některých zemích se nabízí jako alternativa k vlastnickému bydlení nájemní bydlení, v Česku a na Slovensku je situace stejně složitá. Zatímco ceny nemovitostí v Česku mezi lety 2015 a 2024 vzrostly o více než 100 %, ceny nájmů, ačkoli jsou v Praze stále nižší než v Londýně nebo Paříži, rostou také dramaticky a pro mnoho mladých lidí jsou finančně nedostupné. Na Slovensku je navíc trh s nájemním bydlením méně rozvinutý a často finančně nevýhodný ve srovnání s hypotékou, na kterou však mladí lidé nedosáhnou. K tomu se přidávají vysoké hypoteční sazby, které ještě více ztěžují splnění podmínek pro získání úvěru.

Důsledkem této krize je, že mladí lidé zůstávají déle u svých rodičů. Pro mnohé je to jediná možnost, jak si naspořit, dokud si nenajdou partnera a nepořídí si společně byt, nebo dokud jim rodiče nepomohou s financováním bydlení. V kombinaci s nízkou nabídkou bydlení, zejména ve větších městech jako je Bratislava, a vysokou poptávkou, se stává osamostatnění pro mladé lidi téměř nesplnitelnou misí.

Průměrný věk odchodu mladých lidí z domova v Evropské unii je 26,2 let, ale toto číslo skrývá propastné rozdíly mezi jednotlivými regiony. Evropa se v tomto ohledu dělí na dvě protikladné zóny. Na jedné straně stojí severské státy s kulturou rané nezávislosti, zatímco na druhé straně se nacházejí země jižní a východní Evropy, kde se mladí lidé osamostatňují o poznání později.

Severské země, jako je Finsko (21,4 let), Dánsko (21,7 let) a Švédsko (21,9 let), reprezentují model brzkého odchodu od rodičů. Tento fenomén má několik klíčových příčin, které se vzájemně podporují. Jedním z nejdůležitějších faktorů je silný sociální stát. Severské systémy jsou známé svými robustními programy, které poskytují mladým lidem finanční záchrannou síť. Patří sem dostupné studentské půjčky, sociální bydlení a různé příspěvky, které studentům a mladým pracujícím umožňují financovat si vlastní bydlení.

I když data naznačují, že v Dánsku a Švédsku je míra nadměrného zatížení náklady na bydlení pro mladé lidi relativně vyšší než v jiných zemích, celková dostupnost bydlení je tam stále mnohem lepší než ve východní Evropě. Je to dáno kombinací faktorů, jako je dobře regulovaný trh a dostatečná nabídka. Důležitou roli hrají i kulturní zvyklosti. V severské společnosti je zakořeněna silná tradice nezávislosti a rychlého osamostatnění. Mladí lidé jsou vedeni k tomu, aby se po dokončení střední školy nebo nástupu na vysokou školu co nejdříve odstěhovali a začali si budovat vlastní život.

Na druhém konci spektra se nacházejí země jako Chorvatsko (31,3 let), Slovensko (30,9 let), Řecko (30,7 let), Itálie (30,1 let) a Španělsko (30 let). V těchto zemích se mladí lidé osamostatňují až po třicítce. Hlavním důvodem je ekonomická realita. Mnoho z těchto zemí zažívá dramatický růst cen nemovitostí a nákladů na bydlení, což v kombinaci s nižšími průměrnými příjmy vytváří pro mladou generaci téměř neřešitelnou situaci.

Většina mladých lidí si nemůže dovolit koupit byt a často ani platit vysoké nájmy. To je také důsledek slabého trhu s nájemním bydlením, kde je často silná preference pro vlastnictví nemovitostí, což omezuje nabídku a zvyšuje ceny nájemného. Východní a jižní Evropa se navíc vyznačuje silnými kulturními tradicemi. Život s rodiči do svatby nebo dokud se nepořídí vlastní rodinné bydlení, je zde vnímán jako norma. Rodina funguje jako podpůrná síť, která mladým lidem poskytuje útočiště před ekonomickými tlaky.

Řecko představuje paradoxní situaci. Ačkoli mladí Řekové opouštějí domov velmi pozdě, stále se potýkají s jedním z nejvyšších zatížení náklady na bydlení v Evropě, které dosahuje 30,3 %. To naznačuje, že i po třicítce, kdy se konečně osamostatní, je trh s bydlením drží pod obrovským tlakem. Doba, kterou stráví s rodiči, sice slouží k úsporám, ale ani to jim nezajistí finanční stabilitu, jakmile se vydají na vlastní pěst.

Tento paradox ukazuje, že samotný odklad odchodu z domova neřeší systémový problém vysokých nákladů na bydlení, ale pouze ho oddaluje, což má dlouhodobé dopady na kvalitu života a ekonomickou nezávislost mladé generace.

Krize dostupnosti bydlení má dalekosáhlé důsledky, které přesahují osobní rovinu a dotýkají se celé společnosti. Pro mladé lidi je neschopnost osamostatnit se v důsledku vysokých nákladů na bydlení často příčinou odkládání dospělosti. Životní milníky jako sňatek, zakládání rodiny a pořízení vlastního bydlení, které dříve definovaly přechod do dospělosti, se odsouvají na neurčito. Dlouhodobý pobyt v rodičovském domě sice nabízí finanční úlevu, ale zároveň zpomaluje osobní rozvoj a schopnost přijímat vlastní rozhodnutí.

Průměrný věk, kdy mladí lidé opouštějí domov svých rodičů, je v České republice přibližně 26,2 roku. Přestože je toto číslo srovnatelné s průměrem EU, skrývá se za ním složitá realita ovlivněná především ekonomickými faktory.

Na českou realitní scénu je třeba nahlížet z perspektivy nejméně dostupného bydlení v celé Evropě. Podle dat Deloitte Property Index je průměrný Čech nucen vynaložit na pořízení bytu přibližně 15 hrubých ročních mezd, což je hodnota, která v Evropě nemá obdoby. Tento stav staví mladou generaci do bezvýchodné situace, kdy je pro ně téměř nemožné naspořit si na akontaci hypotéky a začít samostatný život.

Ceny nemovitostí v Česku navíc mezi lety 2015 a 2024 stouply o více než 100 %, což staví mladé lidi do bezvýchodné situace, kdy jsou často nuceni zůstat u rodičů a čekat na pomoc rodiny nebo na zlepšení ekonomické situace. Tento problém se netýká pouze velkých měst, jako je Praha, kde je situace obzvláště kritická, ale ovlivňuje i menší regiony. Místní obyvatelé se v boji o vlastní bydlení potýkají s neustále rostoucími cenami a nedostatečnou nabídkou.

Nedostatek dostupného bydlení vede také ke ztrátě mobility. Mladí lidé, zejména z menších měst a venkovských oblastí, jsou omezeni v hledání lepších pracovních příležitostí ve velkých městech. Pokud si nemohou dovolit bydlení blízko práce, musí buď každý den dojíždět, což je časově i finančně náročné, nebo zůstat v regionech s horšími ekonomickými vyhlídkami. Tato situace brzdí nejen jejich kariérní růst, ale i celkový ekonomický růst země, protože pracovní síla nemůže volně proudit tam, kde je nejvíce potřeba.

Krize navíc prohlubuje sociální nerovnost. Ti, jejichž rodiče jim mohou finančně pomoci s koupí bytu nebo platbou hypotéky, mají nespornou výhodu. Snadno získají náskok, zatímco jejich vrstevníci bez takové podpory zůstávají pozadu. Tato propast mezi bohatými a chudými se s každým rokem zvětšuje a vytváří novou formu společenského rozvrstvení, kde přístup k bydlení určuje životní dráhu.

Evropská unie si je závažnosti problému plně vědoma. V roce 2021 přijal Evropský parlament usnesení, které vyzývá k uznání přiměřeného bydlení za základní lidské právo. Tento krok je důležitým politickým signálem. Poprvé v historii bude mít EU komisaře odpovědného za bydlení, což je jasný důkaz, že se problém dostal na nejvyšší politickou úroveň a stal se jednou z hlavních priorit.

Mezi klíčové kroky, které mohou situaci zlepšit, patří zjednodušení stavebních povolení, tedy zrychlení a zjednodušení byrokratického procesu výstavby, což může zvýšit nabídku bydlení a pomoci snížit ceny. Dalším bodem je podpora sociálního bydlení a investice do výstavby dostupných bytů, které by byly cenově přijatelné pro mladé lidi a rodiny s nižšími příjmy, by ulevily tržnímu tlaku. V neposlední řadě tu pak je regulace trhu. Omezení krátkodobých pronájmů (např. Airbnb) a spekulativních nákupů nemovitostí může zabránit dalšímu růstu cen a uvolnit byty zpět na trh pro dlouhodobé bydlení.

Zdroje: Eurostat, irozhlas, Evropský parlament, ČT24, e15, Deloitte